Zeitkratzer

Představa o ansámblu jako středně velkém hudebním tělesu, které je složené z důstojně oblečených lidí, co hrají pouze vážnou hudbu s ušlechtilými gesty za vedení mírně excentrického dirigenta, stejně jako jiné zažité představy o umění a jeho provozu ve 20. století definitivně padla. Nejenže pováleční skladatelé vyžadovali zcela jiný přístup k hudbě, ke zvuku jako takovému, což se odrazilo i ve způsobu notového zápisu, ale hlavně nutili zcela změnit způsob práce samotné hudebníky a interprety, z nichž učinili spolutvůrce svých formálně otevřených děl.

Démoničtí požírači vlivů

Přestože v Německu existuje více podobně otevřených orchestrů, berlínský spolek Zeitkratzer je společně s Ensemble Modern patrně tím nejradikálnějším. Prostým důvodem, kromě všezahrnujícího vkusu zúčastněných, může být i fakt, že Zeitkratzer nejsou pouze kolektivem interpretů, ale především souborem kreativních individualit; všichni jsou buď skladateli nebo praktikujícími hudebníky s velkým stylovým rozpětím projektů. Všichni umějí aranžovat jen stěží aranžovatelné, hrát akusticky skladby primárně elektronické anebo plynout v divokých a proměnlivých řekách volné improvizace, jež popírá notový zápis, jasně dané rámce a hudební zásady. Tvůrčí pohyb Zeitkratzer je ale obousměrný a pro leckoho možná paradoxní – dokáže si aranžovat rocková, elektronická nebo hluková díla pro převážně tradiční akustické obsazení (např. dechy, bicí, klavír, cello), ale také obrátit a zmasakrovat původní kompozice pro akustické nebo elektronické nástroje pomocí technologie v podobě laptopů, kontaktních mikrofonů atd.

Podle jednotlivých projektů se proměňující okruh hudebníků Zeitkratzer, který před deseti lety založil matematik, muzikolog, ale hlavně klavírista Reinhold Friedl, dopouští tak radikálních spojení hudebních souvislostí a natolik narušuje tradiční dichotomii skladatel versus interpret či performer, že by před několika desítkami let, ale možná i jen několika lety byli považováni za heretiky nebo blázny. Důvodem není pouze sám tyglík, z něhož jednotliví hudebníci vzešli, ale hlavně rozpětí, kontrastnost a až démonická požíravost všeho myslitelného v jejich repertoáru. Od doby svého vzniku natočili rovných devět alb, která jsou důkazem transgresivní revolty vůči pořádkům soudobé hudební produkce. Devět alb, umožňujících částečně nahlédnout do kuchyně Zeitkratzer, se spoustou výbušných koření, konceptuálních receptů a plamenů ironie. A že celý proces hudebního varu vzniká s notnou dávkou intuice a improvizace se zaměřením na chuť a barvu, netřeba zdůrazňovat. Ze všech nahrávek stačí popsat jen některé k získání plastičtějšího obrazu práce berlínských radikálů, kteří oscilují mezi zvukově bohatým ztvárněním neklasicky komponované (chcete-li nonartificiální) hudby a redukcionisticky pojaté kompozice. Co nahrávka, to jiné obsazení, koncepce a jiná strategie.

