Postel

Pod věšákem v chodbě se procházela slepice. Vyzobávala zbytky bláta mezi dlaždicemi. Zastavila se pod pršipláštěm, zakvokala, vytlačila bílou kupku trusu. Honzík sebral ze stolu prázdnou plechovku od paštiky a hodil ji po ptákovi. Minul, plechové třísknutí slepici vyděsilo a zmizela na dvoře. Strčil do úst zbytek chleba, odložil nůž a otřel si ruce.

Z mokrých kalhot a svetru pověšených nad kamny se kouřilo, vytáhl bosé nohy z lavoru pod židlí a utřel si je. Vlhký ručník si přehodil kolem krku, shrnul nohavice tepláků, obul seříznuté holínky a vyšel na zápraží. Velký barevný kohout stál na hromádce hnoje v rohu dvora, ohlédl se po Honzíkovi, hrábl nohou a zakokrhal. Honzík si odplivl a rozhlédl se po obloze. Velké černé mraky se pomalu sunuly nad dvorem, černé jako plesnivé jutové pytle od brambor, které zapomněl na podzim ve stodole. Zábly ho nohy, z kapsy tepláků vytáhl špinavý kapesník a vysmrkal se. Než ho vrátil zpátky do kapsy, dlouze si ho prohlížel. Špína, špína a rozpadající se zdi, rozpadající se vrata ze dvora, slepičince na zápraží a v chodbě. Sebral březové koště opřené o zeď a smetl svinčík zpod nohou do trávy.

Slepice jsou pitomá stvoření, pomyslel si. Jsou pitomé jako já. A já jsem pitomý jako slepice. Navíc jsem tu sám, slepice nejsou samy. Slepice mají svého kohouta, který na ně jen tak cestou skočí a za chvilku si zas vykračuje, jako by se nechumelilo, a ony dál nerušeně vyzobávají brouky a žížaly z trávy. Jen tak, protože z toho skoku nebude víc než vejce.

Takový byl i on. Vejce své matky, na kterou cestou odsud tam skočil ten chlap, ten, o kterém nikdo nechtěl mluvit, matka ani otec, který nebyl jeho otcem, který se u nich zas na své cestě odněkud někam zastavil a už zůstal. Náhrada za kohouta, který zmizel za kopečky, jednoho z těch zlých, kvůli kterým pak museli za vsí postavit drátěný plot, hlídat, aby se snad někdy nechtěli vrátit. Honzík si z plotu nic nedělal, chodil, kam se mu zachtělo, ­zvykl si, že když se objevil někde, kde neměl co dělat, vypoklonkovali ho vojáci se psy. Vojáků se bál, ale psů víc, jako by na něm poznali, že je pro lidi kolem něco míň než člověk a že před štěkotem uteče. Jejich páni se smáli, když ho potkali, strhávali z ramen samopaly a předstírali, že se chystají vystřelit, křičeli na něj, že ho přidají do žrádla psům, aby konečně ochutnali pořádné maso.

Máma se několikrát vypravila do kasáren a prosila velitele, aby mu neubližovali. Pokaž­dé, když se vrátila, zavřela se do ložnice a on skrz dveře slyšel, jak se modlí. Asi se modlila za něj, možná za ně oba, protože od doby, co otčím umřel, byl pánbůh asi jediný, komu na nich dvou mohlo záležet. Asi to fungovalo, když se dožil dneška. Teď už je starý a toulání po lesích ho neláká, i vojáci jsou proti němu mladí kluci, kteří ho pozdraví „dobrý den“, i když on ví, že si o něm myslí, že je pitomec, stejně jako ti před třiceti lety. A nechávají ho být, i když se máma už modlit nemůže.

