Návrh ruského prezidenta Putina na umístění amerického radarového zařízení v Ázerbájdžánu vzbudil oprávněný ohlas. Až dosud trval Kreml na odmítavém postoji vůči jakémukoli zařízení tohoto typu v blízkosti ruského území. Tento posun ale rozhodně nelze považovat za průlom. Spíše se jedná o pokus převzít iniciativu a plán odsunout do nenávratna.
Pro pochopení ruského postoje vůči americkým základnám je nutné se vrátit do devadesátých let. Rusko se v té době nacházelo v krizi, která se odrážela slabším postavením na poli mezinárodních vztahů. Země poměrně intenzivně spolupracovala se západními státy, za což očekávala respekt vlastních mocenských pozic. Bývalý ruský premiér a ministr zahraničí Primakov dokonce mluví o slibu nerozšiřovat NATO směrem na východ výměnou za souhlas se sjednocením Německa. Zda takový slib opravdu zazněl či nikoli, je otázkou, nicméně faktem zůstává jistá frustrace z ruské strany z jednostranného vztahu se Západem. Chápání rozpadu SSSR a následných událostí s tím spojených bylo diametrálně odlišné od toho, jak byly pojímány na Západě. Ze strany Ruska a předtím Sovětského svazu šlo nikoli o krach sovětského bloku, ale o dobrovolné rozpuštění svazku těchto států. Rusko z tohoto pohledu studenou válku neprohrálo, pouze ji odmítlo dál hrát. Za to očekávalo jisté výhody, jako uznání velmocenského statusu a exkluzivitu v postsovětském prostoru, kterých se mu ale nedostalo. Z pohledu západních zemí nebylo nutné Rusku nic poskytovat, neboť pouze akceptovalo obecně platné normy civilizovaného světa.
Po nástupu prezidenta Putina byla intenzivně rozehrávána linie sebevědomé ruské politiky, založené na kritické spolupráci se Západem. Nejvýraznějším projevem této taktiky se stala reakce prezidenta Putina na události 11. září. Rusko oficiálně nic nenamítalo proti americké přítomnosti v zemích postsovětského prostoru, kterou interpretovalo i s ohledem na čečenskou válku jako společný boj proti mezinárodnímu terorismu. Někteří autoři ale upozorňují, že v případě této ruské politiky nešlo ani tak o smíření s přítomností Američanů ve střední Asii, jako spíš o to přesunout zodpovědnost za odmítnutí pomoci v boji proti terorismu na středoasijské vládce. Postupné vytlačování amerických základen z tohoto prostoru činí tuto interpretaci nejen možnou, ale dokonce i velmi pravděpodobnou.
Ruská zahraniční politika se do té doby vyznačuje vyšší asertivitou jak vůči Evropě, věčně snící o společné zahraniční politice, tak i vůči Spojeným státům, prosazujícím svoji koncepci šíření demokracie. Asertivní postoj zaujalo i vůči takovým dosavadním spojencům, jako je Bělorusko. Dosavadní koncepce „ropa za přátelství“ byla nahrazena koncepcí „ropa za peníze“. Zatímco v době Jelcinovy vlády Rusko cítilo, že není schopno reálně bránit tlaku ze strany Západu, současné Rusko podobným pocitem netrpí.
Soupeření se Spojenými státy a aspirace na roli světové velmoci se staly pro Rusko důležitým směrem jeho zahraniční politiky. Toto soupeření se ani zdaleka netýká pouze národních „barevných revolucí“ nebo raketových základen. Hlavní souboj je veden na poli energetických surovin, respektive kontroly nad jejich přepravou, zejména v oblasti Kaspického moře.
Pokud se s vědomím těchto souvislostí podíváme na poslední raketový návrh prezidenta Putina, můžeme říci, že nebylo náhodou, že byl pro umístění zařízení vybrán právě Ázerbájdžán. Rusko zde má v pronájmu radarovou stanici. Rakety, jak řekl prezident Putin, by mohly být umístěny někde v Turecku nebo v Iráku. Tento návrh se zdá být poměrně zajímavý, nicméně lze očekávat, že nebude fakticky přijat. Předpokládal by totiž předání poměrně citlivého amerického zařízení na území státu, který je sice nyní spojencem USA, toto spojenectví ale nemusí mít dlouhé trvání. Vojenští odborníci navíc upozorňují na nelogičnost umístění radaru do této země, která se nachází příliš blízko „problémového“ Íránu. Z dalších, čistě technických aspektů lze pochybovat o možnosti dohody o takových otázkách, jako je kompatibilita případného zařízení s americkým systémem, v případě umístění americké obsluhy pak choulostivá otázka, pod čí jurisdikci bude celá základna spadat. Prezident Putin si je nepochybně velmi dobře vědom úskalí svého návrhu, a lze se tedy důvodně domnívat, že ani neočekával, že bude přijat.
V současné době se tedy budou obě strany snažit o to, aby jednání zkrachovala kvůli té druhé. Rusko tímto způsobem jen obohatilo svou taktiku cukru a biče. Na jedné straně zastrašuje občany České republiky i Polska hrozbami přesměrování svých raket, na druhé straně ukázalo svoji ochotu jednat a předložilo zdánlivě konstruktivní návrh. Spojené státy mezitím budou pravděpodobně Rusko nadále upozorňovat na planost jeho obav z případného umístění zařízení v zemích střední Evropy. Není zatím jasné, jestli přijdou s nějakou protiiniciativou. USA totiž stojí před problémem, že by tím přiznaly Rusku právo veta na jejich jednání s dalšími státy.
Přitom bude stále platit, že Rusko nevěří Západu zhruba stejně, jako on nevěří Rusku. Posunutí vojenského zařízení na východ Rusko chápe jako hrozbu již jen z toho důvodu, že pokud již tyto základny jednou povolí, nebude moci zabránit jejich dalšímu rozšiřování. Zcela pragmaticky se tak s ohledem na vlastní zájmy snaží zabránit již jejich samotné výstavbě. Ázerbájdžánsko-americko-ruský deštník byl šikovným manévrem v tomto boji.
Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky.