Jak souvisejí ceny a granty? Přinejmenším tak, že se každoročně opakuje rituál debat kolem nich a pokaždé s týmiž otázkami: proč letos dostal ten a ne onen, kdo a podle čeho vybíral? Je tedy nejvyšší čas zamyslet se z odstupu nad smyslem, skutečnou či domnělou výpovědní hodnotou a reprezentativností oněch cen a nad existencí či neexistencí relevantních kritérií pro posuzování či dotování uměleckých děl.
bychom se nedohledali. Knihy tohoto roku nebývají právě knihami příštích let…
Josef Čapek: Kulhavý poutník
V oblasti divadla existují ankety i ceny. Paradoxně ta méně relevantní z nich (Cena Thálie) požívá nejvyšší úcty médií, právě ji upřednostňují bez dalšího zdůvodnění jako „nejprestižnější“. Thálie za mužské i ženské herecké výkony je udělována Hereckou asociací – tedy profesním sdružením výkonných umělců, kteří udělují cenu svým kolegům. O vítězství hlasuje dvacetičlenné Kolegium Cen Thálie, ovšem to je tak trochu fíkovým listem celého procesu: hlasuje pouze o dvou či třech kandidátech, jež za něj už předem vybraly podle neznámo jakých kritérií jednotlivé komise. Já sám jako člen kolegia prožívám každoročně rozpaky nad jejich výběrem, neboť bych nejraději nehlasoval ani o jednom z trojice kandidátů. Mám jiné favority (letos třeba nadprůměrné výkony ostravské Komorní scény Aréna – například v Rackovi, Noci Tribádek nebo v Brýlích Eltona Johna; a Divadla Petra Bezruče – přinejmenším v Britney Goes tu Heaven či ve Zběsilosti v srdci). Skutečná reprezentativnost a „výtěžnost“ téhle tajnosnubně dvoufázové ceny je tedy relativně malá. Zato cena, jež se pořád krčí ve stínu Thálie jako „ta druhá“ (Cena Alfréda Radoka, A2 č. 13 a 18/2007), je reprezentativní (o inscenaci roku, mužském i ženském hereckém výkonu roku, scénografii, dramatu, hudbě i divadlu roku tu každoročně hlasuje šedesát až sedmdesát odborníků, tak či onak profesně spjatých s divadlem: hlasy se pak prostě a jednoduše sečtou a vše, včetně jmen hlasujících i jejich zdůvodnění, vyjde v revui Svět a divadlo). A konečně je tu každoroční cena i novoroční anketa Divadelních novin o „inscenaci roku“, jež má největší počet hlasujících respondentů, v nichž nechybějí jak teoretici, tak „praktici“ (loni jich bylo 99). Nejvíc bodů za inscenaci roku nasbírali loutkoví (!) Tři mušketýři plzeňského Divadla Alfa, druhá byla Mozartova opera La Clemenza di Tito v pražském ND (iniciovaná ještě dvojicí Dvořák + Nekvasil). V druhé nejreprezentativnější anketě (Radok), jíž se zúčastňují jen divadelní publicisté a kritici, se kupodivu umístily rovněž obě tyto inscenace, jenže v opačném gardu. Také zpěvačka a herečka Kate Aldrichová ve zmíněné Mozartově opeře letos zabodovala ve všech třech anketách. Budeme-li popírat, že takovéto nápadné shody u různě sestavovaných, zdaleka ne totožných sborů arbitrů o něčem svědčí – přinejmenším o mimořádné umělecké hodnotě jednotlivých výkonů –, vystavujeme se nebezpečí, že budeme stejně trapní jako jistý středoevropský prezident, který bojuje proti globálnímu oteplování se stejným výsledkem, jakým lze bojovat proti jaru, létu, podzimu a zimě.
