Když je příručka jako tržiště...

Bezmála třicet let trvají pochybnosti o tom, zda lze psát dějiny literatury, a jsou i tací, kteří ve smysl takového počínání už dávno ztratili důvěru. Nezdá se ale, že by právě tenhle problém tížil Janu Čeňkovou, když se svými dvěma spolupracovnicemi – Naděždou Sieglovou a Kateřinou Dejmalovou – sepisovala knihu Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Ostatně, proč by také měl, když jde jen o běžně dostupné, jen zase trochu jinak rozškatulkované informace o vybraných autorech a dílech, komentovaných v závratných zkratkách a floskulích sdělujících lehce stravitelné truismy. Takových „dějin“ není nikdy dost, neboť lid školní, a to jak před katedrou, tak i za ní, si zhusta právě tento druh zboží žádá: přehledy o vývoji literatury, bez pochybností, bez zbytečných kontextových souvislostí, v linii jednoho názoru, jakož i jedné – třeba žánrové – struktury.

Leč v předmluvě se dočítáme, že autorka sice počítá se zájemci z řad učitelů všech stupňů, avšak, jak zdůrazňuje, „kniha by měla oslovit zejména studující humanitních oborů, pedagogických a filosofických fakult“. Představa je jedna věc, realita druhá. Nicméně právě tato ambice vystavuje projekt Jany Čeňkové konfrontaci se současným myšlením o literárních dějinách, k němuž ony výše zmíněné pochybnosti Reného Welleka, jakož i mnoha dalších neodmyslitelně patří. Kritika historismu moderny zaměřená zejména na univerzálnost vývojové ideje, na kontinuitu vývoje, na kánon, tradici a další základní pojmy historiografie přispěla k zásadní proměně literárněvědného diskursu, a ta se – ať chceme, či nechceme – především a velmi naléhavě týká vysokoškolské výuky. Neboť právě to je prostředí, které poskytuje příležitost naučit se prostřednictvím literatury pohybovat se v otevřeném prostoru pluralitních přístupů a zbavit se myšlení v konstruktech, jež tarasí cestu k rozumění světu, v němž žijeme. Neobejde se to však bez odborné literatury, která sama takové vlastnosti má a přináší poznání založené na reflexi výchozího stanoviska, jakož i na zřetelně formulovaných otázkách. Na příručky je v těchto případech lépe zapomenout, a nebo je použít jen v nouzi nejvyšší při výpadku paměti.

V knize Jany Čeňkové se lze podle předmluvy nadít následujícího: „Představujeme tak jiný pohled na povědomí o literatuře pro děti a mládež, který je opřen o čtenářské prožitky z dětství a raného mládí a často o iluzi o uzavřenosti tohoto významného subsystému literární slovesnosti.“ Možná to autorka myslela trochu jinak, a jen se jí z ruky poněkud vymkla syntax. Naproti tomu další věta už přináší naprosto jednoznačné sdělení, že „důležité je oživovat kontakt s dílem, hledat cestu k jeho porozumění a stát se tak poučeným a zasvěceným čtenářem“. Pomineme-li následující konstatování, že „je zajímavé sledovat proměny literatury pro děti a mládež“, víc už se o východiscích a záměrech výkladu nedozvíme, takže nezbývá, než se nechat poučit o prvním tématu nadepsaném Vznik a vývoj žánrové struktury literatury pro děti a mládež.

Na jedenácti stránkách jsou tu vedle sebe doslova namačkáni Heinrich Campe s Růženou Jesenskou, Večerní shromáždění Dobrovické obce s Naší dobou, dostane se i na Včelku a Jarý věk. Ani o překvapení není nouze, to když například autorka považuje za soubor dětského folklóru sbírku Arnima a Brentana Chlapcův kouzelný roh nebo Bartošův etnograficko-psychologický rozbor folklórních projevů určených v mimoliterární oblasti dětem (Naše děti). Ale zpět k historickému vývoji žánrové struktury, který autorka vystihuje takto: „V první polovině 20. století pronikl do LPDM pod vlivem společenských a politických poměrů utilitární a pozitivistický duch (skauting) a levicové ideje; to přineslo sociálně orientovanou tvorbu (zejména prozaickou).“ (s. 15) Těžko říct, co konkrétního má Čeňková na mysli nebo jaká historická vize vede její úsudek, když o pár řádků dál píše: „Pokleslost a kýčovitost větší produkce LPDM se objevila v obdobích ohrožení nebo vzedmutí české kultury (okupační léta a na druhou stranu tržní uvolněnost v nově nastolujících se demokratických zemích bývalého východního bloku v devadesátých letech 20. století.“ (s. 16)

