Domácí elektronická hudba dosud čekala na projekt, z jehož produkce by čišelo čisté pozérství a přístup k produkci jako k modernímu umění. Midi Lidi tento svěží odér na lehce stagnující českou elektronickou scénu přinášejí. Samozřejmě se dá polemizovat, jestli se svými hudebními výboji nezařadili vedle „exotů“, jakým je třeba Ježíš táhne na Berlín. Právě z jeho hudby vane ona usilovně vytvořená umělina bez jakéhokoli návodu k použití. Ovšem album Čekání na robota tříčlenného projektu Midi Lidi promlouvá jinou řečí: hudba sice není určena k jednoduchému konzumu, ale zároveň z ní muzikanti nevytvořili jen opus vhodný k teoretickému zkoumání v galeriích. Nejčastěji bývají Midi Lidi charakterizováni jako čeští Kraftwerk, a dlužno říci, že tomuto přirovnání se ubráníte jen těžko. Hned úvodní skladba Láska upomíná na kraftwerkovský tradicionál Radioaktivität. Midi Lidi při koncertech navíc skutečně vypadají jako lidské stroje z videoklipu We Are The Robots.
Ovšem proč strašit nepůvodností hned ze začátku? Petr Marek, Markéta Lisá a Petr Holoubek si našlápli k něčemu mnohem originálnějšímu a brněnské vydavatelství X Production je v tom podpořilo. Trio se snaží na první pohled promlouvat k posluchačům jednoduchým analogovým jazykem. Nicméně jak se album blíží ke svému konci, slova se stávají srozumitelnějšími, údery divočejšími a celý původní koncept „poklidné trojice za laptopy se sklony k psychickému automatismu“ se drolí. Ze zakrslých experimentálních kořínků vyrůstají motivy použitelné na pátečních tanečních parties. Strohá pochodová tempa doprovázená sekvencerem nařezanými vokály, odříkávajícími mírně polopatické mantry typu „Jen sis tence vzdech, že existence zde tak jak na zájezdě polopenze je“, se přes breakbeatové pasáže přelamují do schůdného drum´n´bassu, doplněného recitací v češtině.
Retrofuturický koráb
Právě díky této stručnosti – Midi Lidi pracují jen s několika málo efekty, podepřenými minimem druhů beatů – slévá se Čekání na robota ve výsledku (rozuměj po vypnutí přehrávače) v homogenní materiál. Při poslechu sice snadno přivyknete jejich jazyku, který tu zdivočí a onde se promění v rudý samet, jenže ten vás pak ve zlomku vteřiny opustí. A v paměti zůstanou jen ty české, a přesto exoticky vyznívající průpovídky. Možná je to takhle správně, protože se už pomalu zapomnělo na to, že součástí muziky bývá i slovo. Jenže paradoxně jakési nutkání, potřeba hledat v existenci této desky opodstatnění či hlubší sdělení, přináší určité pochybnosti. Kdyby šlo o tuctovou nahrávku, rozhodně by na ni takto vysoké nároky nebyly kladeny.
Marek & Lisá & Holoubek nejsou žádní nováčci, s nonkonformní hudbou v Česku mají dostatek zkušeností. Ovšem měli by počítat s tím, že takové zážitky nemají posluchači z okruhu X Production, natožpak jejich mainstreamoví kolegové. Na druhé straně – na alternativní polokouli planety hudby si Čekání na robota respekt a zájem získává. Jenže díky tomu, že album vyšlo u labelu oslovujícího i „nezúčastněné“, mohli Midi Lidi svůj „retrofuturistický“ koráb zamířit na větší počet posluchačů. Nestalo se tak a album zřejmě skončí v zaprášeném regále „experimentální hudba“.
Midi Lidi ukázali, že hudbu lze tvořit i na vytěžené měsíční krajině s minimem možností. Za tuhle cenu však muzika ztrácí náboj a sílu. Proto vyčkejme, zda se zde trio usídlí, vztyčí vlajku a najde zatím ukrytý zdroj energie, nebo se přesune zkoumat úplně jiná ložiska. První možnost by byla nejlepším řešením.
Autor studuje žurnalistiku na FSV UK.
Midi Lidi: Čekání na robota. X Production; 2007.