Ve vydání deníku Libération z 21. května byl otištěn komentář autorky Nathalie Versieuxové, který se týká příprav na chystanou schůzku států G8. Výsledky zasedání přípravné komise summitu G8 ve Werderu nejspíš naznačují směr, jakým se bude červnový kongres sedmi nejbohatších zemí a Ruska ubírat. Politici a finančníci se podle autorky v Heiligendammu a v Berlíně těžko shodnou. Hlavní příčinou jsou podle ní chladné vztahy mezi evropskou a americkou ekonomickou elitou a z nich plynoucí malý zájem o instituce typu G8.
Účastníci zasedání ve Werderu se koncentrovali na dvě základní témata – spekulativní fondy a dluhy afrických zemí. Finanční váha spekulativních fondů neustále roste a objem peněz, které obsluhují, dosáhl již 1500 miliard dolarů. Podle evropských ekonomů tak vzniká riziko velké finanční krize, která by nastala v důsledku dominového efektu v případě zhroucení některého z nich. Peer Steinbrück, německý ministr financí, proto usiloval o posílení jejich kontroly, nezískal však od atlantických partnerů víc než opatrný příslib, že budou spekulativní fondy vyzvány k větší sebedisciplíně. Autorka cituje v textu stanovisko protiglobalizačního hnutí Attac, které považuje výsledek jednání za směšný: „Je to něco jako chtít po lišce, aby neútočila na slepice.“
Ve Werderu se dále diskutovalo předlužení. Ministr Steinbrück zde představil svoji vizi zpomalení dalšího zadlužování některých zemí Afriky, kde se v současnosti střetávají evropské a čínské finanční zájmy. Čína sice není v závěrečném komuniké nakonec jmenována, ale Steinbrück poukázal na některé diktatury, které využívají čínských půjček. Situace podle něj povede k dalšímu zhoršování ekonomické stability v regionu. Značná část afrických dluhopisů však dosud leží především v bývalých koloniálních metropolích a tato pozice přináší zejména Londýnu a Paříži nemalé výhody. Západní země se ovšem před dvěma lety zavázaly, že africké dluhy sníží o 35 miliard dolarů. Německo, které bude předsedat červnovému summitu, navrhuje v této souvislosti „mezinárodní chartu zodpovědných půjček“.
Zatímco loňský filmový festival v Cannes měl za společné jmenovatele frustraci a sex, předběžné ohlasy toho letošního napovídají, že jím bude politická kontroverze. Íránský establishment oficiálně protestoval proti festivalové prezentaci animovaného filmu Persepolis. Komiksová předloha autrorky Marjane Satrapiové totiž podle něj vykresluje „nereálný obraz“ Islámské republiky. Nová taškařice Michaela Moora o americkém systému zdravotního pojištění (Sicko) musela být zase propašována ze Spojených států. Le Monde se však ve vydání z 19. května nezabývá ani pop-radikálem Moorem, ani neošátkovanou Satrapiovou, ale „advokátem teroru“, Jacquesem Vergèsem.
V článku Jean-Françoise Raugera je představen film francouzského dokumentaristy Barbeta Schroedera Advokát teroru (L’Avocat de la terreur). Jeho hlavní hrdina, Jacques Vergès, Francouz narozený v Kambodži, byl sympatizantem protikoloniálních hnutí a ve své profesi advokáta i obhájcem militatních aktivistů alžírské FLN. Kontroverzní právník je ve filmu konfrontován s řadou protichůdných informací a obrazů, které jeho pozici buď zpětně legitimují, nebo naopak znemožňují. Vergèsovy odpovědi i odmlky ilustrují příběh advokáta, který se angažoval jak v palestinské kauze, tak i při obhajobě šéfa lyonského gestapa Klause Barbieho. Film je podle Jean-Françoise Raugera skutečným špionážním thrillerem. Intriky, státní tajemství a chladnokrevné vraždy mu připomínají klasiky žánru. Osoby jako švýcarský mecenáš palestinských radikálů s nacistickou minulostí François Genoud jsou jakoby vystřižené z morzakorů sedmdesátých let.
Deník francouzských komunistů L’Humanité přinesl ve vydání z 19. května zprávu Milosrdná spravedlnost s aktivisty proti reklamě (La justice clémente avec les antipubs) autorky Maud Dugrandové. Zprávu o zproštění viny dvou aktivistů lyonského kolektivu Déboulonneurs při procesu v polovině května autorka hned v titulku ironizuje. V myšlenkovém světě ortodoxních komunistických „haters“ (nenávistníků, prudičů) totiž nemůže být soud, který zprostí viny obžalované z občanské neposlušnosti, ničím jiným než příliš „velkodušnou“ spravedlností. Déboulonneurs sice patří ke skupinám, které jsou obdobně jako komunisté protisystémové, na rozdíl od komunistů ale chápou protest jako happening a odkazují k francouzskému situacionismu, což moc nejde dohromady s monolitní komunistickou ortodoxií.
Autorka rozebírá události roku 2005, kdy proběhla v pařížském metru rozsáhlá vlna akcí namířených proti reklamním plochám. Pařížský příklad pak podnítil k řadu následovníků - menších skupin, včetně lyonských Déboulonneurs. Začali rovněž přepisovat, přemalovávat a trhat reklamní plakáty, které přesahují rozměr 50 ku 70 centimetrům. Organizovaným vandalismem protestují Déboulonneurs a další proti „reklamní invazi“ do veřejného prostoru. Maud Dugrand v článku cituje jednoho z členů kolektivu: „Chceme veřejnosti předat vzkaz o vizuální degradaci městské i venkovské krajiny a o neharmonickém monopolu reklamy v prostoru občanské komunikace.“. Autorka připomíná, že boj proti reklamě ve veřejném prostoru měl až do roku 2003 striktně právní podobu vedenou sdružením Krajiny Francie (Paysages de France). Ta byla namířena hlavně proti nelegálním reklamám. Od té doby se kritika reklam rozrostla o argumenty směřující proti jejich častému sexistickému leitmotivu a také nedostatku kreativity. Následovaly přímé ničící akce. V souvislosti s pařížskou vlnou bylo celkem předvoláno na policii 62 osob. Osm lidí bylo tehdy odsouzeno k zaplacení odškodného společnosti Metrobus, která má monopol na reklamu v pařížské hromadné dopravě. Další kolektivy (La Meute, MixCité ad.) vznikly z podobných pohnutek a na volné bázi spolupracují jak mezi sebou, tak i s některými dalšími iniciativami (např. s hnutím Den bez nákupu). Rozhodnutí soudu o zproštění viny lyonských Déboulonneurs předchází dalším procesům, které se mají konat v Lyonu i Rouenu.
Z francouzského tisku vybíral Felix Xaver.