Jiří Rulf
Jmenuji se Offenbach aneb Sněžení
Paseka 2006, 88 s.
Kdyby Rulf napsal svou „komorní novelu“ jako dvacetiletý, jistě by se v pozdějších letech snažil zabránit jejímu opětnému vydání, protože by si uvědomil, jak moc „šustí papírem“. Jenže ji napsal až teď a vychází před jeho šedesátinami, takže ji kritik nemůže omluvit pučícím talentem a jinými shovívavými slovy. Rulfova novela je prostě jedno velké klišé: starý básník se zamiluje do mladé novinářky Hortensie, ona ho ale jen využije, protože o něm chce napsat knihu, bouřlivě se rozejdou, a když se básník konečně smíří s osudem, nešťastnou náhodou umírá, novinářka však čeká jeho dítě a přijme i jeho jméno (v knize jsou i další náběhy na tragédie až antické, působí ale ještě vykonstruovaněji). Novela se rozpadá do několika nesourodých částí. Jedna kapitola je například věnována proslovu, v němž básník spílá ministrovi a celému národu při udělení státní ceny – marná snaha dosáhnout působivosti Thomase Bernharda působí opravdu trapně. Nad takovou novelou jednoho napadají otázky, proč byla vlastně napsána. Působí totiž jako vzkaz někomu skutečnému (mladé novinářce?), jako dopis ve formě literárního útvaru, který měl být spíše poslán než vydán. A ještě jeden výklad text umožňuje – napsala jej opravdová Hortensie a Offenbach, pardon Rulf, mu propůjčil své jméno. Obě možnosti dávají novele aspoň nějaký smysl, protože jinak před sebou máme promarněný pokus o závažný text od renomovaného básníka.
Kazimír Turek
Václav Pankovčín
Tři ženy pod ořechem
Přeložil Tomáš Weiss
Kalich 2006, 83 s.
Slovenská novela Tři ženy pod ořechem má šanci stát se pro českého čtenáře stejným objevem jako první knihy Květy Legátové nebo prózy Olgy Tokarczukové. Tato novela, vycházející v českém překladu (což je fakt, jenž některé z nás může stále ještě zarazit), má všechny předpoklady být přiřazena k tomu nejlepšímu ze současné středoevropské literatury. Zachycenými osudy, časovým rozpětím i lehce nostalgickou atmosférou připomíná zmíněné autorky, ale také například Krajinku Martina Šulíka. Hlavními postavami jsou matka s dcerou a vnučkou, žijící v jakési exoticky znějící východoslovenské vesnici Marakéši. Ve trojím vydání sledujeme příběh touhy, svobody a hledání vlastního místa ve světě, který se po čase vždy opakuje, ale nikdy doslova. Kniha nepostrádá některé magické atributy, které si s tímto koutem země spojujeme, ale zároveň ukazuje, že zdejší krajina a její příběhy mohou být zachyceny mnohem disciplinovaněji, s mnohem prostšími prostředky, ale s nemenší působivostí, než jak ji známe z filmů jiného místního rodáka, Jakubiska. A tak se v knize vedle skutečných dějinných událostí setkáme s Věčným Židem, anděly a kouzly, která tvoří stejně samozřejmou součást místního koloritu jako ještě živá víra a pověra. Je to novela o světě, který se už dávno přesunul pouze na stránky knih, pokud kdy vůbec existoval. Ale možná o to vzácnější je každé takové setkání.
Ondřej Kavalír
Frédéric Lenormand
Palác na jezeře Ču-an
Přeložila Galina Kavanová
Garamond 2006, 182 s.
