Pokud je vám přes třicet let, zažili jste v hudebním průmyslu už tři velké revoluce, které souvisely se změnou formátu, na němž se hudba prodávala. Přechody z vinylu na magnetofonovou kazetu, pak na kompaktní disk a nyní na digitální formáty vždy doprovázely pochybnosti, problémy a nakonec trpné smíření konzumentů. Zatím poslední novinka však způsobuje nejvíce kontroverzních reakcí. Možná je to tím, že to tentokrát nebyli giganti hudebního průmyslu, kdo třetí revoluci podnítili.
Hudba se po internetu šířila už od začátku devadesátých let, velké firmy ale byly k novým způsobům distribuce značně skeptické. Místo aby ho začaly využívat, pustily se do něj silou pod praporem svaté války nezpochybnitelné spravedlnosti. Střet s prosperujícím světem pirátů vyústil v medializované zastavení provozu nejznámější p2p sítě Napster. Od té doby je obraz uživatelů, kteří šíří hudbu po internetu, jednoznačný: jsou to nepřátelé hudebního průmyslu, a nepřímo tak okrádají muzikanty. Americká asociace nahrávací průmyslu (RIAA) vypouští každoročně varovná čísla o poklesu prodeje hudebních nosičů a informace o nových obviněních proti jednotlivcům, kteří na svém počítači přechovávají nelegální soubory ve formátu mp3. Označení nejběžnějšího formátu digitální distribuce hudby však nemusí být spojováno pouze s negativními zprávami.
Možnosti propagace a rovnost informací
Will Sheff, frontman výtečné texaské skupiny Okkervil River, vzpomíná v diskusním fóru webových stránek své kapely na časy, kdy pracoval jako publicista pro portál Audiogalaxy.com, neboli „nepříliš povedenou kamufláž pro jednu z největších sítí na sdílení hudby“. „Necítil jsem se nijak vinen. Vždycky jsem říkal, že stahováním hudby neokrádám svoje oblíbené indie-rockové kapely, ale Britney Spears a molochy průmyslu,“ píše hudebník. Když pak RIAA donutila Audiogalaxy skončit, Sheff se rozhodl vydat se na dráhu hudebníka a s Okkervil River začal objíždět Ameriku na nekonečných koncertních turné. Jeho názor na sdílení hudby se změnil. „Nejsem si jistý, jestli stahování hudby nějak výrazně ovlivňuje prodeje našich desek. Dost možná ano. Jsem samozřejmě rád, že se lidé dostanou k naší hudbě. Existuje ale něco, co se nazývá Sound Scan, pravidelné přehledy o prodeji hudby, které dostává každý label, bookingová agentura, promotéři nebo publicisté, a ti se podle nich řídí a určují, jak je která kapela velká nebo významná.“ Sheffova úvaha vyjadřuje určitou rozpolcenost hudebníků, kteří si uvědomují sílu nového média, ale zároveň z něho mají strach. Stačí mu však přečíst si reakce pod článkem, aby získal trochu klidu. „Na Okkervil River jsem narazil před šesti lety na Audiogalaxy. Nebýt internetového sdílení, nikdy bych nebyl na jejich koncertě a nekoupil si jejich novou desku,“ píše jeden. „Kdyby nebylo internetu, jeho kapela by nikdy nemohla na turné vyrazit. Pár kilometrů od Texasu by na ně nikdo nepřišel,“ sděluje druhý.
Nová generace konzumentů hudby, zdá se, vyrůstá do jiného světa, než jsou šéfové hudebního průmyslu zvyklí. Felix Oberholzer-Gee, autor provokativního článku The Effect of File Sharing on Record Sales dokazuje, že stahování hudby ve formátu mp3 má pro dnešní posluchače stejný význam jako poslech rádia. Při průzkumech chování uživatelů p2p sítí zjistil, že si obvykle stáhnou jen několik písní a podle nich se rozhodují, jestli si koupí celé album. V době, kdy dramaturgie rozhlasových stanic podléhají diktátu velkých firem, jsou pirátské sítě ve své podstatě nejdemokratičtějším způsobem propagace a pro uživatele možností, jak naplnit pravidlo volného trhu o rovnosti informací. Pro hudební průmysl je to navíc velká škola toho, jak vznikají konzumentské návyky. Webový hudební magazín Pitchfork před rokem otiskl důkazy, že velké nahrávací firmy na pirátské sítě vysílají své špehy. Ne však proto, aby lovili případné hříšníky, ale aby zkoumali, jaká hudba a jak se stahuje.
Zpátky na vinyly!
Formát mp3 má nepopiratelný pozitivní dopad u interpretů, kteří jsou zatím zcela neznámí. Stačí zmínit úspěchy skupiny Arctic Monkeys nebo zpěvačky Lily Allen, kteří profitovali ze vstřícného zacházení s fanoušky pomocí portálu myspace.com. Ačkoliv oficiálně nevydali ani notu, kamkoliv Arctic Monkeys přijeli koncertovat, znali jejich fanoušci texty ke všem písním. Když pak deska Whatever People Say I Am, That‘s What I‘m Not vyšla, stala se nejrychleji prodávaným debutem britské skupiny vůbec. Podobný efekt jako myspace.com mají i velmi populární mp3 blogy. Ty nabízejí k volnému stažení skladby vybrané a okomentované autorem blogu. Na ně pak případně odkazují další stránky a vytváří se tak síť, která může interpretovi pomoci k popularitě. Bylo tomu tak například v případě hitu Crazy skupiny Gnarls Barkley, který potřeboval minimum reklamy, protože vše obstaral internetový cvrkot. Nelze se tedy divit, že nahrávací společnosti přistupují k mp3 blogům shovívavě a jejich provozovatele nepostihují. Ti naopak podle nepsané dohody většinou vyhoví žádosti, aby byly některé mp3 z blogů smazány.
Nezanedbatelným vedlejším efektem internetového sdílení je rozhodně fakt, že se rozšiřuje hudební rozhled posluchačů. Těm se na pirátských sítích otevírá svět nevídaných možností (a rozhodně nejde jen o „vše je zdarma“). Internetová komunikace je jak šitá na míru minoritám a v případě hudby vytváří něco na způsob opozičního hnutí, které stojí proti hudebnímu průmyslu. O jeho rostoucí síle svědčí vyprodané koncerty skupin, jejichž nahrávky u nás nejsou k dostání a které by podle pravidel hudebního průmyslu neměly šanci na přežití. Bylo by lehké tento fakt podcenit, ale možná je to právě to hlavní, co velkým firmám vadí na nelegální (ale i legální) internetové distribuci. Ta totiž výrazně ztěžuje možnost manipulovat konzumenty.
Možná stojíme v určité přechodové fázi, která je ale podstatně složitější než výrobci přehrávačů diktovaný přestup z kazet na CD nosiče. O něčem svědčí fakt, že malá, ne však nevýznamná část první generace internetových stahovačů dospěla do stadia, kdy se od komprimovaných mp3 vracejí zpět k fajnšmekrovskému zvuku vinylových nahrávek, což potvrzuje zvýšený prodej LP desek. Podstatnější věci nás však ještě stále čekají. Do roku 2009 by měl digitální prodej hudby předstuhnout prodej v kamenných obchodech. Úspěšnost války hudebních firem s piráty nebude záviset na počtu soudních žalob, nýbrž na způsobu, jakým se firmy od pirátů poučí.
Autor je šéfredaktor časopisu Street.