Anna proletářka 1990

Jednou po takovémto perném dni vyrazil Jindřich s Komárkem a historikem Šmelhausem na pivo na Žižkov, tehdy ještě dost divoký. Jejich cílem byla nově rozšířená hospoda „Základna“ v Jeseniově ulici, nyní už dvouetážový podnik, který expandoval do prvního patra domu. Pánové tam občas zacházeli a nově otevřenému patru říkali po marxisticku „Nadstavba“. Teď se tam právě ubírali, protože „Základna“ byla okupována štamgasty, z nichž někteří se jevili pamatovat c. a k. časy. Na černé tabuli se skvěl nápis „Utopencí, pivní sýra“. Komárek vykládal o svém návratu z Vídně a plánovaných přednáškách a výzkumech, které chystal v Praze. Jako všechno v té době, i jeho zámysly byly neobyčejně naddimenzované a nekritický optimismus z nich jen odkapával. Krottenbacher se jej zeptal, zda snad nezná jeho spolužáka z ročníku Kaplana, který se sice zabýval Východem středním, zato však také utekl do Rakous, kde mu jeho stopa mizela. „Znal,“ připustil Komárek, „ale vím jen, že nakonec odjel do Ameriky a asi tam zůstal.“ „A to víš, že Dora Kaplanová, ta atentátnice na Lenina, byla jeho vzdálená příbuzná?“ „Ale vždyť to není možný, ta se přece narodila v Rusku?!“ „No jo, ale její děda se tam odstěhoval z Třebíče.“ „No, to se má čím chlubit, kdyby aspoň měla mušku, ženská.“ „No on se tím moc nechlubil, ale vědělo se to o něm.“ Jindřich dával k lepšímu i rozmanité další místní drby, o nichž měl za to, že by se znovunavrátilci mohly hodit, či by se s nimi mohl před ním aspoň blýsknout. Šmelhaus zase vyprávěl o jednom svém známém, který právě založil erotický inzertní časopis a skvěle vydělává na jeho prodeji – jen všechny inzeráty těch různých osmnáctiletých blondýnek, hledajících velkorysé sponzory, musí vymýšlet sám. Také se zmiňoval o svých soukromých rešerších, týkajících se možné identifikace a dalších osudů Foglarových Rychlých šípů. Právě když se dostával k tomu, čím že byl po roce 1948 Mirek Dušín, ozval se ze Základny hromový, byť poněkud třaslavě senilní zpěv: „…skovej se, Pímonte, za majlandskou bránu, za majlandskou bránu, za verúnský mosty, postav si, Pímonte, silnější forposty…“ Zvědavě se přestěhovali i s půllitry o patro níž a naslouchali. Ač stařík, který tam svým spoludědkům prozpěvoval dávnou vojenskou píseň, vypadal vskutku metuzalémsky, na pamětníka války Rakouska s Piemontským královstvím však přece jenom ne. Nahlédli, že je zbytečno provozovat srovnávací mezikulturní studia někde v horoucích peklech – stačí se vypravit za příslušníky neprobádaných etnik v rámci hlavního města. „…hořely tam štonty, padaly těžký miny, těžkej boj nastává, na Itálii…“ Když byl výzkum v nejlepším, poznamenal Komárek „ještě musím dneska za Pincem na peďák“ a zmizel ve večerním šírání. Krottenbacher se Šmelhausem osaměli. Zkusili se dát do řeči s prastarcem, který se představil jako JUDr. Činčvara a tvrdil, zřejmě věrohodně, že se narodil roku 1903 a od té doby tu bydlí. Poněkud proletářský dojem, který budil, byl dán jednak jeho třídním původem, jednak tím, že po roce 1950 už nesměl jako právník pracovat a byl účetním v jakémsi obuvnickém družstvu. Sice byl poněkud zakyslý, ale bylo na něm vidět, že je zájmem mladých intelektuálů polichocen. „Tuhle píseň, mládenci, já znám od svýho tatínka, von byl kamnář a pracoval tady po Žižkově. Mě a mýho bratra, jej mu Pámbu nebe, dali s maminkou vyštudovat, co voni se tenkrát nadřeli…“ Tak a podobně se vinula řeč, až po dosti dlouhé době stařík pravil: „A to víte, hoši, že tady v baráku, ve třetím štoku, bydlí vlastně Anna proletářka, ta, co to podle ní Olbracht psal?“ Šmelhaus našpicoval historické slechy. „Ale to snad ne, pane doktore…“ řekl podbízivě. „Ale jo, Anna Krouská se menuje, šak se za ní někdy, ale přes den, stavte, teď vona se dívá na Dallas. Ale neříkejte jí, kdo vás poslal, já s ní nemluvím, vona mě v devětačtyřicátým udala, že prej jsem buržoazní element, filcka jedna, já, já, kerej sem míval za mlada i hlad…“ Po dalších zdvořilostních frázích se Krottenbacher a Šmelhaus rozloučili a slíbili si, že nazítří ve čtyři odpoledne stařenu navštíví. Šmelhaus jen projevil starost, kde že to zmíněnou Olbrachtovu knihu do zítřka sežene a prostuduje, když v soukromých knihovnách bývala jen velmi zřídka a z veřejných ji jistě s Marxy, Engelsy a Leniny nedávno vyhodili. Druhého dne zrána se stavil u svého známého antikváře a hle, skvost dostal dokonce zdarma, byť jej bylo třeba vyhrabat z hromady makulatury v přístěnku na dvoře. Zbytek dne strávil studiem, odpoledne koupil lepší dvoupatrovou bonboniéru a ve čtyři se sešli v Jeseniově ulici. Na zmíněných dveřích, z nichž oprýskávalo několiko nátěrů od monarchiálních až po normalizační, byla skutečně cedulka s nápisem „Krouská A.“. Napjati zazvonili. Dlouho se nic nedělo, pak se otevřelo zamřížované okénko na chodbu. Vykoukla stařecká tvář trochu jakoby opuchlá, s šedivými vlasy sčesanými do drdolu, poněkud ve stylu Ladova zobrazení paní Müllerové ze Švejka. „Co nám nesete?“ zeptala se nevrle. „Dobrý den, paní Krouská, já jsem Šmelhaus, historik, a rád bych si s vámi trošku popovídal, prý toho mnoho pamatujete.“ „To jako z Muzea dělnickýho hnutí historik?“ „Ne, ne, z Fakulty obecných a speciálních studií…“ „No tak pojte dál, já toho pomatuju, jó já toho pomatuju hodně. A kdo vás sem poslal?