Pokud se začtete do polemik českých literárních kritiků, publicistů et cetera, objevíte svět výjimečný svou bizarností. Jako byste pozorovali bitvu, v níž nikdy nevíte, co se v příští chvíli stane. Nejde snad o to, že by literární periodika nepotřebovala polemik, a to řádně ostrých, jenže to by takzvané polemiky nesměly být pouze rozsáhlým úvodem ke sdělení, že vám někdo šlápl na kuří oko. Přeborníkem v takovém poskakování kolem horké kaše je Vladimír Novotný.
Kupříkladu ve Tvaru nedávno vyšel jeho sloupek o Petru Motýlovi a jeho webu Čmelák a svět. Zmatený čtenář se prokousával prvním odstavcem, z něhož nebylo jasné, kam Novotný směřuje; moudřejší ale nebyl ani z odstavce druhého a třetího. Všechna ta slova o tom, že Motýl si může psát, co chce, ale že si nevidí na špičku motýlího nosu, že zhrzeně otiskuje na svém webu článek odmítnutý v jiném periodiku a že neuznává Jana Štolbu, začala dávat smysl až na 63. řádku. Novotný se zde zmíní o jakési Motýlově poznámce o něm, a po konzultaci s panem Googlem začne být jasno. Sloupek totiž vznikl kvůli jedné jediné větě v rozsáhlém článku na Čmelákovi: „Vladimír Novotný je velice sečtělý pán, nicméně názor žádný nemá a ani nechce mít, v současné době se chce především bez problémů dočkat důchodu.“ A místo aby Novotný nechal poznámku bez povšimnutí nebo aspoň v úvodu svého textu otevřeně přiznal, proč jej píše, spáchá kritiku stejně vášnivou jako plytkou.
Čtenář ale může mít potěšení jen ze souboje, který má svá pravidla, a díky tomu i jistou krásu. Novotný (ale není v tom mezi literárními kritiky sám) mu nabízí bojovou vřavu bez pravidel, v němž neznalému kontextu zůstává záhadou, pročpak jeden chlapík najednou praští druhého řemdihem po hlavě. A stačilo by tak málo, pouhé oznámení: „Praštil mě, a já ho praštím taky,“ abychom byli ušetřeni podobných nedůstojných pseudopolemik.