Česko-německá Drážďanská cena lyriky existuje od roku 1996, udílí se každý druhý rok a je výjimečná svou bilingvností. Její organizátoři se po celou dobu existence soutěže snaží bojovat s potížemi, které s sebou tato zvláštnost nese.
Prvním problémem je možný názor českých autorů, že se do soutěže nemá smysl hlásit, protože cenu vždycky dostanou Němci: laureáty se zatím stali Thomas Kunst (1996), Petr Hruška a Christian Lehnert (1998), Lutz Seiler (2000), Hendrik Rost (2002), Uwe Tellkamp (2004), Viola Fischerová a Uljana Wolfová (2006). To je však mimo jiné způsobeno tím, že počet českých přihlášek na rozdíl od německých kolísá a vždy je mnohonásobně nižší. V roce 2006 přišlo 1535 příspěvků psaných německy a 81 česky. Do finále tak česká porota prvního kola na rozdíl od svých kolegů nominovala méně než pět českých finalistů (v jednotlivých „ročnících“ to byli 4, 2, 2 a 4, až v posledních dvou soutěžích 5).
Česko je malé a jeho literární provoz dlouho negarantoval dostatečnou propagaci soutěže. Též argument, že se básník přece nemůže živit dotacemi a cenami, se uplatňuje spíš u nás než za hranicemi – tam se to nevnímá jako něco trapného a autoři soutěží sami od sebe vícekrát. Pravda je, že i ješitnost se v Německu projevuje otevřeněji – nejednou se stalo, že někdo z nominovaných z předávání ceny zklamaně odešel. Zvláštností českých autorů jsou zase průhledná hesla (soutěž je anonymní); zřejmě někteří nechtějí riskovat, že porota za nimi nepozná známou osobu.
Závažnější obtíží však je, že na straně organizátorů ze začátku chyběli lidé se znalostí češtiny. První ročníky probíhaly tak, že čeští porotci mluvili plynně německy a posoudili německé básně též v originále. Němci pak byli odkázáni na překlady různé kvality a mohli diskutovat v mateřštině. Teprve od ročníku 2004 se překládají i německé básně do češtiny (čímž nastaly i úplně jiné možnosti propagace ceny) a v porotě teď mohou být čeští odborníci bez znalosti němčiny. Na obou stranách se posuzují překlady. Snaha dosáhnout skutečné dvojjazyčnosti soutěže a vytvořit rovnoprávné podmínky byla v roce 2006 ještě posílena jmenováním německého bohemisty Urse Heftricha do hlavní poroty (dalšími členy poroty byli literární kritik Gregor Dotzauer, Jiří Holý, básník Uwe Kolbe, Ivan Matoušek a Robert Krumphanzl).
Politická korektnost a překlad
Přestože porotci vždy trvali na tom, že původ básníka či básnířky nesmí při posuzování hrát roli, byla národnost potenciálních kandidátů v kuloárních diskusích vždy přítomná. V roce 2004 si porotci jistě uvědomili, že udělit cenu popáté Němci je problematické. Volba Uweho Tellkampa byla tenkrát literárním publikem vnímána jako kontroverzní, neočekávaná (to mimochodem i výsledek v roce 2006), ale bilaterální porota tak rozhodla většinovým principem po několikahodinové poradě. Když tedy nechceme předpokládat, že česká poezie je méně kvalitní, kde jsou ti schopní, přesvědčiví a skutečně „dobří“ čeští básníci? Na druhé straně – když se bere v potaz argument nepřeložitelnosti poezie a tím pádem nerovnosti soutěže –, neměli by být vždycky dva výherci, jeden český a jeden německý? Není chyba už v systému? Krom toho se objevil druhý návrh, jak zlepšit srovnatelnost básní, totiž nechat české básně posléze ještě přebásnit renomovanými německými básníky, jak tomu mimochodem bylo kdysi v překladové literatuře běžné (Reiner Kunze, Uwe Grüning, Richard Pietraß, Elke Erbová, Franz Fühmann aj.).
Otázka přeložitelnosti poezie tak, aby se mohla srovnávat s originály v rámci literární soutěže, přetrvává. Když byly všechny překlady pořízeny jednou překladatelkou, byla pro ni vynaložená práce přílišná. A mohlo tak, jak tvrdily některé hlasy, dojít k nivelizaci odlišných poetických hlasů. Problémem překladů se organizátoři zabývají nejdéle a nejvíce. Výsledek diskusí s porotci a básníky je překladatelský workshop, který se konal již dvakrát předtím, než byly přeložené básně předány hlavní porotě. Překladatelé mají vždy tři měsíce času (což není moc vzhledem k tomu, že si nemohou příliš vybírat, co musí překládat), a pak se scházejí jeden víkend v drážďanské vile nadace Brücke-Most, aby spolu a (sebe)kriticky probrali své práce.
Nerovnováhy
Pro české prostředí je zajímavý proces rozhodování. Dlouho před zasedáním – vlastně od okamžiku zveřejnění nominovaných, ale jen pod hesly – se spekuluje o tom, kdo asi vyhraje. Porada porotců probíhá za zavřenými dveřmi. Komisaři se zabývají třeba i lyrickými tradicemi, pojetím poetiky a postavením lyriky v dané kultuře, posuzují určité lyrické náměty (například se zvláštně vnímají básně s italskou tematikou v západním Německu, kde se takřka celá generace „starých“ osmašedesátníků nadchla pro Toskánsko, italské víno a nemálo z nich tráví dnes podzim svého života na bývalém statku mezi Luccou a Livornem). Ještě nápadnější je odlišné vnímání náboženských motivů, archaických jazykových prostředků a hlavně „klasických“ lyrických postupů a forem v současné poezii. V německé poezii se posuzuje třeba rým často jako něco manýristického.
Pro další ročníky Drážďanské ceny lyriky je důležitý výběr členů hlavní poroty. Za české účastníky se porotci musí víc přimlouvat, protože nerovnováha jazykových znalostí zůstane vždy. Musí se to vyrovnat schopnými porotci, kteří
jsou s to vysvětlit svým německým kolegům osobité rysy české poezie, lyrické tradice, pojetí poetiky, kteří se musí zastat vynikajících básní, i když to na překladech není vždy poznat (kvalita překladů se určitě v poslední době zlepšila už jenom spoluprací v rámci workshopu – nicméně překlad je překlad). Zdá se, že se to v roce 2006 poprvé podařilo, porotci na obou stranách se vyjádřili spokojeně o živé diskusi, vůli poslouchat toho druhého a nechat se poučit. Dalším úkolem je lepší propagace ceny lyriky, hlavně v Česku. Už v roce 2005 se měla konat před vyhlášením mezinárodní odborná konference, kde se měli literární vědci, kritici i básníci sami zabývat poezií za hranicemi, jejími různými tradicemi a funkcí kritiky, praxí vydávání poezie atd. Bohužel se tenkrát nesehnal sponzor – ale kdyby se i na české straně našlo dost nadšenců pro tento nápad, třeba spojenými silami by se taková konference nebo i panelová diskuse přece jen mohla konat.
Přes všechny potíže a kritické postoje existuje Drážďanská cena lyriky dodnes, což je na dnešní literární scéně vlastně největší úspěch. Je načase, aby šanci ukázat význam poezie v mezinárodním dialogu využila lépe: vzájemnými literárními akcemi, překlady a publikacemi. Takové snahy samozřejmě už tu a tam existují, ale určitě se současná německá a česká poezie mohou ještě více vzájemně otevřít.
Autorka je bohemistka a překladatelka.