“ Nastalo trapné mlčení. „Já vím, ten švícko podělanej, Činčvara, furt chtěl bejt dochtor, tak má. Stará Činčvarka, ta byla tak krkatá, že by sežrala po psu drob. Furt si myslela, že nad její synáčky néni, ty že budou něco hóch! Jenom koninu žrali z tý lakoty! To já mám pěkně vepřovej bůček v mrazáku, ne ňákou kobylu chcíplou… ,Keď sa búček zeleňal, bača hodně peněz mal…‘,“ zanotovala nečekaně, „jo, to byla taková písnička, tu nás učili v jednašedesátým na školení na Kysuci… De sem to přestala, jó u Činčvary… jó, kdo se povyšuje, bude ponížen, to řikával už pan farář u nás v Prknově…“ Mezitím už byli usazeni do křesel v pokoji vonícím trochu zatuchlinou a trochu penetrantními parfémy „duchí Moskvy“, vybaveném komfortem padesátých a šedesátých let. Na jedné zdi visela litografie útoku na Zimní palác, na druhé dvě fotografie, jakéhosi libového frajera z raných fází první republiky a ulízaného, jakoby „nařvaného“ muže, jejž by hlavní hrdina označil slovy „držka funkcionářská“. Předali bonboniéru. „A to ste si nemuseli dělat škodu, já sladký nemůžu, pač mám cukrovku, mně už je, hoši, vosumdesát šest let… Dyť já sem je všecky přežila, jó Toník, ten byl nakonec v ÚV a v devětatřicátým se soudruhem Gottwaldem utek do Moskvy, moc si ho tam tenkrát hleděli, v nejlepším hotelu tam bydlel… Metropol se menoval… Tam se znal i s Vilémem Píkem a Bélou Kúnem a s dalšíma soudruhama… měl moc práce, tak málo psal, nakonec skoro vůbec… a v jednaštyrycátým takle na jaře vám tam umřel na srdeční slabosť…
takovej chlap silnej… jo, byla to těžká doba.“ „Ba, ty můro!“ pomyslel si Jindřich, ale neřekl nic. „Soudruh Gottwald mi to pak všechno vypravoval, že von prej nebyl hned mrtvej a eště na mě spomínal… ale po válce mi pak říkal Reicin, no Kchindrfricek, že prej ho tam zavřeli a umřel někde na Sibíři, ale tomu já nevěřím, znáte je, plémě utrhačný, oulizný, jak se nám tenkrát vetřeli do partaje… šak sem se byla podívat, dyš je věšeli… u nás v Prknově byl taky jeden, Lederer se menoval a čepoval kořalku a furt mýho tatínka poňoukal, prej napí se, Franc, a von se pak dal na chlast a já musela do služby… dyť ukřižovali i Pána Jéžiše, šak vím, velebnej pán Hřib nám to při exhortě často řikal… flanďácí zasejc upálili Mistra Jana z Husi… na Staroměstským rynku, no tam, jak má ten pomátník… Já sem, vědí, vod Pejřimova a tam taky náš Vládík potom tajemničil, vod devětašedesátýho, ale předloni ho trefilo, dyť ho byl kus, já mu dycky řikala, Vláďo, nežer furt ty ledvinky a játra, dyk ty se na tom vašom segrétu vůbec nehejbeš a furt tam kafujete, jó kafe, to je na srce mor, já dycky pila jen meltu, i dyš sem měla na pravý, na brazilský… a vodkaďpak vy ste, mládencí?“ Pražský původ Šmelhause ji nezaujal, zato Krottenbacherovo Nové Strašecí. „Tam já sem s tim mým byla mockrát agitovat, v tom kraji, i ve Strašecím samotným, von vocuď byl taky soudruh Leopold Kochman, co prvně přeložil do češtiny Komunistickej manifest, to jsme se, hoši, učili na akademii, Karel Marx v Lidovým domě, toť víte, já nemám takový zdělání jako vy, za dělnický peníze, ale tu akademii přece mám a pak taky VUML.“ Kochmanův kaftan až k zemi árijské bojovnici jaksi ušel, ale i vídeňský starosta Lueger říkával: „Kdo je Žid, rozhoduju já.“ Anna se obrátila na Jindřicha: „Vona teď zase bude bída a nezaměstnanosť, dyž ty kapitálisti zasejc vystrkujou rohy, prej svoboda, svoboda, ale tý se člověk nenažere, to je snad pro takový, jako ste vy, ale co my, pracující lid, máme ze svobody? Vona je to na tej vaší univerzitě navoněná bída, až bude krize, vyhoděj vás na dlažbu. Takovejch já sem viděla… Ale vy ste takovej šikovnej hoch a tam u vás máte uhlí, pomatujte si, uhlí se i za největší krize bude těžit – dyť čim by se v zimě topilo? A vy byste to moh dotáhnout i na štajgra, co řikám na štajgra, možný i na generálního ředitele, dobře vám radím, běžte radši za havíře v tejdle nejistej době…“ „A znala jste, paní Krouská, Ivana Olbrachta?“ vypálil Šmelhaus, snaže se odvrátit pozornost od báňské problematiky. „Albrechta… Albrechta, Albrechta žádnýho já sem neznala…“ „Opravdu ne?“ návštěvníci byli překvapením bez sebe. „Počkejte, nebyl to takovej ten vod novin, jak naší slečně Dadlince udělal dítě a jak si pak musela nechat pomoct…? Ale toho já sem viděla jen jednou, dyš sem mu nesla ňáký psaní, na toho já si už nepomatuju… Vona si pak Dadla vzala ňákýho doktora Urbana, řiditele Živnobanky… ten pak v pětapadesátým umřel na uránu… voni mě za války dost podporovali, nebylo co do huby, Vládík se učil typografem a gestapo po mně šlo kvůli tomu mýmu, že byl v Sovětským svazu, ale hlavně naši četníci, víte, to bylo nejhorší, vlastní lidi… gestapákum já sem dělala, že nerozumím, i dyš mluvili česky… starýho milospána, jako Rubeše, pak Němcí popravili, nedal si dědek s odbojem pokoj, pětasedumdesát už mu bylo… ani mu Beneš z Londýna věnec neposlal… bába, ta umřela už před válkou… sádlem se zadusila… to měli za to, jak mě vykořisťovali. Máňa mně řikala: ,Dárky dávaj, ale stejně sou to vysavači…‘, ale nejhezčí byl Čestmírek Rubešů, jó to byl pane pardál… toho já sem měla nejrači… ale teď, mládencí, já už se musím dívat na televizi, zase někdy přiďte, ty z Muzea dělnickýho hnutí tu byli třikrát…“ Jako by se probudili z hypnózy, vycházeli z těžkých vrat a mlčeli. Stařena ještě koketně mávala z okna.

Už se stmívalo, když scházeli dolů k Vítkovu a spatřili na úbočí plát velký oheň, obklopený řadou postav. Dosud ovlivněni přízračností dnešního zážitku, zatoužili i po této podívané a vyškrábali se jednou z pěšinek vzhůru. V žárovišti, obklopeném shlukem mládeže, hořely kupodivu knihy. Mladí ultraakční katolíci zde pálili v den bitvy na Bílé hoře – bylť osmý listopad 1990, tudíž 370. výročí, nejrůznější příručky marxleninismu a též i volnomyšlenkářské tisky ze starého Rakouska a první republiky. Původně chtěli pálit i publikace pornografické, ale ty si nakonec přece jen schovali. Také si oslavu, připadající na pouhý den později nežli kdysi Velký říjen, přesunuli ze vzdálené bělohorské pláně na efektnější a přístupnější místo, tatíku Žižkovi jaksi na truc. Ulraakční aktivista Moutelík se jal procítěně přednášet verše:

„Pejcha co holub nadmutá

v šarlatě se prochází

Smilství, nevěstka smrdutá

kurevským očkem hází

Ústa, jež ráda mlaskala

pochoutky a pamlsky

Prolézá mrzká žížala

kráčeji žáby plzký…“

Dlužno uznat, že Koniáš, známý vlastenecký literární činitel, míval občas svéráznou poetickou invenci. Také byl Moutelíkem dáván za vzor. Hromada doutnala z posledních sil. „Zapalte kacířské bludy, zkazte pekelné obludy, zničte pohanskou nevěru i každou babskou pověru…“ hlaholil sbor škobrtavými barokními rýmy. „Hořiž, hořiž, Jene Huse, ať nehoří naše duše, hořiž, Martine Luthere, čert se o tvou duši dere… hořiž, hořiž, Jene Žižka, jak v smůle smažená šiška…“ Ve srovnání se situací před rokem bylo všechno naopak, jako při římských saturnáliích. Naši protagonisté se vytratili do tmy.