Kouzlo negace

Jedno z prvních alb s ironickým názvem SonX už svým obalem evokuje zamilované písně. Opak je pravda, ale pouze v případě, kdy za písně nepovažujeme důsledně avantgardní kompozice z různých oblastí soudobé hudby. Metodou uchopení je nejen důsledná interpretace, ale i taktická improvizace zornovského modelu, jež přemazává originální předlohu. Prostor zde získal i slavný improvizátor Elliot Sharp se skladbou Coriolis Effect, jejíž název je převzat z teorie chaosu a opírá se o vliv počasí na vzájemné pohyby a proporce mraků. Možná že tuto fyzikální závislost a proměnlivost různých vlivů výtečně opisuje sám charakter ansámblu. Album v sobě skrývá mnohé: vlivy kompozice šedesátých let s prostorem pro aleatorní vpády do provázanosti jednotlivých segmentů (dílo Raymonda Kaczynského), improvizaci, která sousedí s field recordings a rozhlasovými nahrávkami (výtečná skladba kytaristy a hráče na rádio Keith Rowa) nebo tranceový minimalismus. V něm je jedním z nejdůležitějších strukturních a rytmických elementů repetitivní zacyklený vzorec s typickými lupanci zaseknutého cédéčka obsahujícího nahrávku renesanční hudby (Broken Choir postminimalisty Nica Collinse). Dalším inspiračním zdrojem Zeitkratzer je hlukové umění postindustriální hudební generace elektroniků, jehož vliv se zrcadlí na albu noise\ ... [lärm], kde se nacházejí elektronické hlukové skladby Zbigniewa Karkowského, Merzbowa a Dror Feilera. Zatímco si tři tvůrci palisád kraválu vypomáhají hlavně elektronikou, ansámbl většinu hlukových drones a šelestů tvoří díky nápaditému užití akustických nástrojů s jemnou příměsí elektronických vlivů. Intenzivní a zběsilé perkusivní formule zde překrývají dlouhé a drsné akustické trumpetové, cellové, basové a jiné poryvy se smyčcovým a elektronickým hřmotem. Málokdo by věřil, že tak emocionálně vyčerpávající nahrávku umějí natočit klasicky školení hudebníci – konec skladby se pokaždé zdá být vysvobozením po nekonečné válce jednotlivých instrumentů. Podobně postupovali i na svém posledním albu electroniX, v němž penetrují třeba díla Bernharda Guentera, perverzních elektroniků Column One nebo skladatele Terre Thaemlitze, jehož tvorbě zasvětili celé album Super – Superbonus. Tato díla jsou důkazem toho, že je větším mistrovstvím ovládat svůj tradiční nástroj a překračovat hranice jeho typického uchopení než se pouze spoléhat na výdobytky současné technologie.

Ale aranžérský um opustil Zeitkratzer na zcela improvizované nahrávce Random Dilettants, kde si všichni hudebníci vyměnili své instrumenty. Návodem k použití alba je náhodné přehrávání více než padesáti krátkých, plně improvizovaných setů. Tento přístup sice není objevný ani nový, avšak rozhodně přináší nečekané okamžiky poezie nahodilého; omylu, přehmatů, co dokážou stručným skladbám vdechnout impulsivní a překvapivé vlastnosti. Zručnost hudebníků v ovládání nástrojů je zde až překvapující, jako i schopnost všech jít za společným cílem. Konceptem zůstává nekoncepčnost se smyslem pro hledání neznámého, objevování skrytého a nezvládnutého. Ovšem za vrchol kariéry souboru lze považovat dramaturgicky výsostně poskládaný syrový záznam z vystoupení z berlínského divadla Volksbühne s názvem Die Kraft der Negation, který sice napovídá mnohé, ale ještě dokonale neodhaluje ironický úšklebek hudebníků. Pod slovem negace si Zeitkratzer totiž představují mnohé – jak negaci hudební tradice v nově zaranžované skladbě Johna Cage Telephones and Birds, kde zní i mobilní telefony, samply rozhovorů a nahrávky ptáků, ale i vyloženě démonickou skladbu satanistů Deicide. Orchestr si poradil s death metalem, aniž by se vyhnul všem jeho manýrám a typickému chroptění, stejně jako zpracoval opojně repetitivní skladbu zakladatelů industriálu Throbbing Gristle, která zní jak extrémně zpomalený zaseknutý disco hit. Zeitkratzer popírají tradici, zvuk, Boha, pop a vlastně i hudbu samotnou. Negace a brutalita či hlasitost mají mnoho tváří a ne ze všech bolí ucho, což je víceméně i krédo ansámblu Zeitkratzer, jemuž není nic cizí.

Autor je redaktor časopisu HIS Voice.