Plíživý mcluhanismus

Knihy Technologizace slova. Mluvená a psaná řeč Waltera J. Onga a Všude a nikde. Vliv elektronických médií na sociální chování Joshuy Meyrowitze vyšly původně v osmdesátých letech, ale co se přístupu i vyznění týče, spadají spíše do myšlenkového milieu šedesátých let, což je dáno v první řadě jejich zakotvením v díle kanadského teoretika médií Marshalla McLuhana (v druhé pak tím, že opomíjejí mnohé z toho, co bylo v dvou dekádách předcházejících jejich publikaci na mediálním poli vybádáno).

Ong se tématu své knihy, totiž způsobu, jakým komunikační média determinují povahu své kultury, věnoval již od konce padesátých let, kdy byl McLuhanovým studentem. V jeho duchu také vykresluje vývoj médií (potažmo subjektu i společnosti): jejich typologie se počíná obdobím orálního tribalismu (zde dominuje komunikace mluvenou řečí, jež je inkluzivním médiem: mluvčí jsou bezprostředně přítomni světu i sobě navzájem), pokračuje kulturou písma (hláskové písmo a v ještě větší míře tisk nabourává původní harmonické souznění člověka s jeho prostředím: mluvené slovo bylo událostí, zatímco slovo zapsané je pouhým záznamem myšlenky, vede k odstupu a k odcizení, je abstraktní a umělé) a vrcholí érou audiovizuálních médií, v níž díky telefonu, rozhlasu a televizi začíná převládat „sekundární oralita“, jež sice vychází z psaných a tištěných textů, ale zároveň nás navrací mytické soupatřičnosti původních kmenových kultur. Vstupujeme tak údajně do McLuhanovy „globální vesnice“.

Ongova ideologičnost

Zatímco se oba tito vzájemně se podněcující autoři zpočátku věnovali primárně kultuře tisku, zaměřoval se McLuhan stále více na problematiku elektronických médií a Ong zase na rozdíl mezi oralitou a gramotností. Obecný rámec jejich úvah se však nijak výrazně neliší. Důvodem je jeden společný, velmi podstatný, a přesto nepochopitelně přehlížený aspekt jejich myšlení. Eschatologická vize původní, bezmála rajské komunikační pospolitosti, již naruší psané a tištěné texty (chápané jako nutné zlo), jen aby došlo k znovusjednocení lidstva na vyšší úrovni, je zároveň příběhem o „umlčování Boha“ v moderní době a snahou o nalezení způsobu, jak Boží slovo znovu uslyšet. Walter J. Ong byl katolickým knězem a teologem, jeho preference pro mluvené slovo jsou jasně dány (vycházejí z tradiční polarity ducha/písma křesťanského spiritualismu) a prozrazují silnou a zásadní ideologičnost Ongových spisů, pevně zasazených v náboženském dogmatu. Je až s podivem, jak mediální badatelé tento kontext Ongových i McLuhanových (jeho elektronický mysticismus je alespoň o poznání vtipnější) děl přehlížejí a při nejlepším je vnímají jako nepodstatný ornament: přitom jde však o předpoklady, jež zásadním způsobem nastavují celkový rámec jejich úvah.

Nejproblematičtějším a zcela neproblematizovaným předpokladem Ongova přístupu je absolutizace média a deterministické pojetí jeho vlivu na člověka a společnost: vymezí si specifičnost toho kterého média a od ní přímo odvozuje povahu recipientovy zkušenosti a formy jeho interakce. Zapomíná přitom, že podstatné nejsou jen otázky struktury a fungování médií, nýbrž i instituce a tradice jejich používání a zacházení s nimi, jejich začlenění do kultury.

Nová média

Podobná míra zjednodušujícího determinismu je vlastní i Meyrowitzovu pojednání, třebaže je o poznání méně ideologicky zatížené. Namísto katolického dogmatu totiž propojuje McLuhanovo dědictví s myšlenkami sociologa Ervinga Goffmana (jeho stěžejní práci Všichni hrajeme divadlo: Sebeprezentace v každodenním životě z roku 1959 vydalo v českém překladu nakladatelství Ypsilon, 1999). Goffmanův „dramaturgický“ přístup popisuje sociální život jako divadelní hru na mnoha jevištích, v níž hrajeme různé role vždy v závislosti na dané situaci (resp. na definici dané situace). Mnohost masek, jež na sebe v každodenním životě bereme, však neznamená nutně přetvářku – jsou totiž základním nástrojem sociální identifikace.

Goffmanův situacionismus byl reakcí na dobově převládající funkcionalistický přístup v sociologii a hledal alternativu ve zkoumání mikroúrovně mezilidské interakce. Z toho důvodu je podle Meyrowitze nedostačující pro popis nové společenské konstelace konce 20. století, formované stále výrazněji elektronickými médii. Ta totiž nikoli silou svých sdělení, nýbrž díky schopnosti reorganizovat sociální rámce mezilidské interakce oslabují kdysi pevný vztah mezi fyzickým a sociálním místem. Nová média transformovala kategorie času a prostoru, redefinovala sociální situace, role a chování, prolomila bariéry, jež dříve oddělovaly veřejné od soukromého, přinesla nové skupinové identity a formy socializace, narušila hranici mezi dětstvím a dospělostí a podkopala tradiční pojetí hierarchie a autority.

Aktualizovat Goffmana na tyto nové podmínky znamená pro Meyrowitze zkřížit jej s McLuhanem (a propojit tak mikro- a makrosociologickou perspektivu). Odmítá tradiční názor, „podle něhož jsou interpersonální a mediovaná komunikace dvěma zcela odlišnými formami interakce na principu rozdílu „skutečný život versus média“ (s. 17). Jenomže interpersonální a mediovaná komunikace jsou dvěma zcela odlišnými formami interakce, třebaže nikoli na principu rozdílu „skutečný život versus média“. Tendence extrapolovat z malých společenských forem na velké stahuje Meyrowitze zpět do behavioristické tradice komunikačního výzkumu a brání mu předložit obecnější pohled na funkce a status médií v současném světě. Ta totiž – opět v McLuhanově duchu – zcela absolutizuje, otázky po jejich kontrole se nedočkáme.

Obecným problémem u nás vydávaných titulů je, že nebývají doprovozeny kritickým zhodnocením; zvláště u takovýchto „klasických“ (a v mnoha ohledech pozoruhodných) knih, od jejichž vydání uběhlo několik desetiletí, se jedná o trestuhodné opomenutí (Bílkův doslov k Ongovi je, mírně řečeno, nekritický, Meyrowitz postrádá vůbec jakýkoli komentář). U komunikace o komunikaci platí povinnost přehodnocovat její předpoklady dvojnásob.

Autor je historik a teoretik médií.