Místo mámy je tu teď Klářina máma, ta se stará, aby měl co jíst, občas mu vypere. Klářina máma na modlení není, to spíš Klára, kdoví proč. Když byla malá holka, nutila ho, aby s ní chodil do rozpadlé kapličky na návsi, vyptávala se ho na obrazy svatých na zdi, on ale nevěděl nic, tak se vždycky tvářil, že má důležitější věci na práci, a donekonečna opakoval větu jejího táty, kterou kdysi zaslechl v hospodě: farářům odzvonilo a jen pitomec čeká, až se vrátí. Táta odešel a už se nevrátil, faráři zrovna tak. Takže to byla chytrá věta a Klára byla moc malá na to, aby se vyptávala dál. Radši s ní házel kamení po psech na návsi a chodil pytlačit na rybník do lesa, smála se, když zápolila s prutem a tahala se s rybou, brečela, když kapříkovi rozbil hlavu kamenem a schoval ho do batohu pod strom.

Její táta ho sledoval s podezřením, jednou v hospodě na něj promluvil, ale on, Honzík, nepochopil snad ani slovo z toho, co říkal. Zapamatoval si jen poslední větu, hned potom starý mávnul rukou a vrátil se ke stolu: „Jestli jí ublížíš, zabiju tě.“ Tomu rozuměl, že se lidi zabíjejí, to věděl. Máma ho vodila na hřbitov, na rodinný hrob tátovy rodiny i té její, a vyprávěla mu o všech těch, kteří tu žili před nimi.

Otčím to nesnášel a bál se, chodili tam tedy tajně, když byl ve službě. Tátovi příbuzní měli divná jména, tak se tu dnes nejmenuje nikdo: Kurt, Greta, Hans. Hans, to je jako on, to mu máma vysvětlila, Hans je Honzík, to je i jeho otec, má jméno po otci, po svém pravém otci. Věčně ožralý zupák v uniformě není jeho otec, nemá právo mu poroučet. Poslouchal ho tedy jen proto, že to máma tak chtěla. Cizí chlap v jejich chalupě. Prý se o ně stará, cha, ať si svoji starost schová pro někoho, kdo ji potřebuje. Naštěstí jim život moc dlouho neotravoval, jednou v noci se na kole vracel z hospody a v pádu si rozbil hlavu o kamenný patník. Ráno ho našli nějací mladí na hlídce a máma tu zprávu přijímala na zápraží v noční košili. On seděl u snídaně, žvýkal rohlík s máslem, a když se máma dlouho nevracela, šel ji hledat. Klečela na kameni přede dveřmi ve slepičincích, s rukama sepjatýma zírala beze slova před sebe. Když se ji pokusil zvednout, obrátila k němu utrápený obličej a řekla: „Tohle místo zničí život nám všem.“ Celý den pak proležela v posteli.

Pohřeb měl vojenský, se vší parádou, střílelo se do vzduchu a velitel posádky mámě potřásl rukou a vyslovil upřímnou soustrast.

Honzíka se celá věc netýkala, umřel cizí člověk, který s nimi žil v domě, nic víc. Byl tam proto, aby máma nebyla sama. Jenže ona nebyla sama, měla přece jeho, Honzíka, to oni k sobě patřili a nikdo je neměl od sebe oddělit. Nikdo další se pak už do jeho domu nenastěhoval a o těch dvou, Hansovi tam kdesi za kopečky a o otčímovi, spolu nemluvili, dál ho jen občas máma přivedla k tomu hrobu s náhrobkem plným podivných jmen. Jak hřbitov pustl, postupně mizela i ta jména.

Klára byla lepší, Klára byla malá a poslouchala, když na ni mluvil, neokřikovala ho a neříkala mu, co smí a co ne. Klára byla dítě, když on už dítě nebyl. U kamenných sloupů vrat si nechávali vzkazy, aby je po vsi neviděli pohromadě, strašila ho ta pantátova slova o zabíjení. Scházeli se v lese, občas se z legrace plížili za vojáky a představovali si, jak by bylo snadné je okrást, ty kluky, když se rozvalili na mýtině a vybalili nějaké jídlo k svačině. Sebrat jim samopaly a jen tak z legrace je v lese vystřílet. Naštěstí to nikdy nezkusili. Občas v hospodě zaslechl, když si chlapi vyprávěli o někom, koho u drátů sebrali, a věděl, že tady končí legrace. Klára byla dítě, on už ne.

Klára mu už dlouho vzkazy nepsala. Od­­rostla škole a zmizela z domu, objevila se jen občas, na víkendy k rodičům přijížděla s nějakým klukem, takovým vyjeveným budižkničemu.

On nepřestal, jen krátké každodenní vzkazy se proměnily v týdenní dopisy. Když nevěděl, jak věci popsat, načmáral na kraj obrázek a dopsal, na co stačil. Skrýš vybírala, ona nebo někdo jiný, bylo mu to jedno, nepsal přece nic špatného. Chyběla mu, zůstal na vsi sám, občas sedl na kolo a odjel do hospody v Bystřici, tam si ho lidi tolik nevšímali. Jen to občas přehnal s pivem, přišel o pár zubů, prodřel si kalhoty na kolenou, jak cestou domů z kola padal. Vzpomněl si na otčíma a jeho konec, pak raději kolo vedl. Říkali mu, ať si nechá udělat zuby nové, že vypadá jako starý kozel a že se ho bojí děti. Jen se smál a přestal se holit, na bradě mu vyrostly dlouhé řídké vousy, někdy z legrace na děti mečel a hrbatě poskakoval, když kozel, tak se vší parádou.

Ona zase přijede. Přijde k němu a posadí se na židli v kuchyni. Bude mu vyprávět o lidech, se kterými teď tráví čas. Zkontroluje mu nádobí a pokoj s postelí, vymění povlečení. Jeho Klára. Vytáhl ze zásuvky list papíru a tužku. Napadlo ho jen – „Klára“, napsal to jméno do horního rohu a přemýšlel, jak dál. Pak namaloval slepici, které na zádech rajtuje kohout. To bylo sprosté, líbilo se mu to, pak znejistěl, jestli by to pro ni nebylo sprosté moc, a namaloval ještě jednu, jak o kus dál zobe v trávě. Napsal „sobota“. V sobotu bude doma, bude spravovat povalený plot, pochlubí se jí novým gumákem, který vyměnil s vojáky za deset vajec. Protože on není žádný hlupák, ať si o něm lidi myslí, co chtějí. Máma by byla pyšná. A těm klukům je to jedno, nafasujou si nový, za cigarety a jídlo se k němu chovají jako k dospělému. Mají hlad, to je to. Hlad naučí slušnému chování každého.

Jak mizeli lidé z jeho života, přestával mluvit. Mámě dalo spoustu práce naučit ho aspoň pár slov, stejně skončil jen u těch krátkých a jednoduchých. Jenže ona byla pryč, a slovo máma už tedy nepotřeboval. V hlavě ale zůstalo. Když ji Kláře nakreslil do dopisu, věděl, že je to ona. Svět se mu proměnil, ze slov se staly jednoduché obrázky, pěkné víc nebo míň. U lidí pochopil, že stačí výraz tváře a jednoduché výkřiky, které spolehlivě odrazovaly malé děti a mladé ženské. Nestál o ně a bál se jich, protože je neznal. Lidé, kteří se v jeho světě objevovali bez varování, jako by vyrůstali ze země. Věděl, že i oni byli před nedávnem dětmi, už tak ale nevypadali ani se tak nechovali. Lidi věkem tvrdli a necitlivěli, nechtěli ho vedle sebe vidět, nestál jim už ani za posměch. A znovu zbývala jen Klára, která uměla být milá, i když se vracela jen jednou za čas. Ona se už vracela, ona už byla doma někde jinde, kde nebylo místo pro žádného Honzíka a jeho strach ze všech kromě ní.

Slepice jsou pitomé, asi proto ty jediné s ním zůstaly. Přijdou za ním do kuchyně, musí zavírat dveře do ložnice, aby mu nevlezly do postele. Kurník po celém domě. On jim do kurníku neleze. Mívali psa, pes umřel. Napsal na papír „umřel pes“. Namaloval psa ležícího na zádech, s nohama vytrčenýma vzhůru a s jazykem visícím z huby. Podobal se tomu jejich, otčím přivedl vysloužilého vlčáka, který pak dožil přivázaný na řetězu u vrat stodoly. Divné zvíře, neštěkal, jen tiše vrčel a nikoho kromě otčíma k sobě nepustil. Po otčímově smrti ho krmila máma. Pes byl chytřejší než slepice, nevydával žádný zvuk a možná proto vypadal chytřejší, než byl. To by bylo řešení i pro něj, vymyslel si v jednu dobu takovou hru, že nemluvil. Chodil po vsi a nemluvil, zdravil kývnutím hlavy, v hospodě pil beze slova, na pokřikování chlapů od vedlejších stolů nereagoval. Když přijela Klára, zůstal sedět doma a počkal, až za ním sama přišla, usmál se a celou dobu, kdy tu s ním seděla, nepromluvil. Odešla zmatená a vylekaná, měla starost. Všichni se najednou začali starat, někteří vypadali, že se ho dokonce trochu bojí. Nebyl to špatný pocit. Časem, když toho chtěl nechat, zjistil s údivem, že se mu spousta slov vykouřila z hlavy. Z jednoduché řeči, kterou dřív ovládal, se stalo podivné huhlání, kterému rozuměl asi jen on sám. Vlastně, Klára mu rozuměla, aspoň trochu, protože mu chtěla rozumět. Ostatním na něm nezáleželo a stačilo jim, že se choval slušně. Vytvořil si svůj svět, ve kterém bylo místo akorát pro dva lidi, nic víc.

Ve světě pro dva není místo pro třetího, a ona si s sebou najednou přivezla nějakého kluka, pak znovu, starý byl asi jako ti v kasárnách. Takový vyjevený moula bůhvíodkud, nikdy předtím ho neviděl. Stávalo se pak, že na ni doma celý víkend čekal nebo proseděl celé dny pod posedem na kraji pole, přesně jak jí napsal v dopise, a ona nepřišla. Prostě nepřišla, to by se dřív nemohlo stát. Pak se zas najednou objevila sama, bez něj, a všechno bylo jako dřív.

Menší než svět pro dva už může být jen svět pro jednoho. Napadalo ho, že to tak nejspíš skončí, snažil se s tou představou smířit, nešlo to. Celé dny trávil na rozvrzaném kole, projížděl vesnicemi, těmi zpustlými i těmi ještě živými, nikde se nezastavil, jen jezdil, v každém počasí. Vojenský gumák za ním vlál jako krovky velkého divného brouka. Večer posbíral vejce, dvě nebo tři si uvařil a unavený padl do postele. Druhý den nasedl na kolo, a tak den po dni, dokud nezjistí, že dokáže žít sám se sebou jen tak.

Dnes nepojede, dnes píše další dopis. Ráno zjistil, že zadní kolo je prázdné, namaloval bicykl bez kol a napsal slovo „duše“. O duši často mluvila máma, když se modlila. Věděl, že není duše jako duše, ta jeho děravá mu jen bránila, aby dnes mohl odjet. Máma se modlila za duše lidí, dobrých lidí, které kolem sebe měli, říkala. Jsou to pořád ti samí, ti dobří lidé kolem něj. Být dobrý v dobrých časech, to není těžké, v dobrých časech je svět plný dobrých lidí. On neví, jaký je. On je pořád stejný a učí se být sám, protože musí. Musí zjistit, jestli čas o samotě je dobrý nebo ne. Až to bude vědět, rozluští i tuhle hádanku. A jak nakreslit dobré časy. Jako velké slunce, velké srdce, rozesmátý obličej? A jak nakreslit samotu? Napsal slovo „samota“ a jediné, co ho napadlo, byl osamělý dům na okraji lesa. A další slovo – „smutek“. Tak to měl zažité – kdo je sám, je smutný, protože máma vždycky říkala, že jediné její štěstí je, že nikdy nebyla opravdu sama. Měla jeho, měla otce, pak i otčíma. Cítil, že se v té kupě slov začíná ztrácet, přestává si být jistý. Hlavně se musí postarat, aby neměl zítra ráno prázdnou duši v kole. Odložil tužku, v chodbě otevřel zásuvku prádelníku a přehraboval se v ní. Ohnuté hřebíky, stará rozbitá baterka, na drátku svazek holubích kroužků. A plechová krabička s lepidlem a gumovými náplastmi. Spokojeně mlasknul a strčil ji do kapsy. Věci mají své místo, to ho taky naučila máma, i když on spíš jen nechával všechno tam, kde to leželo. Mámina skříň v ložnici, například. Na ramínkách v ní visel její starý baloňák, sváteční boty na dně v rohu, v šuplatech tlusté ponožky, punčochy, podprsenky. Jednou Kláru přesvědčoval, aby si ten její kabát vzala. Jen se smála, že by vypadala jako stará bába, ať ho radši nosí sám. Byl mu ale malý, tak ho pověsil zpátky, než Klára dostane rozum.