Hlavního hrdinu zastihne na cestě do Pu-jangu, kde se má ujmout funkce okresního soudce, prudký liják, který přeroste v povodeň, a tak je nucen v jistém malém čínském městečku sehnat nocleh. A pak přinese rozvodněná řeka ke dveřím hostince, kde náš hrdina nalezl přístřeší, tělo mrtvého člověka. Jeho smrt ovšem nenastala utonutím. Kdo se ujme tohoto případu? Anebo jinak: jak se jmenuje koktejl, jestliže se smíchá jeden díl starých čínských reálií, jeden díl exotické kultury a životního stylu dynastie Čang a dva díly napětí? Odpověď zní „soudce Ťi“. Nikoli ten skutečný, který žil v letech 630–700 ve staré Číně, ale jeho literární stín, jejž přivedl na svět holandský orientalista Robert van Gulik, který strávil dětství v Indonésii, poté vystudoval mj. čínštinu a japonštinu a sepsal řadu příběhů inspirovaných skutečnými událostmi a případy soudce Ťi. Frédéric Lenormand, francouzský politolog, lingvista a romanopisec, se rozhodl, že bude v započaté linii pokračovat. Tituly edice Černá káva začínají být na pultech českých knihkupectví vidět a čím dál víc lidí tuší, co je čeká… příjemné čtení, trocha napětí, a hlavně něco víc než jen to. Nejinak je tomu i v příběhu o paláci na jezeře Ču-an, který vyšel v této edici s pořadovým číslem 5 a stejně jako v předchozích případech se jeho autor pokusil skočit o pár metrů dál než jen k mantinelům striktně ohraničeného prostoru detektivního žánru.
Magdalena Wagnerová
Jonathan Wright
Jezuité – misie, mýty a dějiny
Přeložil Gerik Císař
BB art 2006, 335 s.
Je dobře, že vedle knih jako Tajné dějiny jezuitů, které tento řád líčí v duchu těch nejpokleslejších teorií spiknutí a které by měly být vnímány jako beletrie, dnes u nás vycházejí i knihy bez takovéhoto černobílého vidění. Po Fülöp-Millerově knize Moc a tajemství jezuitů, jejíž další české vydání se objevilo nedávno, nyní vychází v českém překladu kniha anglického historika Jonathana Wrighta. Wright se ale svému předchůdci v jeho důkladnosti a hloubce nemůže rovnat, a tak jedinou předností nové knihy je, že nás dějinami jezuitů (i když poněkud zmatečně a místy diletantsky) provází až do současnosti, zatímco první vydání Fülöp-Millerova díla je z roku 1929 (autor ale přesto stihl do knihy napsat třeba kapitolu Jezuitismus a psychoanalýza). Wright ukazuje, že (tak jako v minulosti) i ve 20. století byla činnost jezuitů velmi pestrá a postoje, které její jednotliví členové zaujímali, až protikladné: byli mezi nimi jak protivníci Galileovi, tak přední vynálezci; konzervativní strážci katolické pravověrnosti i přední osobnosti modernismu a průkopníci ekumenismu, kteří se poměrně často dostávají do konfliktů s církevní autoritou. Spíše než jako organizace osnující spiknutí proti celému světu jsou tedy jezuité představeni jako jakýsi vnitřně názorově rozrůzněný svět v malém, ovšem rozhodně ne svět sám pro sebe.
Jan Lukavec
Libor Nedorost
Češi v 1. světové válce – na frontách Velké války, 2. díl
Libri 2006, 319 s.
Počáteční iluze o krátkém trvání a snadném vítězství doprovázejí téměř každý válečný konflikt. „Do Vánoc 1914 budeme opět všichni u rodinných krbů,“ hlásá popiska pod reprodukovanou dobovou pohlednicí, v níž dívka kyne do válečných polí odcházejícímu rekrutovi. O zákrutech první světové války podává tato kniha podrobné svědectví. Na rozdíl od prvního dílu, který přinášel především armádní i civilní reálie, provází druhý díl čtenáře důležitými bitvami války. Válečné operace jsou traktovány jak z makropohledu válečných stratégů, kteří vytvářeli hlavní siločáry války, tak z mikropohledu pěšáků, i když to nemuseli být vždy infanteristé. Minuciózní popis, hodnotová neutralita, již by mohl závidět i Max Weber, to jsou příznaky antikvárního typu historie. Sledujeme-li hlavní bitvy s autorem krok za krokem ve faktograficky dostupné úplnosti, pak jsme na půdě, na jakou vstupuje beletrista či malíř, pěstuje-li žánrovou drobnokresbu. Nepředstírá-li vyšší ambice než inventárně přesný výčet toho, co historik považuje za nejdůležitější, má tento druh dějepisectví svou nezastupitelnost a plnou legitimitu. V tomto ohledu je Nedorostova trilogie jedinečná. Přesto však mohl vyjít trochu za hranice své metody a zdůvodnit výběr bitev, jejichž průběhem nás provází. Respektive měl říci, že jeho výběr bitev je typicky středoevropský.
