Místo másla margarín

Tým rakouských sociologů v monografii Marien­thal s podtitulem Sociografie komunity nezaměstnaných (Die Arbeitslosen von Marienthal, 1933) jako první popsal situaci, kdy dlouhodobá nezaměstnanost vede ke stavu apatie, v němž lidé nevyužívají ani těch několika příležitostí, které jim zbyly. Průkopnická studie se přitom vyznačuje nejen analytickou invencí, ale také porozuměním těm, které zkoumají.

Brambory, pes či kočka

V předmluvě knihy jeden z autorů, pozdější klasik sociologické metodologie Paul F. Lazarsfeld, píše, že cílem bylo rozpoznat paralyzující psychologické dopady nezaměstnanosti způsobené jak nečinností, tak beznadějností situace. V době výzkumu, na němž se kromě Lazarsfelda podíleli také jeho žena socioložka Marie Jahoda a statistik Hans Zeisel, trpěla vesnice Marienthal téměř stoprocentní nezaměstnaností. V roce 1929 zde byla vinou kolapsu rakouského bankovního systému uzavřena textilní továrna, jež společně s přidruženými provozy zaměstnávala téměř všechny místní rodiny. Výzkumníci přišli na místo dva roky poté, kdy se ekonomická situace rodin ještě zhoršila. Popis života v Marienthalu v prvním plánu nabízí zajímavý vhled do každodennosti ekonomické krize třicátých let ve střední Evropě.

Pouze jedna z pěti rodin v obci měla aspoň jednoho člena s příjmem pocházejícím ze skutečného zaměstnání. Tři čtvrtiny rodin žily z dávek v nezaměstnanosti. Ty však byly velmi nízké. „Ani úřední činitelé již nepředstírají, že je možné žít z podpory v nezaměstnanosti,“ píší autoři studie. Běžné jsou drobné krádeže uhlí či brambor z polí a údajně nikoho ani nepřekvapuje, když v okolí zmizí pes či kočka. Lidé nahradili máslo nekvalitním margarínem a drahou kávu levným kakaem. Místo bot chodí v sešitých kouscích kůže. „Po vyučování otec jednoho mého žáka nepouští ani z domu, aby si tyto ubohé zbytky bot při hrách na ulici ještě více nepoškodil,“ vyprávěl sociologům místní učitel.

Důstojnost a kalkulačka

Analýzy rodinných rozpočtů, které výzkumný tým provedl, však neodhalily pouze úsporné strategie, ale i jejich pravý opak – zdánlivě iracionální utrácení. I ty nejchudší domácnosti vysazovaly na zahrádkách místo zeleniny okrasné květiny. Rodina, která byla nucena vzdát se příliš drahého cukru, si koupila od podomního prodejce obrázek Benátek. Další žena si koupila na splátky kulmu, jiné rodiny si půjčily na slavnostní oblečení poté, co zemřel některý člen rodiny. Tyto pasáže však již nelze číst jen jako dobový dokument, ale jako příklady zjištění, která jsou aktuální i dnes a často se přehlížejí i v dnešních diskusích o reformách sociálního státu. Dokazují, že ani v nejtěžších životních situa­cích lidé nejednají jako kalkulačky, ale jde jim také o zdání normality či pocitu vlastní důstojnosti.

Jak ukazují i současné studie chudých, důstojnost je proměnná, jež by v promýšlení sociálních politik měla hrát důležitou roli. Zcela symptomaticky americký antropolog Philippe Bourgois nazval svou studii Portoričanů žijících ve východním Harlemu In Search of Respect: Selling Crack in El Barrio (Hledání úcty. Prodávání cracku v El Bariu, 2003). Název odráží dilema drogových dealerů: buď přijmout málo placenou legální práci za cenu ztráty úcty ze strany vyšších tříd i členů vlastní skupiny, nebo nelegálně vydělávat rychlé peníze a získávat úctu v očích svého bezprostředního okolí. Programy motivující nezaměstnané k legální výdělečné činnosti nemohou fungovat, pokud nevezmou v potaz i důstojnost a sebeúctu, a to v různých definicích samotných subjektů.

Rozdíl pěti šilinků

Nicméně na nezaměstnané nelze ­nahlížet jako na homogenní masu. I v případě Marien­­thalu, obce složené z etnicky i sociálně podobných obyvatel, výzkumníci odlišili několik typů rodin, které klasifikovali podle toho, jak se vyrovnávaly se svou životní situací. Největší část tvořily rodiny rezignované, které se již vzdaly nadějí do budoucna, ale dařilo se jim udržovat děti i domácnost v dobrém stavu. „S tím je spojena relativně poklidná atmosféra s občasnými okamžiky klidu a radosti. Ale budoucnost již nemá v myslích, a dokonce ani ve snech těchto rodin žádné místo.“ Právě absence očekávání a nevíra ve zlepšení situace odlišovaly tyto rodiny od rodin nezlomených, které se stále ještě orientovaly na budoucnost. Charakteristická pro ně byla vitalita a pokračující snaha o získání zaměstnaní. Na opačném pólu výzkumníci identifikovali rodiny zlomené a apatické. Zatímco rodiny zlomené i přes pocit marnosti a beznaděje stále udržovaly své domácnosti a staraly se o děti, rodiny apatické rezignovaly i na tyto každodenní úkony. „Tyto rodiny jsou apatické a lhostejné, nechávají vše náhodě a ze svého zhrouceného života se ani nepokoušejí nic zachránit.“

Sociologové však neskončili u pouhé typologie, ale hledali i její příčiny. Proč se rodina nezlomená promění v rezignovanou? Co udělá z rodiny rezignované zlomenou? Příčinu nenacházejí v žádných charakterových dispozicích, ale spojují ji primárně s výší příjmu. „Rozdíl přibližně pěti šilinků měsíčně znamená, zda si rodina může dovolit cukr, nebo jen sacharin, jestli může nechat opravit dětskou obuv, nebo zakáže venkovní hry, zda si muž může příležitostně vykouřit cigaretu, nebo bude na ulici sbírat nedopalky. Tento rozdíl však také znamená rozdíl mezi nezlomenou, rezignovanou, zoufalou a apatickou rodinou,“ konstatovali rakouští vědci před osmdesáti lety.

I toto je dobré mít na paměti při diskusi o sociálních dávkách. Tlačit jejich výši směrem dolů ve snaze přimět nezaměstnané najít si práci může mít paradoxně zcela opačný efekt. Se zhoršující se situací rodinného rozpočtu se totiž může stupňovat pasivita a apatie těch, kteří ztrácejí naděje na změnu k lepšímu a víru ve smysluplnost své existence. Tato apatie pak nezasahuje pouze samotné nezaměstnané, ale i jejich děti, a to jak v jejich profesních aspiracích, tak pochopitelně v podpoře ke studiu.

Mezitím se blíží poledne

Výzkumníci v Marienthalu sledovali i další projevy apatie: skupinky nezaměstnaných postávajících na ulicích, rychlost chůze i počet zastavení. Zatímco pro muže ztratilo rozdělení času na hodiny jakýkoli smysl, čas žen se stále řídil řádem rutinních domácích prací. Muži nebyli schopni dodržovat ani těch několik zbývajících pevných časových bodů. Charakter bezčasí vystihuje forma, jakou jeden z nezaměstnaných vylíčil svůj dopolední program: „10–11 hodin – mezitím se blíží poledne, 11–12 hodin – nedělám nic.“

Na základě studia těchto projevů došli autoři knihy ke klíčovému vzkazu pro tvůrce politik zaměstnanosti: nestačí pouze otevírat příležitosti pro lidi, kteří o ně byli dlouhodobě připraveni, podstatné je naučit je tyto příležitosti využívat. Jen tak lze prolomit bludný kruh omezených příležitostí a aspirací. To je také důvod, proč i dnes, tváří v tvář současným problémům, marienthalskou studii kriticky reflektovat a ptát se, jaké příležitosti může chudým nezaměstnaným současná společnost vlastně nabídnout.

Při snaze o zaměstnávání hůře kvalifikovaných čelíme tomu, co americký právní teoretik Joel Handler označil jako paradox inkluze. Cílem aktivní politiky zaměstnanosti je přimět dlouhodobě nezaměstnané, aby přijali pozice na pracovním trhu, ty jsou ale stále podstatně horší než pozice ostatních. Tyto práce tak mohou být jednak v rozporu s lidskou důstojností a navíc nemusí vždy zajistit uspokojivý příjem. Současné britské studie ukazují, že přibývá domácností pod hranicí chudoby, kde aspoň jeden člen pracuje. Jejich podíl mezi všemi chudými domácnostmi od roku 1996 vzrostl ze 44 na dnešních 57 procent. Britské studie rovněž ukazují, že v současnosti nelze mluvit o klasických dlouhodobě nezaměstnaných, ale spíše o lidech, kteří periodicky střídají období bez práce s nějakou nízko kvalifikovanou a špatně placenou prací. V to, že práce je jízdenkou k blahobytu, přestávají věřit nejen nezaměstnaní, ale dokazují to i objektivní data. Touha po smyslu­plném životě však se ztrátou této víry nemizí. Jen je třeba nově definovat příležitosti, které může současná společnost nezaměstnaným nabídnout, a případně jednoznačně říct, že smysluplná existence nemusí vždy jít ruku v ruce s placenou prací.

Autor je sociolog.