Našel tam i krabici s fotkami, sušenými kytkami, zlatý prsten a medailon s Panenkou Marií. Na fotkách skupina dětí u rybníka, snažil se mezi nimi poznat někoho známého, našel jen na zadní straně letopočet 1935. To bylo mámě sedm, táta Hans byl trochu starší. Takových tam ale bylo víc, všechny holky byly copaté, v šatech, všichni kluci měli krátké kalhoty a byli bosí. Za rybníkem se táhla pole, která tu dnes už nejsou, jen les a vojenské dráty.

Ponořil se do těch obrázků a slova, která uměl napsat, se mu vykouřila z hlavy. Vstal od stolu, sebral na chodbě porouchaný velociped a vyvedl ho na dvůr. Na zápraží ho obrátil koly vzhůru a uvolnil matky na náboji. Matky měly křidélka, skoro motýlí. Když páčil kolo z rámu, sedřel si prsty, vztekle kopl do kola. Železo třísklo o kámen, vylekaně se rozhlédl a zase kolo postavil. Nesmí se vztekat, když je rozzlobený, vypadá hloupě a bezradně, to mu taky řekla Klára. Vyšrouboval ventilek, v chodbě ze šuplete vytáhl dva šroubováky a prudkým trhnutím vytáhl duši. Flekatá barevnými záplatami, tak jako celý jeho dům. Neuměl to líp, stačilo, když do domu nepršelo a nezaháněl vítr. Napumpoval děravou duši a strčil ji do sudu pod okapem. Stříbrné kuličky vzduchu ucházejícího z kola ho lechtaly na předloktí. Ucpal díru palcem, duši vytáhl a děravé místo osušil o košili. Přilepil gumovou záplatu, zalepené místo usadil mezi dřevěná prkénka a vrazil v kuchyni pod nohu stolu. Zítra bude všechno v pořádku. Zítra musí odjet, zítra už tu nechce být.

Vlhké tepláky se mu protivně lepily na stehna, svědila ho kůže na zadku. Prohrábl popel ve vyhaslých kamnech, přiložil suché chrastí, škrtl zapalovačem. Svlékl si tepláky a pověsil je nad kamna. Opatrně se rozhlédl, zavřel dveře do chodby a stáhl si trenýrky. V ložnici sebral z postele polštář a položil ho na židli. Posadil se, spokojeně se zavrtěl. Škrtl slovo smutek. Nechtěl se na něj dívat, protože nebyl smutný, čáral tužkou přes to slovo tak dlouho, až nebylo čitelné. Klára ho nepřečte a nebude se ho vyptávat. Slova ho vyčerpávala, neznal jich dost, jako by se cestou mezi mozkem a ústy část z nich poztrácela, některá se změnila k nepoznání.