Michal Janata
Jan P. Kučera
Molière – moralista a posměváček
Paseka 2006, 312 s.
Konečně u nás někdo napsal moderní monografii Molièra. Vždyť taková díla jako Tartuffe, Misantrop, Lakomec, Zdravý nemocný patří mezi skvosty světové dramatiky. Neméně zajímavý byl i sám Molière a jeho život a doba, v níž žil, psal a hrál, doba „krále Slunce“ Ludvíka XIV. Ta je v Kučerově knize vykreslena živě a barvitě a na jejím pozadí se odvíjí i osud dramatikův, který zosobňoval dva protiklady, vetknuté i do názvu knihy: byl moralistou i posměváčkem, kritikem i satirikem, sluhou i pánem: sloužil divadlu, obecenstvu, králi, byl pánem svého umění spisovatelského i hereckého a také svého pozorovacího talentu. Nebál se postavit mocipánům, vytvořil obecné typy lakomce, hypochondra, svatouška nebo donchuana. Kučera sleduje jeho životní pouť, podrobně se zabývá jeho více než třiceti hrami, popisuje divadelní i hereckou praxi tehdejší doby i život na královském dvoře. Nevyhýbá se ani stinným stránkám Molièrova života a samozřejmě ani jeho slavnému konci, kdy zemřel během představení komedie Zdravý nemocný. Zabývá se rovněž recepcí jeho díla v českém prostředí a srovnává i několik překladů jeho her. Lituje, že Molière u nás nenašel tak jako Shakespeare svého Františka Chudobu a že na kvalitní moderní překlady jeho dílo stále čeká. Kniha je dobře napsaná a bohatě obrazově vybavená. Molière si takovou knihu už dávno zasloužil a čtenář může být potěšen, že se povedla.
Milan Valden
Pavlos Matesis
Psí matka
Přeložila Soňa Dorňáková-Stamou
Host 2006, 188 s.
Román Pavlose Matesise zachycuje ženský úděl v době okupace Řecka 1940 přes všechny přeryvy až k současnosti. Na pozadí historických událostí, jež se projevují v malém městečku převážně okupačním násilím a nepředstavitelnou válečnou bídou, se odehrává příběh vypravěčky, dívky Rarau, jejího dětství a dospívání. Zároveň dcera vypráví příběh své matky – nouzi, s jakou se protloukala v době války, zhanobení od hurávlastenců a společný odchod z rodného městečka do Atén. Příběh je vystavěn jako chronologický proud vyprávění a čtenář je tak ušetřen „dialektického boje idejí“. Pavlos Matesis rozhodně píše o komplikovanosti života a s formálními detaily románové výstavby si hlavu nedělá, jeho Rarau vypráví o velikosti lidského života prostými, nehledanými slovy s jistou prostotou, soucitem, rázností a cudností, které v čtenáři vyvolají dojem, že ji odněkud zná – ano, Rarau je ze stejného těsta jako dětští hrdinové z Poláčkova románu Bylo nás pět; o tíži života v nouzi okupace a války vypráví objektivně s mimoděčným humorem, až mrazí. Její život se náhle začne stávat snem: vybavíme-li si, co se v Řecku za uplynulých šedesát roků událo – válka, okupace, občanská válka, diktatura, zrušení monarchie a nynější republika –, za takový román lze být vděčný.
Vít Kremlička
Orbitální šerloci
Sestavili Antonín K. K. Kudláč a Tomáš Němec
Mladá fronta 2006, 424 s.
