minirecenze

John Maxwell Coetzee

Pomalý muž

Přeložila Edita Drozdová

Metafora 2007, 248 s.

Román se z Coetzeeho díla vymyká jedinou postavou: ženským alter ego autora textu. Do tradičně vyprávěného příběhu postaršího člověka po autonehodě vstoupí asi ve třetině románu spisovatelka, díky níž je čtenáři předveden obtížný, oboustranně krutý, téměř manželský vztah autora a jeho postavy. Jízlivé dialogy spisovatelky (spisovatele) a pomalého muže jsou zatíženy únavou a skepsí. Jde o hovory starého tvůrce a staré postavy; oba čekají na smrt. Očekávatelná oslava pomalosti (důkladnosti, pozornosti, zralosti) v opozici proti povrchnímu spěchu se v knize díky bohu rozpadá. Pomalý muž Paul Rayment se po amputaci části nohy zamiluje do své srbské ošetřovatelky a její rodiny a dostává se na neznatelně šikmou plochu. Začíná se blízko vlastnímu skonu váhavě pohybovat, žít. Coetzee využívá životní prasklinu dosud téměř neviditelného muže též k vyvolání svých dalších oblíbených témat: domova (všechny figury jsou imigranti), australské (ne)historie, neporozumění (svět všemožných angličtin), paměti a originality (fotografie). Já však román čtu nepříliš objevně: jako variaci na literaturou odjakživa milované téma pozdní lásky – s její upachtěností, lítostí, velkodušností.

Libuše Bělunková

 

Jan Čep

Dojmy z Anglie

Sternberg 2007, 120 s.

Rok před vydáním úspěšných Anglických listů K. Čapka podnikl cestu do Anglie i Jan Čep, tehdy student anglistiky u prof. Viléma Mathesia na pražské Filosofické fakultě. Své zážitky vydal na pokračování v příloze Moravskoslezského deníku po názvem Dojmy z Anglie (změněno na Anglické dojmy) na jaře 1924. Cílem výpravy byl tábor YMCA na ostrově Sheppey v jižní Anglii, nejvíce prostoru je však zde věnováno londýnskému sightseeing a cestám vlakem nebo lodí. Čep nepíše objektivní reportáž, nezaznamenává realitu s odstupem, ale hledá smysl věcí pod povrchem a především se zabývá pocity, které v něm vyvolávají. Hodnota sledovaného je relativní, barva a vůně letní krajiny či síla jediného Rembrandtova obrazu jsou vylíčeny mnohem podrobněji než obří pomníky a paláce. Ačkoliv jde o raný počin (první povídkový svazek Dvojí domov vychází roku 1926), nalezneme zde motivy procházející celým Čepovým dílem. Duchovní smysl, cit a schopnost kontemplace jsou hodnoty, kterých si autor cení. Kritizuje proto anglickou pragmatičnost, opovrhuje katedrálou sv. Pavla, ,,postavenou jen zručností, bohatstvím, ješitností“, ale fascinuje ho katedrála v Canterbury, ,,nádherný květ lidské duše, věřící, tvořivé a zbožné“. Dojmy z Anglie nepřinášejí nový pohled na Čepovu tvorbu, ale rozhodně do ní patří – jazykem, přemýšlivostí a hloubkou nazírání okolního světa.

Anna Vondřichová

 

Alex Danchev

Georges Braque – životopis

Přeložila Gisela Kubrichtová

BB art 2006, 378 s.

Biografie umělců se může vydat dvěma cestami. Buď je líčením emocionálního výrazu tvorby, nebo je vedena snahou o vytvoření vyčerpávajícího obtisku dané osobnosti. Světově uznávaný profesor Danchev kráčí po cestě druhé. Georgese Braqua nám podává vyčerpávajícím způsobem, bohužel doslova. Pozitivem budiž fakt, že tento zakladatel kubismu doposud vždy tak nějak stál ve stínu kolegy Picassa a Danchev jeho význam vytahuje na světlo. Knihu navíc doplňuje grandiózní bibliografií a dokonce i seznamem prodaných obrazů s peněžní částkou. Alex Danchev je badatel, který na Braqua nahlíží s uctivým respektem, přesto z několika úhlů. Jeho práce je však možná až přespříliš lačná po detailech, při čtení se tak topíme ve výčtu jmen a letopočtů ne vždy zrovna podstatných. Souvislosti lze často ztrácet, neboť Danchev i přes svůj poměrně nenáročný jazyk komplikuje čtení zmatenou výstavbou (dlouhých) kapitol. Braque je zasazen do kontextu doby, jeho životopis je tedy i popisem tehdejších tendencí v umění, politice či filosofii. Pro kunsthistoriky jde o knihu vyloženě potřebnou, pro „pouhé“ milovníky výtvarného umění je však příliš odosobněná, chladná a emocionální pochody, které jistě i Braqua vedly k malování, jsou zde přehlušeny fakty.