Najednou jím roztřásla zimnice, zmatený sledoval chlupy trčící z kůže rukou a stehen, přiložil do kamen, rozběhl se do ložnice, přitáhl si peřinu ke krku a pozoroval šupiny barvy na stropě. Je nemocný. Je nemocný a musí napsat Kláře dopis. Kdyby teď seděl u stolu, namaloval by hlavu s krkem ovázaným šátkem, napsal by „horečka“. Místo slova horečka se mu před očima míhala motýlí křídla, motýli se odlepovali od stropu a rojili se mu před očima, šedivá a bílá křídla ho pleskala po tvářích, mával rukama, bolestivě se pleskal přes tváře, tloukl se pěstí do nosu. Nohama mu k tříslům stoupalo mravenčení, vrazil si dlaně mezi kolena, zhluboka dýchal, z kuchyně zaslechl kvokání drzé slepice, v kamnech hučelo, rozpršelo se. Z okapu stékal proud vody do sudu, ten nekonečný zvuk zněl v rytmu třasu, který s ním lomcoval, až se bál, že ho musí z postele shodit. Takové věci se mu stávaly, už jimi nebyl překvapený, jen se bál, pochopil, že se mu v těle děje cosi špatného, co o sobě dá čas od času vědět, další z mnoha věcí, kterým nerozumí. Jenže tentokrát nejde o nikoho cizího, tentokrát je to jen on sám, nejde o zmatek vzniklý okolnostmi a jeho nedostatečností, jsou to jen svaly, kosti, to všechno uvnitř. Sám pro sebe si určil, že to není spravedlivé. Nemohoucí z neviditelné příčiny. A není komu se svěřit. K doktorovi nepůjde, doktora se bojí. Zbytečně by na sebe upozornil.

Do otevřených dveří vkročila slepice, ­zahlédl hnědou hlavu s pitomě udiveným pohledem, zvědavě se rozhlížela. Pokusil se posadit, ale jen sebou bezmocně mrsknul a hlavou se udeřil o pelest, slepice polekaně zakvokala, zobla do špičky gumové galoše, pak do cípu peřiny. Vztekle kopl nohou a trefil slepici špičkou prstů do hlavy. Zakdákala a vyběhla z pokoje do kuchyně. Zavřel oči, postel se s ním roztočila, vznesla se nad střechu chalupy, viděl rozlámaný plot, viděl sešlapaný trávník a kupu hnoje s barevnou skvrnou kohouta uprostřed, viděl hnědé a bílé skvrny slepic kolem. Z rozbitého komína se valil bílý dým, ze kterého vyletovali šedí a bílí motýli a dál doráželi na jeho rozpálený obličej. Postel zachytil vítr a odnášel ji nad rybníkem a kostelem dál k lesu, nad šedou kostkou kasáren, ze kterých vyjížděla nákladní auta, pak už byl jen les. Polekal se, když si uvědomil, kterým směrem s ním postel pluje. Je to severní vítr a unáší ho tam, kam zmizel po válce jeho otec Hans. Viděl tenkou linku udupaného písčitého pásu kolem drátěného plotu, potok, viděl i vesnice, které už musely být na druhé straně, úzké silnice, stejné jako ty u nich, hnědé tečky krav na pastvinách, traktory na polích.

Postel se houpala a pomalu plula pořád tím směrem, polekal se a posadil, rukama mával proti proudu větru, jako by se vlastní silou mohl vrátit na své místo. V dálce viděl nějaké velké město, neměl tušení, které by to mohlo být. Je to ale město plné lidí, které nezná, se kterými nechce být. Po chvíli se unavil a rezignovaně se svalil zpátky do peřin. Všechno známé zmizelo v dálce, Klára, rybník, vlastní dvůr, hospoda v Bystřici zůstala někde v dálce. Rozepsaný dopis na kuchyňském stole a opravené kolo, na kterém zítra musí jet. Jediný člověk, o kterém ví, že tady někde možná je, je otec Hans, chlap, kterého nikdy neviděl a vidět nechtěl. Možná máma, ta chtěla, aby se někdy potkali, ta by byla šťastná. Možná celý život věděla, že žije někde poblíž, hned za hranicemi, ve vsi, jako je ta jejich, a stejně jako ona čeká na příležitost, aby se mohli vidět. Aby aspoň na chvíli mohli být rodina, jakou si vysnila.

