Mediálně byl summit G8 předznamenán těžkou palbou z rotaček a obrazovek – popisem bitvy o německé město Rostock se stovkami raněných a jen náhodou žádným padlým. Když se čeští účastníci víkendové demonstrace vrátili domů a koupili si pondělní vydání MF Dnes, museli se vážně zamyslet nad tím, zda byli stejné akci, o níž tento deník píše.
Zatímco první zprávy o počtech raněných policistů křičely z titulních stránek, o pár dnů později se informace o tom, že čísla byla zavádějící, schovala někam na okraj.
Vyznamenali se i komentátoři. Zástupce šéfredaktora MF Dnes Viliam Buchert svou tirádu nazval, jak se ve věku mobilních telefonů sluší a patří, stručně a úderně „Antiglobalismus :-( Antiamerikanismus :-(“. Demonstranti jsou pro něj „blouznivci z Rostocku“ a vyčítá jim: „Proč levičáci nedemonstrují například před ambasádami Súdánu, Zimbabwe či Barmy?“
Otázka sice hloupá, ale tak často opakovaná, že si zaslouží odpověď – ne jednu, ale hned tři.
Demonstrují možná proto, že pro většinu z nich není odpor proti porušování lidských práv v chudých zemích s aktivitami proti špatnému jednání vlastních vlád nijak v rozporu. Mnozí z demonstrantů se angažují v protestech proti obojímu zlu.
Možná demonstrují proto, že uvedené státy sice masivně porušují lidská práva svých občanů, ale nestavějí se do role pánů světa.
Možná demonstrují také proto, že vlády Súdánu, Zimbabwe a Barmy sice páchají odporné skutky a třeba mají i světovládné ambice, rozhodně ale nemají dohromady prostředky, kterými disponují hlavy států G8. Nikdo neříká, že Dárfúr je méně hrozný než Čečensko a Irák – jsou-li ale Bush s Putinem na rozdíl od súdánských mocipánů vítáni i v našich městech a naši politici si s nimi usměvavě potřásají rukama, máme za druhé dva konflikty jaksi víc zodpovědnosti než za ten první. Súdán, Zimbabwe ani Barma navíc nemají tolik možností ovlivnit takové jevy jako globální oteplování či odpuštění dluhů chudým zemím. To mají jen země, které samy sebe berou za klub nejbohatších a nejmocnějších států.
Viliam Buchert se ale rozhodl stoupence podobných názorů rovnou léčit a předepsal jim v závěru svého komentáře „antigen – látku schopnou vyvolávat tvorbu protilátek“ a „antipyretikum – léky proti horečce“. Zdá se ale, že se desítky tisíc protestujících léčit nechtějí.
Unavené tváře
Srocení proti G8 bylo velkolepé, blokády relativně úspěšné. Ale to všechno jako kdyby tu už bylo. Unavené tváře některých aktivistů, kteří pamatují už demonstrace v Praze proti Mezinárodnímu měnovému fondu a proti G8 protestovali také v Janově, to jen potvrzovaly. Trochu za zenitem se zdála být i německá autonomní scéna, která dokázala zatopit G7 před patnácti lety v Mnichově.
Neustálé opakování typově podobných akcí (od Global street party, která je odstartovala, uplyne v květnu příštího roku už deset let) zdůrazňuje spíše jejich problémy. A těch není málo. „Duhová koalice“, tedy spojení protestujících, kteří vyjadřují svůj nesouhlas s G8 či mezinárodními institucemi z různých důvodů, do jednoho protestu, sice zesiluje společný nesouhlas, jednotlivé hlasy (důvody) protestů jednotlivých iniciativ ale zanikají ve společném skandování. Černý blok radikálů pohrdá „reformismem“ nevládních organizací, ty zase nevědí, proč mají být spojovány s „násilníky“. Obě skupiny pak nemají v lásce leninisty, jejichž rozličné odrůdy, počínaje trockisty, přes maoisty až po jednoho zbloudilého nosiče vlajky bývalé NDR, se demonstrace rovněž zúčastnily. Skoro se nabízí staré úsloví, že mají-li jednotlivé složky alterglobalizačního hnutí mezi sebou takové vztahy, nepotřebují už žádné skutečné nepřátele. Jenže je to přesně naopak, nepřátele potřebují jako to jediné, co je spojuje.
Už nejpozději po protestech v Praze a pak ještě silněji po Janovu se v alterglobalizačním hnutí začalo diskutovat o tom, jak přenést protesty na jinou úroveň, než jsou velké summity – k většině společnosti. Debata ale neměla žádné konkrétní výsledky a následně 11. září 2001 a „válka proti teroru“ donutily alterglobalizační hnutí přejít do defenzivy.
Lépe než alterglobalizační hnutí na tom nejsou ani další zpochybňovatelé legitimity G8 – chudé země „třetího“ světa. Aktivistů z těchto částí planety bylo na posledních demonstracích vidět jen poskrovnu. Pětice stoupenců korejského hnutí farmářů upozorňovala na své problémy hlasitým bubnováním, které skvěle zapadlo do rázu pochodu, a viditelnými transparenty. Několik z mála afrických aktivistů nedostalo víza, většinou ale byly problémem hlavně prostředky. Summit tak potvrdil častou kritiku, že i v rámci hnutí za globální spravedlnost ve skutečnosti pokračují rozdíly mezi Severem a Jihem. Ani oficiální představitelé těchto zemí, kteří mají často přibližně stejnou legitimitu mluvit za své občany jako státy G8 rozhodovat o celosvětových otázkách, nejsou dosud dostatečně slyšet. Přinejmenším intenzita jejich hlasu nedosahuje úrovně, kterou měli necelý měsíc před 11. zářím 2001 na konferenci OSN o rasismu v Durbanu, kde požadovali mimo jiné reparaci za kolonialismus. Návrat tohoto požadavku na scénu spolu se změnou strategie alterglobalizačního hnutí by mohl dát odporu proti G8 ještě ofenzivnější a méně roztříštěnou podobu. Léky proti horečce by pak určitě nepotřebovali demonstranti.