Podivné hry literární vědy

Obsah prvních dvou svazků Sborníku příspěvků z III. kongresu světové literárněvědné bohemistiky určila jubilea – sto padesát let od prvního vydání Babičky Boženy Němcové a sto let od narození Vladimíra Holana; třetí svazek, Otázky českého kánonu, byl však věnován problematice literárněvědné. Jelikož jde o téma, o němž se u nás v poslední době dost mluví a píše, uveřejněné texty budí zcela přirozeně nejen zvědavost, ale i očekávání. Taktéž celkové tematické zaměření kongresu na „hodnoty“ a „hranice“ v literatuře zní – s ohledem na problematičnost obou pojmů – slibně. Zklamané očekávání je ošidná věc: v umění může být známkou originality, což autorovi slouží ke cti, ve vědě však tato úměra neplatí. Poprvé čtenář znejistí při nahlédnutí do obsahu této téměř sedmisetstránkové publikace, a to když shledá, že „obecným otázkám českého kánonu“ se na necelých sto stranách věnuje jen devět účastníků kongresu. Podstatně víc jich zkoumá „českou literaturu mezi literaturami jinými“, ovšem jen tři badatele zaujala „pražská škola v kontaktu se světem“, zatímco drtivá většina se vrhla do bezbřehých prostorů označených jako „problémy a postavy z dějin české literatury“. Čtenář žasne, kde všude se lze na český kánon doptat, a jeho zvědavost na tak široce pojaté reflexe avizovaných pojmů roste.

Dobré dílo se chválí samo

Nejvíce nadějí vzbuzuje již zmíněný první oddíl, který otvírá stať Co to vlastně znamená, když se řekne „česká literatura“?. Jana Jirouška vede k této otázce profesní zkušenost bohemisty působícího dlouhá léta v zahraničí. Naproti tomu odpověď vychází spíše z autorovy záliby lapat fenomén literatury do tenat scientisticky vyhlížejících konstrukcí. V případě pojmu „česká literatura“ si vystačí s třemi souřadnicemi – „tak jak si je můžeme představit u elementární struktury každého pojmu; totiž jeho 1. výrazových složek/výraziva, 2. objektových či referenčních, kauzálních či neaxálních souvislostí a 3. jeho smyslu a interpretace, týkající se výkonu jeho (de)kódování“ (s. 19). Jelikož se ale jedná o hru s daným pojmem, navrhne autor také její pravidla: „A) Všechny tři rozměry tvoří jednotný celek, představují tři stupně komplexity, tedy (relacionální) kontinuum, mimo které fungují pouze jako abstraktní, logické konstrukty. B) Rozměry jsou uspořádány inkluzivně, tedy první v druhém, jakož i druhý spolu s prvním v tom třetím...“ Co se děje v tomto bodě, si již netroufnu citovat, a to navzdory ujištění, že „právě v tom posledním pravidle je klíč k celé hře“. I když si autor nenárokuje „univerzální platnost či efektivitu navržené struktury a jejího konkrétního obsazení“, trochu konkrétní však přeci jen je. A to se potom dovídáme, že například „fakt, že Karel Hynek Mácha psal i německé básně, ještě neznamená, že tím vystupuje z české literatury“; cosi konkrétního bude jistě i za formulací, že „lze například přítomnost latiny legitimizovat obecným západoevropským kódem středověkého univerzalismu či kódy katolické liturgie nebo humanistického vzdělávání, a také prezenci němčiny v obrozenské literatuře, neboť zejména v počátcích národního obrození dobový stav češtiny nesplňuje (dobovou) konvenci o tzv. kulturním jazyce, danou především obecným kulturním kódem osvícenství, ale zároveň se tu uplatňuje specifická, totiž kulturně-areální podmíněná podoba tohoto kódu, a proto jde právě o frekvenci němčiny, a nikoli třeba francouzštiny“ (s. 21). Tedy takovou hru s námi autor hraje: na truismy, které bez „kódů“, „areálů“ a „frekvencí“ najdeme v každé středoškolské učebnici, hru na pseudoexaktnost s bezobsažnou terminologií, hru beze smyslu, poněkud bizarní hru na hru.