V předmluvě se slibuje též několik „delších interpretací“. Pátrala jsem, leč nacházela jen citáty prokládané konvenčními komentáři (Sieglová v kapitole o poezii) nebo stručnými popisy a obecnými charakteristikami (Dejmalová o adaptacích mýtu). Pouze v části nazvané Proměny variant Popelky (Čeňková) mne zaujal závěr několikařádkového pojednání (interpretace?) o Grimmově varian­tě: „Pouze v této variantě se Popelka rozžehnává se svou umírající matkou. Krutým motivem je zohyzdění končetin obou sester macechou za účelem dostat se do Popelčina střevíčku a v závěru jejich potrestání (vypíchnutí očí) za aktivní spolupráce obou bílých holubiček. Popelka už není spjata s kultem samotného ohniště.“ (s. 111) Vskutku se mi
ulevilo, ale ne nadlouho, jen k následujícímu odstavci, kde narážím na další věcnou chybu v dataci nejstaršího písemného zpracování látky o Popelce v Evropě: není to u Perraulta, nýbrž o víc než půlstoletí dříve u Basila v Pentameronu (i když jeho Popelka je tak trochu intrikánka a vražednice, nicméně i jí finta s botou vyjde).

V podstatě jsou ale tyto prohřešky těmi nejmenšími. Horší je, když se Čeňková pokouší na dvou stránkách zprostředkovat Teorii vzniku pohádek a jejich třídění, neboť při takovém husarském kousku jde už o škody vyššího řádu, jak dosvědčuje například popis Proppovy metody: „Analýzou vytvořil tabelaci pohádek a rozdělil je tak na sedm dílů, které je možno zaplnit rozepsaným pohádkovým textem...“ (s. 109) Propp se už takovému nesmyslu a totální deformaci své teorie bránit nemůže.

Ale vlastně – vždyť právě o to jde: o fenomén vietnamského tržiště plného lákavě dostupných šuntů – napodobenin a o jeho nenápadné přesazení do  literární vědy. Zatímco však přičinliví trhovci riskují odhalení podvodu na značkovém zboží, autoři i neumětelsky zkompilovaných příruček mohou být v klidu: pokud se vyhnou doslovnému opisování, mají pole působnosti volné a bez zábran mohou v jakkoli komolící zkratce „převyprávět“ jiné autory, většinou bez přímých odkazů, natož pak citací. Netřeba si lámat hlavu kontextem, z něhož vytrhnou kus výkladu, tím méně pak otázkou, zda by třeba využívané nápady a pojmy nebylo vhodné uvést do souvislosti s vlastní koncepcí, aby bylo zřejmé, odkud, kam a jakými cestami se poznání o daném tématu dále posouvá, jak se proměňuje, co přináší nového. Věci, které musí studenti zvládnout již v první písemné práci k postupovým zkouškám, zůstaly autorce této knihy zahaleny tajemstvím. Je však s podivem, že elementární nedostatky, které již signalizuje nápadně neohrabaný způsob vy­jadřování, nevyburcovaly z letargie, či zhoubné kolegiality – netroufám si odhadnout –, ani lektory, rovněž vysokoškolské pedagogy.

Hledat v této knize nějakou vlastní myšlenku, natož pak koncepci, která by autorku zavedla alespoň do blízkosti aktuální literárněhistorické problematiky, je marné jako snaha macechy překazit Popelčino štěstí. Obojí je fatální, a má své důsledky: z úmyslu sledovat „vývoj“ mýtu, pohádky a pověstí ve vztahu k literatuře pro děti a mládež zbyl neuvěřitelný zmatek fragmentárních faktů oblepených podivně zkomolenými „charakteristikami“; chaos dovršuje kapitola Vývoj autorské pohádky (Dejmalová), v níž se opakují tatáž jména, fakta a souvislosti, které už před tím použila Jana Čeňková. Čtenář na tom ale není ani po této repetici o mnoho lépe, spíš žasne, kam se poděla profesionalita nakladatelských redaktorů. Světlo v temnotách blikne jen u výkladu Kateřiny Dejmalové v kapitole o adaptacích mýtů a Naděždy Sieglové o vývoji poezie. To, co lze u textů těchto autorek ocenit, je solidní příručkový standard, který vyžaduje jak dobrou obeznámenost s tématem, tak i cit pro potřeby praxe. Navzdory tomu zanechala i v jejich kapitolách stopy neblahá tendence zhušťovat, a tím redukovat výklad na soupis jmen/děl a formulkovité komentáře mezi nimi. Stejně postupuje i Jana Čeňková v kapitolách o próze a o komiksu. A tak asi jediné, co se dá z této publikace bez větší úhony použít, je seznam doporučených titulů a seznam odborné literatury. Naštěstí je mezi nimi řada publikací, z nichž lze o vývoji dětské literatury čerpat poučení podstatně erudovanější.

Autorka přednáší dějiny literatury na FF UK.