Nelíbí se vám Kaplického návrh nové budovy Národní knihovny? Nebo dokonce – pámbu s námi a zlý pryč – nemáte rádi obrazy Jacksona Pollocka? Proti gustu sice žádný dišputát, ale veřejně byste své názory říkat neměli. Jak nás totiž v článku ze 30. března „Abstraktní umění dráždí“ opětovně poučila redaktorka Lidových novin Jana Machalická, jste totiž buď blbí („nejhloupější je odsuzovat něco, do čeho jsme se nesnažili proniknout“) nebo navedení („to, že i vzdělaní lidé odsuzují nejprogresivnější moderní umělce, pramení také z toho, že teoretici neumějí přijatelně vysvětlit, proč jde umění právě takovou cestou“).
Jak vysvětluje Machalická: když se někomu moderní umění nelíbí, nemůže k tomu mít žádný rozumný důvod. Už to totiž není jako za lovců mamutů, kdy umění prožíval kdejaký obejda, protože mělo „přispívat k sounáležitosti společenství a kultur“. Dnes už je to jinak, umění nám ukazuje cestu, jeho „tvůrci jsou napřed“. Moderní umění je navíc obor tak složitý, že mu stejně jako kvantové fyzice nemůže rozumět hned tak někdo: „Nikoho nenapadne, aby mluvil do kvantové fyziky. Tam je každému jasné, že musí léta studovat. V případě uměleckých oborů se běžně vyjadřuje kdekdo bez vzdělání a praxe a ani trochu se nestydí své názory prezentovat, neboť přece máme demokracii.“
Svatá pravda, demokracii tu přece nemáme od toho, aby lidé sem tam šli na divadelní představení, do kina či na výstavu obrazů a hned měli nějaký názor. Stejně jako se ptáme svého lékaře, proč nás třebas bolí břicho, měli bychom se asi tázat svého teoretika, co si můžeme o tom či onom uměleckém artefaktu myslet. A takový odborník nemá být žádný chápavý psychoterapeut. „Odmítnout dojmologii či plácání trochu poučeného diváka je nutné a není to žádný fanatismus ani reziduum totality,“ píše Machalická a jeden jen nerozumí jejímu postesknutí, že lidé považují zastánce moderního umění „za snoby a elitářské intelektuály, kteří se vyvyšují“. Něco takového přece nemůže po přečtení jejího článku nikoho napadnout.