Lukáš Gregor

 

David J. Bercuson, Holger H. Herwig

Vánoce ve Washingtonu

Přeložil Radim Klekner

BB art 2007, 381 s.

Vánoce ve Washingtonu nebyly v roce 1941 zrovna svátkem klidu. Spojené státy byly zdrcené nenadálým a úspěšným útokem japonských bombardérů na přístav válečného námořnictva v Pearl Harboru, na východní frontě dosáhly jednotky wehrmachtu a SS k Moskvě a Anglie byla soubojem s Německem vyčerpaná a hladová. Těch několik týdnů mezi prosincem 1941 a lednem 1942 spolu ve Washingtonu pobývali dva vůdcové: Winston Churchill a F. D. Roosevelt. Během narychlo domluvené konference, jež získala krycí název Arcadia, se oběma klíčovým politikům podařilo domluvit strategii a společný postup v boji proti německému nacismu a japonskému militarismu, který časem přinesl vítězství spojeneckých mocností. Autoři knihy detailně popisují nejen tuto konferenci, ale i schůzku obou politiků, která jí předcházela a která dala vzniknout Atlantické chartě. Jejich práce je produktem pečlivého historického bádání. Prozkoumali nejen oficiální prameny a doposud vydané knihy, ale i různé deníkové zápisy, dopisy a vzpomínky, a to i nevýznamných aktérů setkání obou politiků. Kniha proto překvapí neuvěřitelným množstvím detailů, třeba že posledním hostem prezidenta Roosevelta v den útoku na Pearl Harbor byl reportér CBS Edward R. Murrow, jenž se později jako první veřejně postavil senátoru McCarthymu a jeho honu na čarodějnice. Čtenář pak má chvílemi pocit, že nečte historickou studii, ale politický thriller.

Leoš Kyša

 

Sborník Asociace učitelů češtiny jako cizího jazyka (AUČCJ) 2005–2006

Akropolis 2006, 240 s.

Sborník Asociace učitelů češtiny jako cizího jazyka je přesvědčivým svědectvím o činnosti odborné zájmové organizace, která sdružuje lektory vyučující češtinu doma i ve světě a teoretiky dynamického a perspektivního bohemistického oboru, nazývaného nejčastěji „čeština jako cizí jazyk“. Sborník je koncipován dle této základní dichotomie celé problematiky – úvodní příspěvky ze zabývají teorií výuky cizinců, druhá část knihy je věnována praktickým poznatkům, které jsou získány v praxi. Mezi primární teoretické cíle Asociace patří vytvoření důsledného popisu češtiny z hlediska jazykových kompetencí studenta-cizince a jeho začlenění do Společného evropského referenčního rámce. Tento Rámec sjednocuje řadu evropských jazyků, důsledně definuje jednotlivé úrovně zvládnutí jazyka a spolehlivě funguje například při výběru kursu cizího jazyka „na míru“. Sborník krom příspěvků tuzemských lektorů obsahuje texty korejských, amerických či německých vyučujících a odráží „odstředivý charakter“ celé disciplíny – čeština se v současnosti vyučuje zhruba na stovce světových univerzit, přičemž počet zájemců stále stoupá. Celosvětový zájem o češtinu se vyrovná zájmu o slovanské jazyky s daleko větším počtem rodilých mluvčích (ruština, polština), zodpovědnost je tedy velká. Sborník z let 2005 a 2006 stejně jako dojmy „z terénu“ naznačují, že Asociace dělá svoji práci zatím dobře.

