Debata o financování divadel pokračuje. Liberální institut uspořádal diskusní fórum o tom, jak podporovat pražskou kulturu, a padl zde návrh přímo zázračný – dávat granty podle počtu prodaných vstupenek. Každému, kdo absolvoval elementární matematiku, musí tenhle nápad připadat geniální. Pokud by prošel, nezbývá než předem pogratulovat například všem soukromým provozovatelům muzikálů, kteří na jeviště postaví hvězdu a nechají na ni za několik set korun zírat pár stovek až tisíců diváků šestkrát týdně. Grantové řízení by se tímto způsobem logicky a jasně vyčistilo: každý intendant by si spočítal návštěvnost a sám posoudil, za může svými čísly ze sálku pro šedesát lidí konkurovat kupříkladu divadlu Kalich. V tuhle chvíli je snad už úplně všem jasné, že celý systém je postavený na hlavu a argumenty komerčních divadel a mnohých radních více než iritující. Začne--li se umělecká tvorba směšovat s komerčním úspěchem (který se, jak říkají divadelní bohatci, u nás závidí), jsme v pasti, z níž už se nikdy nedostaneme, protože váha mediálně známého hlasu definitivně zvítězí. Anebo přijměme návrh majitele Divadla Na Fidlovačce, který je sympaticky radikální: Nikdo by neměl dostávat nic, divadlo je drahé, je to kulturní statek pro elity. S Tomášem Töpferem v čele, samozřejmě.
Marta Ljubková
Dámy a pánové! Ve veřejnoprávní televizi se hledící národ oslovuje zásadně jako milí diváci. Divačky zatím ne. Mluvčí ČT Martin Krafl to v rozhovoru pro magazín o rovných příležitostech muziazeny.cz kaskádovitě vysvětluje: „V televizní branži je slovo ,divačky‘ používáno minimálně, často ve spojení se ,soap operami‘ nebo lehkými žánry, a mám pocit, že když se začne mluvit o nějakém pořadu pro ,divačky‘, že to má lehce ironický podtext, už předem se naznačuje, že to může být lehčí téma, které je okrajové a které má bulvární nádech.“ Žádné divačky prý zatím proti mužnému oslovování písemně neprotestují, asi nevědí, že je machři a machryně v ČT považují za „vděčnější publikum“, což je pěkný eufemismus. Jinak by se možná ozvaly. V Dopravních podnicích se o cestujících zase mluví jako o kaštanech. Dvacet kaštanů sem, třicet kaštanů tam… Mužský rod životný i neživotný zkrátka nese na svých bedrech zábavu i tíhu světa, a dokud to tak bude, jazyk se nepromění. Ženy jsou zatím spíš divačky.
Marie Veselá
Po řadu let byla činnost exekutorů prakticky bez kontroly. I zjevné bezpráví, kterého se na skutečných i domnělých dlužnících i věřitelích dopouštěli, procházelo bez větší veřejné kritiky, natož trestu. Teď přichází, doufejme, zlom. Pražský městský soud odsoudil prezidenta Exekutorské komory Juraje Podkonického za protiprávní exekuci majetku frýdlantského podnikatele Miroslava Proška k zaplacení 2,5 milionu korun, soudních poplatků a úroků. Podkonický v minulosti obstavil majetek Proškovy firmy kvůli dluhu, který ale frýdlantský podnikatel uhradil, což ochromilo činnost firmy. Případ je jen vrcholem ledovce. Mnoho z nás se již ve svém okolí setkalo s případy, kdy si exekutoři za vymožení malé částky účtovali mnohonásobně vyšší odměny, zabavovali majetek, který dlužníkům ani nepatřil, nebo si dlouhou dobu ponechávali vymožené peníze na svých účtech. Dovolání dosud v podstatě neexistovalo. Stížnosti si „vyřizovala“ sama Exekutorská komora a ministerstvo spravedlnosti nemělo upraven způsob, jak s nimi nakládat. Lepší kontrole exekutorů má napomoci novela zákona zpracovaná ministerstvem spravedlnosti, která teď leží v poslanecké sněmovně. Většinu problémových oblastí ale opět neřeší. Podle vyjádření tiskového mluvčího ministerstva, které citovalo Právo, chystá resort spravedlnosti další novelu na příští rok. Podnikatelé se statutem veřejných činitelů, kteří mají v některých oblastech (vstup do bytu bez příkazu soudu) větší pravomoci než policisté, se utrhli ze řetězu už před delší dobou. Připoutat je službě veřejnému zájmu potřebujeme co nejdříve.
Filip Pospíšil
Je to už dost nečekaný návrat znavené a podivně pokroucené recepční literárněvědné metody. Týdeník Tvar přetiskl přednášku PhDr. Karla Pioreckého z PedF UK. S onou přednáškou se vědec zúčastnil konference Omyly a objevy v umění 20. století, třetího mezioborového sympozia, pořádaného Ústavem pro českou literaturu AV ČR a Katedrou bohemistiky FF UP, jež proběhlo v Olomouci. Obtýdeník konferenčnímu textu věnoval téměř celé tři tiskové strany a označil jej za dekonstrukci úspěchu básníka Petra Borkovce. Na citacích z českých kritiků, častěji recenzentů různých (zde nereflektovaných) úrovní, zadání a rozsahu se v referátu implicitně vyjevuje především bída naší sekundární literatury. Piorecký však ze svých sebraných materiálů vykouzlí naprosto jiný závěr. „Dekonstruovaný“ básník, o jehož díle autor sám nepřemýšlí, vždy vyhovoval měšťáckému publiku, proto má „úspěch“. Sociologický přístup je tu použit jako hodnotící hledisko literárních textů. Pokud použijeme Pioreckého recept na kteréhokoliv básníka, můžeme dokázat cokoliv. „Objevem“ jeho příspěvek rozhodně není, obávám se však, že to bohužel nebyl ani „omyl“. My parazité na (literární) práci jiných jsme čím dál línější a přitom krvelačnější. Problém je, že už to téměř nikoho nezajímá. Postmodernistický realismus trvá.
Libuše Bělunková