Postmoderna na obrozenském pranýři

S dalšími příspěvky tohoto oddílu se čtenář rázem ocitne zase na druhém pólu, na pevné zemi empirických poznatků, dokládaných většinou příklady z praxe. Příspěvky, které nepohorší, ani nezaujmou. Jen překvapí absencí pochyb, které by mohly vést k hlubší, ne pouze obecné reflexi funkce kánonu v dějinách a v různých podmínkách utváření jeho smyslu. Naopak jak se zdá, pro autory je to pojem, který si lze bez obtíží vložit do okruhu jakýchkoli vlastních badatelských témat, aniž by se v tomto horizontu něco pohnulo. S výjimkou statě, jež tento oddíl uzavírá: Mojmír Grygar ji nazval Obrana obrození, a vyrazil do útoku. Nejprve – jen tak lehce – proti mladým historikům, kteří se o tuto dobu nezajímají, zato na hlavy polistopadových intelektuálů dopadají už výtky mnohem těžší. A nezůstane jen u nich: jako zhoubci české kultury a její národní tradice to schytají i mnozí další (bohužel nejmenovaní) – spisovatelé, jazykovědci, televizní moderátorky, operní režiséři, ale též Marx s Engelsem, němečtí nacionalisté 19. století, jakož i všichni obrozenští odrodilci a jejich novodobí následovníci. Grygar pátrá po příčinách tohoto stavu, a nachází je: „Když jsem si na samém začátku demokratizačního procesu přečetl článek mladého bohemisty, opatřený provokativním titulem Tebe bych, národe, tebe bych přežil, uvědomil jsem si, že tu dochází, jako už tolikrát v českých dějinách, ke změně paradigmatu, abych použil oblíbený termín postmodernistů, jež vážně narušuje generační kontinuitu českého národního vědomí.“ (s. 92) Známky tohoto úpadkového stavu jsou široce rozprostřené, počínaje vousatou babičkou v brněnské inscenaci Babičky, přes Velíškovy ilustrace téhož díla nebo Prodanou nevěstu v Národním a konče neúctou k jazyku, jakož i obecným čtenářským nezájmem o obrozenskou literaturu. V této podivně zapšklé směsi demagogie, žurnalismů, povrchních zdání a účelových zkratek by alespoň signál, že jde „jen o hru“, znamenal ulehčení. Bohužel, Grygar to myslí vážně, a nesleví, ani když vysvětluje, že „na diskvalifikaci hodnot národního obrození se podílí postmoderní relativizace hodnot“. Snad měla být tato elegie nad narušením kontinuity národního vědomí a znesvěcováním obrozenských hodnot východiskem k zamyšlení nad tím, jak je institut i pojem kánonu problematická věc, jak závisí na dobové normě, ideologii apod. Těžko říct, jisté je jen to, že „obecné otázky kánonu“ zůstaly i na konci tohoto oddílu stejně nedotčené jako na jeho začátku.

Smysl uniká, hra trvá

A přece jsou zmíněné stati a potažmo celý sborník velice podnětnou záležitostí. Nemám teď na mysli několik studií, v nichž autoři kladou nové otázky, rozšiřují dosavadní přístupy (například Holt Meyer, Roar Lishaugen aj.). Nejde mi o tyto ani o další texty, které by si určitě zasloužily komentář, nýbrž o to, že ač zajímavé, ztrácejí se v šedivé mase příspěvků typu „co dům dal“, univerzálně použitelných odštěpků vlastních badatelských témat. Vůbec nezpochybňuji erudici jednotlivých účastníků, jen poukazuji na skutečnost, že je mezi nimi žalostně málo těch, pro které by téma kongresu nebylo pouhou příležitostí uplatnit cokoli vlastního, bez ohledu na to, zda se problematikou kánonu, hodnot a hranic v literatuře skutečně zabývají, a mají k ní co podstatného říci. Za těchto okolností se jen obtížně hledá odpověď na otázku, k čemu takový sborník jako celek odkazuje a jaký je vůbec jeho smysl.

Jistě, pro všechny zúčastněné – jednotlivce i instituce – je to doklad, že patří do světa vědy, podílejí se na jeho provozu, a ještě k tomu se mnozí najdou zvěčněni v obrazové příloze. Leč ani tato lehce panoptikální galerie tváří, úsměvů a gest nesdělí, zda postávání s kelímkem kávy v ruce mělo také jiný než společenský účel. Autentické pocity z „přátelské atmosféry“ mluvení a naslouchání nenávratně pohltil čas, a jen tištěné slovo zůstává, aby trvale vypovídalo o naléhavosti daných otázek, jakož i o zaujetí, invenčnosti a profesionalitě při hledání odpovědí. Sborník z bohemistického kongresu je souhrnem nahodilých úvah, působících spíše jako osamělé výkřiky než jako dílky v mozaice, jež by měly vytvořit smysluplný celek. Těžko se ubránit srovnání s jinými sborníky, například se známou německou řadou Poetik und Hermeneutik nebo i s tuzemskými sborníky z proslulých „plzeňských sympozií“, které i po letech imponují svou obsažností a pozoruhodnými podněty.

Otázky českého kánonu zaujmou nejvíc tíhou papíru a lehkostí slov. Z prvního padá na člověka tíseň ekologická, z druhého metafyzická. Neboť i tentokrát jde o hru, proti které je ale ta Jirouškova neškodnou taškařicí. Pravidla v ní jsou rovněž důležitá, jenže zvláštní: Nevycházejí totiž z poznání samého, ale určují je pragmatické – a co hůř: byrokraticky stanovené potřeby vědního provozu, který umožňuje, aby se pouhé dodržování těchto pravidel stalo hlavním účelem poznání. V takové hře jde o nahého krále, o nové šaty a spokojenost zúčastněných, jak dobře to dohromady funguje. Ale pohádka to není, nemá totiž konec, natož dobrý: protože v takové hře na vědu prohrávají všichni.

Autorka přednáší dějiny literatury na FF UK.