Vzpomněl si, jak jako malí s ostatními zkoušeli z větví stromu trefit plivancem něco na zemi pod sebou. Posadil se a mezi bosá chodidla vypustil z úst slinu, která v mžiku zmizela kdesi pod ním. Taková zábava nebyla nic pro něj, neviděl nic určitého, co by bylo možné zasáhnout, lesy byly jen velké zelené fleky s tmavými tečkami rybníků a šedými čarami cest uvnitř. Domy jako malé krabičky, žádní lidé. Nic z toho se ho tady nahoře netýkalo, slina, která přistála na zemi, mohla ostatním připadat jako první kapka nečekaného deště nebo ptačí hovno. Ti lidé tam dole o něm nevěděli, v tom se nic nezměnilo. Ani Hans o něm neví, jestli tam někde je. Anebo má možná hrob jako máma a u toho hrobu se jednou za rok sejdou jeho děti, ty, o kterých věděl a které vychoval, postojí, položí kytku. Bratři a sestry, které nikdy neviděl a neuvidí.

Nedalo to žádnou práci, dostat se sem, vlastně o to vůbec nestál, přestal si prohlížet krajinu, vzpomněl si, že mu není dobře, a zalezl pod peřinu. Takové výlety nejsou nic pro něj. Kolo, kolo, hučelo mu v hlavě, upnul se k tomu jedinému slovu, jako by ho mohlo z téhle podivné chvíle vysvobodit. Po těle se mu rozlilo příjemné teplo, jemné závany větru na tváři ho uspávaly. Zavřel oči.

Probudilo ho hrčení traktoru za oknem. Zpocené vlasy se lepily k mokrému polštáři, promnul si zalepené oči a posadil se. Traktor s vlekem na návsi měl otevřenou kapotu a chlap vztekle bušil kladivem do čehosi v motoru. Hlouček dětí rozesetých podél plotu si ho zvědavě prohlížel, některé z nich vylezly na vlek a hrdě hlásily ostatním, co vidí. Traktorista zahodil kladivo, otřel si zpocené čelo, vlezl do kabiny a chvíli bezmocně rumploval řadicí pákou. Nakonec motor vypnul, zklamané děti se vrátily k ostatním a čekaly, co bude dál.

Honzík otevřel okno a přidal se k nim. Když si ho všimly, hlouček se přesunul o kus dál. Všechny známky choroby zmizely. Šeřilo se, spal celé odpoledne.

„Na co čumíš?“ křikl na něj vzteklý řidič. Honzík pokrčil rameny a zašklebil se. „Ať mi po tom nikdo neleze,“ houkl ještě traktoris­ta a loudal se pryč. Děti počkaly, až zmizí, a znovu vyšplhaly na valník. Nevšímal si jich, tohle není jeho věc.

Kamna byla vyhaslá, na stole ležel papír pro Kláru, slepice byla pryč. Protáhl se a znovu zatopil. Přeškrtnuté slovo „smutek“. Namaloval slunce, mraky a postel, traktor, kterému se kouří z motoru, a rozesmátý obličej. A pod to všechno napsal slovo „Honzík“. Přeložil papír, vytáhl ze stolu obálku, papír do ní vsunul a obálku zalepil. Napsal jméno Klára, odložil tužku a oblékl si suché trenýrky a tepláky. Už může ven.

Zpod stolu vypáčil slepenou duši, prohlížel si záplatu, pak spokojeně kývl a vyšel na dvůr. S rukama vraženýma do kapes kabátu si vykračoval po cestě, nevšímal si dětí na traktoru ani sousedských obličejů za plotem. V dlani svíral obálku s lístkem, na který Kláře vypsal všechno, co se mu zdálo být od doby, kdy se viděli naposledy, důležité. Až přijede a dopis najde, přijde za ním a budou spolu. Zítra ne, zítra by ho tu nenašla, spraví kolo a hned ráno odjede někam, kde ho neznají. Posadí se na kraji lesa a bude sledovat ten zvláštní kus země za dráty, který po dnešním dni vlastně docela dobře zná. Žije tam jeho otec a on sám se nad tou zemí ve spánku proletěl jako pták. Až přijede Klára, bude jí o tom všem vyprávět, ona to pochopí a půjdou spolu na ryby, co nejblíž k té hranici, aby i ona mohla aspoň na chvíli cítit tu zvláštní vůni cizí země, která je sice na první pohled úplně stejná jako ta jejich, ale k tomu, aby ji člověk mohl aspoň na chvíli opravdu vidět, musí se naučit létat.