Pelevin na výzvu nakladatelství sáhl po mýtu o Mínótaurovi – prý na přání dcery svých přátel. Výsledkem je kniha s názvem Helma hrůzy (Šlem užasa), která letos vyšla v nakladatelství Argo v překladu Libora Dvořáka. Šlo-li autorovi o to, aby vyplnil cizí – dokonce dvojí – zadání a zkusil si napsat román na objednávku, úkol splnil. Chtěl-li ovšem psát literaturu, která přežije, pohořel.
Formou kniha rozhodně upoutá: tvoří ji výhradně výměna replik na internetovém chatu. Neprovázejí ji žádné party vypravěče ani jiný prostředkující pohled, čtenář je prostě nepřipraven vržen do hotové – a notně dramatické – situace. V několika oddělených místnostech se totiž neznámo jak ocitá skupina postav, která se pod ikonickými jmény jako Ariadna, Monstradamus či UGLI 666 snaží pomocí internetové diskuse porozumět okolnímu světu. Postupně se vydávají na průzkum svého nepřehledného okolí a pak se společně pokoušejí rozklíčovat, kde se ocitli, proč a z jakého rozhodnutí, tedy co je „labyrint“, jak vypadá a kdy je odtud vyvede „Théseus“. Protože nejsou ušetřeni ani zásahů cenzury, přes níž určité repliky či jejich části neprojdou, mají dostatek podnětů i k úvahám, kdo je „Mínótaurus“ a jaká je podstata jeho moci. Už odtud je zřejmé, že se v Pelevinově podání prvky starověkého mýtu stávají pouhými navěšenými tretkami na tématech novodobých, nikoli však nových – tj. na problematice poznání, manipulace a simulované reality.
I tyto otázky jsou však pouze nadhozeny, či spíše beznadějně ztraceny v podivně spletitých výkladech postav, takže se zdá, jako by se zmatek a chaos staly nejvyšší autorovou metou. Přesto, že se tu a tam v textu setkáme i s vtipnými nápady, jako je prostupnost představ bludiště a internetové sítě, Pelevinova nespoutaná hra nakonec unaví. „Labyrint vzniká tehdy, kdy je třeba rozhodnout mezi několika variantami, a skládá se z výčtu našich možných preferencí limitovaných podstatou jazyka, strukturou okamžiku a zvláštnostmi sponzora,“ (s. 220) tlumočí Nutscracker poučení, kterého se mu dostalo při setkání s jednou postavou na cestě bludištěm.
Jednotlivé repliky nejenže nemají za cíl posunout nějakým směrem zápletku, ale ani formulovat nějakou myšlenku. Nejvíc ze všeho dokládají nevyčerpatelný gejzír autorovy duchaplnosti, v níž je každé tvrzení vzápětí pootočeno či se zvrhává ve svůj opak. Jak tvrdí jedna z postav, „už toto prohlášení je bez ohledu na svou krystalickou průzračnost samo labyrintem, protože ten vzniká během každé rozmluvy se sebou samým či s kýmkoli jiným, a každý z nás se tedy na dobu rozmluvy stává buď Mínótaurem nebo jeho obětí“ (s. 219). Princip relativizující záměny „Mínótaurus či jeho oběť“ je Pelevinovým oblíbeným postupem, procházejícím celým textem, který nakonec dopomůže autorovi i román uzavřít. Ukáže se totiž, že Mínótaurus, obávaný tvůrce a pán celého systému, je pouhou „projekcí rozumu“ každého ze zúčastněných. Přes všechny alogismy a paradoxy se doklopýtáme k poznání, že helma, jakési projekční zařízení prostředkující realitu, „ve skutečnosti neexistuje“, „že je to docela obyčejná hračka, kterou sis vymyslel ty sám“ – a k poslání, že ty „jsi svobodný“.
Nakonec tedy obhajoba svobody a vůle jednotlivce, řádu jeho vlastního nitra a světa fantazie. Za vší vnějškovou neotřelostí až výstřední moderností čteme teze, známé a vyznávané přinejmenším od romantismu.
Autorka je bohemistka a rusistka.
Viktor Pelevin: Helma hrůzy.
Přeložil Libor Dvořák. Argo, Praha 2006, 296 stran.