Jan Jílek

 

Brian Azzarello, Jim Lee

Superman pro zítřek – kniha první a druhá

Přeložil Michael Bronec

BB art, Crew 2007, 160 a 160 s.

Po loňském Batmanovi (Ticho) vydávají nakladatelství Crew a BB art další dobrodružství superhrdiny v kreslířském podání ikony amerického komiksového mainstreamu Jima Leeho. Pro Supermana je to zároveň česká premiéra! Zatímco scenárista Jeph Loeb zanesl Batmana mnoha bloky rádoby filosofujícího textu, dává Azzarello (jinak jeden z nejzajímavějších současných komiksových scenáristů, jemuž v brzké době vyjde první kniha ze série 100 nábojů) daleko větší prostor obrázkům. Ale ne že by nefilosofoval! Superman se tu snaží pochopit svého otce, který zachránil z planety Krypton před jejím zničením „jen“ svého syna. Co by ale udělal Superman, kdyby něco podobného hrozilo Zemi? Měl by nechat všechny ostatní na holičkách? A tak vytvoří jakýsi paralelní prostor, ne nepodobný ráji, kam by případně lidstvo přesunul. Co když se však součástí podstaty tohoto světa stane zlo? Vedle postavy Supermana hraje v příběhu důležitou roli ještě kněz (jemuž se Superman zpovídá), který pochybuje, podobně jako Superman, o vlastní víře a smyslu svého života. Náročnějšího komiksového čtenáře Leeho kresba příliš nezaujme, snad jen svou velkolepostí. Příběh pak je sice vcelku nápaditý, ale stále setrvává v šabloně dobro vs. zlo, dá se ale se Supermanem udělat něco jiného? Superman pro zítřek nakonec ze souboje s Batmanem: Ticho vychází vítězně, nicméně ti zkušenější si raději počkají na zmíněných 100 nábojů.

Jiří G. Růžička

 

Ondřej Neff

Tušení podrazu

Albatros 2007, 435 s.

Dnes již v podstatě klasik české science fiction Ondřej Neff se ve své nejnovější knize odklonil od linie poměrně konvenční dobrodružné fantastiky, kterou psal v posledních letech, k něčemu, oč se pokusil před koncem tisíciletí románem Tma, totiž k svébytnému druhu politického thrilleru. Realita se zde splétá s fikcí stejně, jako se v Neffově inspiraci spojil jeho dlouholetý zájem o dílo Ludvíka Součka (za jehož žáka se považuje) se zaujetím komunikačními technologiemi. V dovedně zosnovaném příběhu pátrá mladý adept novinářské profese po ztraceném Součkově rukopisu Tušení světla a současně testuje nový výrobek nadnárodní telekomunikační firmy, který, ač příbuzný mobilu, zřejmě jistým způsobem ovlivňuje lidský mozek (podobnost s novým románem Stephena Kinga myslím není záměrná). Čtenář se dozvědí leccos o „skutečném“ pozadí některých Součkových knih a rozličné indicie vedou hlavního hrdinu po stopách tajných nacistických a komunistických výzkumů… Tušení podrazu se odehrává v reálném prostředí Prahy prakticky v naší současnosti (zima a jaro 2007) a v návaznosti na součkovské mystifikace je kniha opatřena „autentickými“ dokumentárními fotografiemi. „Speculative fiction“ tohoto druhu u nás poměrně dlouho chyběla.

Antonín K. K. Kudláč

 

Jaroslav Císař

Cesty za hity – osudy 40 písní z dějin rocku a populární hudby

Mladá fronta 2007, 312 s.

