Hloučky Romů společně s alternativci i staršími lidmi. Anarchisté i Ondřej Liška či senátor Štětina. A především hodně studentů. Začátek brněnského Cejlu je na Prvního máje ucpaný zátkou z více než tisícovky účastníků akce s úderným názvem Brno blokuje!. Nálada je nadšená – neonacisté romskou částí města neprojdou. A pokud budou chtít, postaví se jim do cesty pořádná závora. Davem jdou zvěsti, že vyšší místa se rozhodla tentokrát nezasáhnout a nerozprášit účastníky blokády tak jako před nedávnem v Novém Bydžově nebo v Krupce. I bez zvěstí je ale sebevědomí na místě. Tisíc lidí, to už je síla.
Organizátor a organizátorka si vylezli na zídku a čtou odsud pozdravy různých celebrit, které podpořily blokádu, včetně vyjádření nejstručnějšího, ale pro mnoho účastníků zjevně nejcennějšího – Václav Havel požehnal účastníkům blokády svým „Podporuji“. To už ale mezitím jen o kousek dál probíhá show neonacistů – Dělnická strana sociální spravedlnosti tepe reformy a migranty, její zpěvná omladina hraje Kryla. V roli novodobých ponížených a uražených je neonáckům očividně dobře.
Když se pak vydají na pochod, blokádu odklízet netřeba. Jejich marš projde takřka celou trasou, jen obráceně. Od místa, kde překážejí odpůrci, odkloní policie neonácky na Bratislavskou. V tvářích některých Romů je vidět úzkost – a skandování „Pusťte nás tam, máme tam své děti“ je rovněž výmluvné. Policie nepouští odpůrce rasismu ani na jejich řádně nahlášené shromáždění u Muzea romské kultury.
I přesto blokáda působí jako úspěch. „První – takto široká – nenásilná blokáda. A úspěšná. V mnoha ohledech přelomová,“ píše na svém facebookovém profilu Ondřej Liška a vyjadřuje názor mnoha účastníků. Kontrast mezi degradujícím policejním bitím na předchozích blokádách a možností něco ovlivnit i pocitem kolektivní moci dnes dělá dojem.
Kamarád, který šel s průvodem neonácků, vidí situaci úplně jinak. „Od tisícovky lidí by člověk mohl čekat trochu víc, než že budou stát na místě a nebudou vidět,“ říká. Blokáda podle něj přispěla pouze k tomu, že neonacisté prošli ulicí, která je tepnou romského osídlení Brna. Ano, demonstranti místní Romy podpořili, což bylo určitě psychologicky důležité, praktický důsledek blokády byl ale paradoxní. Sebeuspokojení demonstrantů, že se „slušní lidé konečně postavili neonacistům“, není na místě.
Demonstrace kladla důraz na nenásilí. V momentě, kdy někteří demonstrující Romové, kolem jejichž domovů pochodovali rasističtí násilníci, začali skandovat „Pusťte nás na ně“, překřičela je část demonstrantů skandováním „Nenásilná blokáda“. Nenásilí tady zafungovalo jako ideologie arogance – aby hodní protirasističtí demonstranti nevypadali (například v televizi, která je stejně vylíčila svým klasickým způsobem) jako násilníci, překřičeli hlas těch, kterých se daná forma útlaku nejbezprostředněji týkala. Nenásilí blokády bylo i ideologií impotence – budeme blokovat, pokud nás policie pustí, dovolí a nevytlačí, na jasně vymezeném prostoru.
Brněnská blokáda tak klade dvě otázky: Musí být antifašistický protest nenásilný? A musí nenásilí znamenat impotenci? Násilí je pochopitelně pro většinu společnosti a z hlediska práva nepřijatelné – tato nepřijatelnost se nicméně snadno dostává do konfliktu s pocity lidí přímo vystavených násilí policie a neonacistů. Stává se vlastně také násilným potlačením jejich zkušenosti.
A navíc – nenásilí nemusí znamenat pouhé stání na místě a čekání na policejní obušek. Existuje řada protestních taktik, které představují aktivní nenásilí. Italská Ya Basta předvedla v září 2000 v rámci demonstrací proti MMF jednu z nich: řady lidí v ochranných oblecích a molitanech se pokoušely prorazit kordon policistů. Je příznačné, že toto jednání, které obsahuje působení fyzickou silou, ale žádnou agresi, se stalo v českém prostředí jedním ze symbolů „násilností a války v pražských ulicích“, a ne pokusu o aktivní a účinné nenásilí, jímž bylo. Možná už nastal čas se podobné přístupy spíš učit než se jich bát.
Autor byl dlouholetým redaktorem časopisu A-kontra.