Příběh ze sebe vykloněný

Předposlední opus Jana Balabána (1961) Možná že odcházíme (2004) sklidil velký kritický ohlas. Autorův nový prozaický soubor vychází pod názvem Jsme tady s podtitulem Příběh v deseti povídkách. Čtenářskému očekávání vycházejí vstříc nejenom některé postavy z předchozího souboru (Emil, Hans, Vladek), ale obdobná zůstává i poetika a tematické zaměření povídek. Zdá se tedy, jako bychom se vraceli k již důvěrně poznanému. Tentokrát však nejde jen o prosté pojmenování: postavám je dáno „pochopit, že všechny zmatené pohyby dávají smysl, že je všechno v pořádku“ (s. 47). Minulé se protne s přítomným a přináší u Balabána dříve chybějící smíření, které je spojeno s příslibem do budoucnosti. Jakkoli je tato budoucnost neurčitá a možná zoufalá, cítíme v ní hledanou naději. „Ale tvůj život ještě není celý. Ještě tu jsi,“ říká Patricia Emilovi a její slova knihu uzavírají (s. 194).

Epická minulost a dějiny

Na rozdíl od předchozího souboru se však v nové Balabánově knize více vypráví. I když totiž vypravěč nepřestává směřovat svou promluvu k jedné konkrétní události, zdaleka není už tak lyrický jako dříve. Osudy jednotlivých postav už nelze udržet v jedné situaci, nelze je sevřít v jednu událost, vystupují tedy z přítomnosti a chtějí být vyprávěny jako příběhy. Zřejmé je to už z úvodní povídky s názvem Vděčná smrt.

Těhotná Američanka Patricia, dcera emigrantů z nacistického Německa, se rozhodne opustit otce svého nenarozeného dítěte, a ocitne se tak najednou večer zcela sama ve svém novém, dosud nezabydleném domě. Zoufalství přítomnosti, které právě zakouší, v sobě ale obsahuje celý její život a životy jejích blízkých. Tyto životy pak navíc nezůstávají netknuté velkými příběhy dějin, které ovšem u Balabána neznamenají běsnění válečných vřav, jímž musejí postavy procházet. Dějiny jsou zde naopak tiché, skoro až klidné, jejich plynutí se ocitá mimo text a na jednotlivé postavy skutečně jen vrhají stín či se do nich tisknou jako stopy. I tak se k sobě historie a postavy mohou přiblížit na vzdálenost nejtěsnější, jako když emigranti „prchali z Evropy, v níž se zřejmě nedalo žít, ale kterou neuměli tak úplně nechat za sebou“ (s. 21), jako když se Patriciina matka zastřelí, protože nemůže snést život s mužem, který se otřesen vrátil z vietnamské války.

Co bylo tedy u Balabána dříve jen tušené, co prosvítalo přes žitou přítomnost, přesahuje nyní do epické minulosti, do času, který nelze prožívat, ale je nutné ho odvyprávět. I když stále zaostřuje na jednu událost, na jedno porozumění, jde právě o to minulé, co je v této přítomnosti obsaženo a čím je třeba událost poměřovat. Svět Balabánových povídek se tak stává světem pozůstalých. Je to svět těch, kteří tu zůstali po nějaké tragédii, křivdě, po určitém neporozumění. Obývají ho lidé, kteří tu ještě jsou. V tomto smyslu jejich konkrétní příběhy odkazují mimo sebe, do prostoru, kde pozbývají svou jedinečnou platnost a stávají se jen v textu vždy znovu individualizovaným typem. Spíše než k vyprávění konkrétních osudů se tak povídky obracejí k téže existenciální situaci, s níž se nakonec postavy dokážou vyrovnat.

Existenciální model versus Alexandra

Vyvstávají však pochybnosti, zda ono smíření není snad přece jen dosazeno poněkud zvenčí, uvážíme-li, že postavy obývají prostor, kde je „celý svět svinutý v klubko mroucích lidí“ (s. 55). Nadějná vykročení by zde totiž mohla působit tezovitě, zvláště když se takřka ve všech povídkách vrací jako dominantní téma smrt a umírání nebo jsme alespoň smrti stále nablízku. Balabánovi se nicméně podařilo tezovitosti úspěšně vyhnout, až na jednu výjimku. Je jí povídka s názvem Oblak, v níž se setkáváme s umírající bývalou komunistickou herečkou a silnou kuřačkou Sašou. Ani po revoluci se nevzdala svého přesvědčení, ale nyní, téměř tváří v tvář smrti, čte Doznání Arthura Londona a v pochybnostech se jí přitíží natolik, že se dostává na nemocniční lůžko, které pro ni bude patrně smrtelné. Tam také nakonec ve svém prozření spatří zlatavý obraz života věčného. Povídka tedy jako by selhávala přesně na tom místě, kde se měl setkat velký příběh dějin a lidský osud s Balabánovým viděním světa. V tomto případě do sebe existenciální model nedokázal vtěsnat patos prozření umírající komunistky.

Příběh v deseti povídkách

Podtitul souboru však slibuje ještě jiný příběh než jen ty z jednotlivých povídek. Postavy se setkávají nebo se od sebe vzdalují, prostupují mezi texty a v tom posledním se jejich příběhy definitivně prolnou. Jenže i tak se zdá, že odhalení jejich vzájemných vztahů nakonec nepřineslo nic než tyto vztahy. Všude jen „tolik bolesti, tolik deprese a skoro žádný děj. Jako by pro příběhy nebyl prostor,“ říká v poslední povídce Patricia (s. 193).

Nečekejme tedy závěrem nic nepředvídatelného, nehledejme žádnou událost, která by příběh všech postav doplnila ostrou pointou. Po příběhu z podtitulu bychom se měli ptát spíše v prostoru mimo zobrazený svět, tak jak je to pro Balabánovu prózu – smíme-li tvrdit – typické. Příběh, který bychom měli hledat, je ze sebe vykloněn, nahlíží do míst, kde vztahy postav ztrácejí svou jedinečnou textovou reprezentaci: jsou to ta místa, kde se i jednotlivé postavy stávají jedním typem v jedné existenciální situaci. Ovšem ani tento příběh se nám nevydává zcela jednoznačně. Je dáno Balabánovým postavám skutečně cosi poznat, pochopit a s něčím se smířit, nebo se pouze chtějí smířit, chtějí poznat a chtějí cítit? „Věci k nám nemají žádný vztah, jen my k nim můžeme něco cítit, ale nemusíme. Nemusíme cítit nic“ (s. 18).

Balabánovi hrdinové se sice vyrovnávají s dosavadním trýzněním a nacházejí svou naději, ale v příběhu, který společně sdílejí, je hodnota tohoto usmíření se s životem znovu prověřována, a tím jsou jeho skutečné obrysy opět rozostřeny. Jsme tady je tak soubor, nad jehož jednotlivými povídkami snad až zamrazí, ale tam, kde se povídky prolínají a spojují, zůstane slíbený příběh vykloněn někam, kam čtenář přes veškeré nalezené smíření přece jen nedohlédne.

Autor je student bohemistiky na PF UJEP v Ústí nad Labem.