V obrazově i faktograficky bohatě vypravené knize najdete vedle pětatřiceti světových hitů, mezi nimiž nechybí např. Love Me Tender Elvise Presleyho, Love Me Do od Beatles, Oh, Pretty Woman Roye Orbisona, Imagine Johna Lennona, Money od Pink Floyd, Ring, Ring od skupiny ABBA nebo Bohemian Rhapsody od Queen či pět bonusů z Česka: Želva od Olympiku, Svou lásku jsem rozdal Karla Kahovce a Flamenga, Válka je vůl od skupiny Synkopy 61, Nechoď do kláštera sourozenců Ulrychových a Kubišové Modlitba pro Martu. Autor shromáždil a vypátral množství objevných faktů o vzniku slavných hitů i příběhy, které se za nimi skrývají a které jsou často dramatické. Čtivě napsaná kniha tak rozhodně není jen suchým výčtem faktů. Objevit zde můžeme mnohé detaily a zajímavosti, které nejsou všeobecně známé a přitom dokreslují pozadí skladeb, jež dodnes hrají rádia. V jednotlivých kapitolách najdeme informace o vzniku a autorech písní i o jejich někdy trnité, jindy naopak přímé cestě za posluchači a do hitparád. Na konci každé kapitoly je pak tabulka s nejvyšším umístěním v americké, britské a německé hitparádě spolu s případným výčtem dalších interpretů. Je škoda, že kvůli autorským poplatkům nemůže být součástí knihy CD s uvedenými písněmi.

Milan Valden

 

Martin Pitro, Petr Vokáč

Země v srdci Evropy – České země do roku 1526 v kontaktu s ostatní Evropou

Baronet 2006, 108 s.

Jestli se vám zastesklo po českých dějinách a chcete si osvěžit své znalosti o prvních českých panovnících, zakládání katedrály svatého Víta či se seznámit s legendami a kronikami – pak je kniha Země v srdci Evropy právě pro vás. Její koncepce je poměrně jasná: zprostředkovat populární formou informace o naší zemi ve specifickém období – od zániku Velké Moravy (905–906) do nástupu Habsburků na český trůn (v roce 1526). To vše jak z hlediska historického (vývoj české státnosti), tak i z obchodně-ekonomického (obchodní stezky, ražení mincí a zavádění nových měn, způsoby cestování ve středověku apod.). Kniha zdaleka nemůže aspirovat na vědecké dílo, na objevování starých světů, jak ho známe například z prací Františka Dvorníka (Zrod střední a východní Evropy). Autoři titulu Martin Pitro a Petr Vokáč se snažili danou tematiku zjednodušit, a jak sami píšou v úvodu, pokusit se o pouhý „nástin politických, historicko-geografických, územních a dopravně-správních poměrů od počátků české státnosti do roku 1526“. Při četbě tak čtenář klouže po povrchu českých dějin, těší se obrázky Budče, Karlštejna a Levého Hradce, může zkoumat, jak vypadal jáchymovský tolar či první vyobrazení Prahy. Barevná příloha v knize patří starým mapám. Kníha je tak určena spíše starším školákům a studentům.

Radka Bzonková

 

Plav 4/2007

Běloruská literatura v běloruském jazyce je unikum: ač je běloruština státním jazykem, v občanském i oficiálním životě převládá ruština. Kupř. v roce 2003 zesnulý spisovatel Vasil Bykau si zvolil běloruštinu za svůj umělecký jazyk jako výraz vlastenectví, ačkoli by jej ruština uváděla do existenčně příjemnějších životních okolností. Slyším-li postesky nad „amerikanizací“, obracím zrak v sloup: v Bělorusku probíhá masivní „rusifikace“ jako cílený mocenský záměr k potlačení národního života – načež hle!, z kritiků amerikanizace nikdo neprotestuje!, neb se to nehodí politickému seknhendu. Raději o něčem slušnějším – Plav do běloruského čísla zařadil portrét humanisty Franciska Skaryny od překladatelky Františky Sokolové: Skaryna byl mj. překladatel Bible do staré běloruštiny a patrioty může těšit, že Bibli zvanou „Ruskou“ překládal a dal vytisknout v Praze. Ve staré běloruštině vydal i básně a křesťanské hymny, čímž ustavil písemnou podobu starého běloruského jazyka. Revue Plav dále obsahuje sociolingvistickou studii Mariána Slobody o současné jazykové situaci, bilingvní ukázky současné běloruské literatury – V. Bykaua, básně Ales Razanaua, Larysu Henijušovou, prózy Juhasji Kaljadové, Uladzimira Arlou, esej Ihara Babkoua Království Bělorusko; druhá půl je věnována problematice teorie překladu. Žádaný informativní sešit!

Vít Kremlička