Arbitři a kritéria
Jsem si vědom toho, že posuzování umělecké hodnoty není nikdy stoprocentní. Vždy jde o subjektivní estetický soud, jenž může být omylný. Shodne-li se však na něčem třináct podobných subjektů (přesně tolik členů má pražská grantová komise, jíž jsem členem), neřkuli dvaašedesát či devětadevadesát tipujících, pak se součet těchto subjektů nepochybně přibližuje soudu objektivnímu, přesněji pravdě podobnějšímu. Je tu třináctkrát (dvaašedesátkrát či devětadevadesátkrát) menší možnost omylu. K cenám přistupují i další možná kritéria, jako „citační index“ recenzních ohlasů i počet pozvání na prestižní domácí i zahraniční divadelní přehlídky. I to neomylně svědčí o takzvaném nadregionálním či mezinárodním přesahu fenoménu. Jednotlivě lze jistě každou věc zpochybnit (kyselé hrozny?), ale ve svém úhrnu mají průkaznou výpovědní hodnotu. Proto mi připadají – i když si znovu a znovu cvičně nasazuji čapkovské brýle skepse vůči „anketám roku“ – diletantské
a vposled i alibistické soudy o tom, že umění (divadlo) se posuzovat z principu nedá, a grantové komise tedy vaří z vody, ne-
-li z něčeho horšího (z konexí, kamarádšoftů). Všimněte si: říkají to lidé, kteří se nikdy v žádné anketě či „ceně“ neumístili. Nikdo z hlasujících odborníků si jich nepovšiml, účast na tu- i cizozemských festivalech je nulová.
Právě tito lidé se pak nejhlasitěji dožadují penězovodu z veřejných rozpočtů, určených na granty. Nebo obcházejí grantový systém a ucházejí se o neprůhledný, donedávna utajený penězovod, zvaný pražské „spolupořadatelství“ (loni 82 milionů, letos kolem 50 milionů z veřejných prostředků, rozdělovaných často čistě výdělečným subjektům, jež s kulturou nemají nic společného – a navíc podle nikdy nezveřejněných kritérií). Nedostanou-li žádané – tj. nesplní-li daná grantová kritéria, platná pro všechny –, křičí, že tato kritéria jsou vágní a subjektivní, popřípadě že grantoví komisaři jsou nesvéprávní nebo koupení. Přitom prosté a často zpochybňované kritérium „dramaturgické objevnosti“ lze vztáhnout na zcela konkrétní „měřitelné“ příklady: počet původních novinek, českých premiér, nebo naopak převzatých, hotových, jindy a jinde vyzkoušených projektů (viz například v Divadle na Jezerce Velíškova dramatizace Petrolejových lamp, vytvořená a ozkoušená v jiném divadle, tamtéž Marberovo Na dotek nebo z úplně jiného soudku Krausovo Nahniličko, jež v dřevních dobách, kdy je uvedlo Divadlo Na zábradlí, bylo riskantní „sázkou do loterie“, zatímco dnes už je to u Kalicha „sázka na jistotu“). Takových příkladů lze jmenovat desítky – a všechny směřují k jednomu zjištění: granty, opřené o naznačená kritéria, jsou při všech mouchách nejprůhlednějším způsobem financování kultury. Všude ve světě se pomocí grantů dotuje pouze to, na co nestačí trh (knihovny, muzea, festivaly, základní vědecký výzkum, náročné umělecké projekty). Nikoli tedy, jak to v tuto chvíli prosazují představitelé některých pražských soukromých divadel a jejich vlivná mediální a magistrátní echa, plošná dotace na vstupenku, kdy kritériem bude návštěvnost. To by byl nejen konec standardního grantového systému, ale i faktická genocida celých divadelních druhů a žánrů (opera a hudební divadlo s orchestrem a sbory, experimentální alternativní divadlo, ale i repertoárové scény se stálým početným souborem a kontinuální hledačskou dramaturgií). A podle téhle logiky by měl největší nárok na grantovou dotaci Karel Gott, protože má největší návštěvnost.
Autor je teatrolog, působí na FF UK.