Spojení fantastiky s detektivkou není věcí úplně obvyklou, myšlenka sestavit podobně zaměřenou antologii je proto určitě dobrý nápad. Devět domácích autorů (ze známějších jmen je tu například Ondřej Neff a Jaroslav Velinský) zastoupených v antologii Orbitální šerloci pojalo téma po svém: detektivní příběh je spojen tu s technologickou science-fiction, tu s historickou fantasy, některé povídky jsou laděny humorně, jiné s sebou nesou atmosféru hororu. Tato pestrost je samozřejmě výhodou, čtenáři fantastické literatury zde téměř jistě narazí na text, který je zaujme (a naopak se sotva komu budou líbit povídky všechny). Osobně jsem ocenil především „antitolkienovský“ příběh Michala Špačka Dobří, zlí a bohatí, psaný z pohledu skřetů, a povídku Juraje Červeňáka Kámen a krev, zasazenou do kulis středověké Byzance. Editoři vybrali texty vesměs řemeslně dobře zvládnuté (snad jen někdy ruší příliš hovorový jazyk), které ale po pravdě řečeno neaspirují na vykročení z prostředí, jemuž se někdy říká „sci-fi ghetto“. Ambici psát jako Borges či Calvino autoři zastoupení v této antologii nemají. Čímž je také řečeno, komu lze knihu doporučit, a s kým se naopak mine.
Pavel Houser
Rusko v globální politice – únor 2006
Periodikum o postavení Ruska v mezinárodní politice vychází v několika jazykových mutacích, mimo jiné i v české, a v roce 2002 ho založili zástupci Rady pro vnitřní i obrannou politiku Ruské federace a Svaz ruských továrníků a podnikatelů. Nemůžeme se proto divit, že v časopise převládají pozitivní informace o Rusku, v nichž autoři očekávají rozkvět průmyslu, společnosti i příjmů a investice do ruského průmyslu a trhu považují za bezpečné, což je v přímém rozporu se závěry nedávného summitu EU a Ruska. Na první pohled by se mohl zdát přitažlivý blok o perestrojce, v článcích Vladimíra Maua a Antonia Gutterese však převládá socialistický výklad těchto událostí. Překvapivý je Mauův závěr, že perestrojka byla revolucí srovnatelnou s Velkou říjnovou. Články se pohybují na teoretické úrovni postulátů a vědeckých závěrů, k věcnému hodnocení problematického a nejasného období perestrojky ale mnoho nového nepřinášejí. Výrazně jiný je z tohoto hlediska článek ruského překladatele a poté náměstka ministra zahraničí Anatolije Adamišina, který vzpomíná například na Helsinskou konferenci v roce 1975 a osobitým způsobem interpretuje převratné změny v mezinárodní politice 70. a 80. let. Jeho stať patří k nejživějším v únorovém čísle. Tento časopis je dobré sledovat především proto, abychom se seznámili i s trochu jiným názorem, než je nám předkládán většinou ostatních médií.
Radka Bzonková
Chris Ware
ACME Novelty Library 17
ACME Novelty Library 2006, 64 s.
Americký kreslíř přichází po Jimmym Corriganovi (česky 2004) s další dětskou postavou. Je jí Rusty Brown, asi desetiletý chlapec, který je ve škole obětí šikany, rodiče na něj nemají příliš času, a tak se uchyluje do vlastního světa. Jeho středem je postava Supergirl, do níž je tajně zamilován. Jednoho dne ale objeví i vlastní superschopnost – má totiž supersluch (přijde na to, když slyší rodiče, kteří se mezi sebou kvůli němu hádají). Rustyho postava se poprvé objevila v šestnáctém svazku knihovny ACME, v sedmnáctém čísle sledujeme počátky vztahu, který vzniká mezi Rustym a Chalkym Whitem, dalším autistickým dítětem, jež se objeví v Rustyho třídě. Wareho zajímají pouze outsideři – snílci, kteří se nehodí do tohoto světa, a tak často unikají do světa „pokleslé“ literatury. Sledujeme také Rustyho otce – středoškolského učitele, který zjišťuje, že jeho dosavadní život byl jen ztrátou času („...až budeme moci cestovat časem, musíme opravit naše chyby. Musíme!“), a jednou z postav je i sám Ware, vyučující na Rustyho škole dějiny umění („...nenávidím se... nenávidím umění... mělo by mne milovat více dívek... mám zkusit se s nějakou vyspat? Jsem stále mladý!“). Navíc se v sedmnáctém čísle objevuje další ztroskotanec, Branford – „nejlepší včela na světě“. Wareho styl kresby zůstává čistý, všechny tvary jsou dokonale přesné, barvy pastelově tlumené a skladba obrázků nápaditě komplikovaná.
Jiří G. Růžička