Za svou politiku v oblasti lidských práv čelil Tony Blair značné kritice. Většinou souvisela s „válkou proti teroru“, ale vliv měla i zvláštní ideologie labouristické strany, jež se vyznačovala příklonem k evropskému způsobu vládnutí, nebo spíš tomu, co kritici označovali za rozšiřující se „pečovatelský stát“. Za Browna to asi nebude lepší.
Britská vláda je ve zvláštní situaci, protože se neřídí psanou ústavou a její činnost vymezují různé smlouvy i nepsaná pravidla chování. To vládu teoreticky vybavuje velkou mocí, jež by mohla vyústit i v to, že by si jednoduše napsala ústavu podle sebe. V minulosti bránil využívání těchto pravomocí tradiční konzervativismus.
V souvislosti s „válkou proti teroru“ ale byla ve Velké Británii zavedena různá protiteroristická opatření. K nim například patří prodloužení doby, během níž může být osoba zadržována bez obvinění. Z někdejších 48 hodin byla nyní lhůta protažena na 28 dní (vláda původně požadovala devadesátidenní lhůtu). Zavedena byla také pravidla, jež dávají policii dodatečné pravomoci při zastavování a prohledávání jedinců, kteří se zdržují v místě, kde je větší riziko teroristických útoků. Na začátku byly tyto kompetence zaměřeny jen proti terorismu, postupně však začaly být využívány i proti lidem, již s podobnými činy neměli nic společného. Zvlášť nepříjemnému tlaku a požadavkům na zrušení těchto opatření byla britské vláda vystavena poté, co policie podle daných pravidel obtěžovala nerudného dvaaosmdesátiletého člena labouristické strany, který zrovna odjížděl ze stranické konference.
Domácí a jiné vězení
Jedna z hlavních kontroverzí kolem nových protiteroristických zákonů se týkala vytvoření britské obdoby věznice na kubánském Guantánamu. Řada lidí byla bez jakéhokoliv obvinění zadržována po neomezeně dlouhou dobu ve věznici Belmarsh v Londýně. Nejčastěji se většinou jednalo o žadatele o azyl, které vláda nemohla poslat nazpět do jejich zemí původu, protože jim tam hrozilo mučení nebo smrt. Namísto toho se uprchlíci ocitli v právní černé díře, v níž měli zůstat až do doby, kdy opustí ostrovní království. To ale ve skutečnosti opustit nemohli, jelikož neexistovala žádná jiná země, která by je byla ochotná přijmout. Pokud se do podobné situace dostali poddaní britské koruny, čekaly je lepší vyhlídky. Mohli být odsouzeni k domácímu vězení bez přístupu k mobilnímu telefonu nebo dalším komunikačním prostředkům. Podobnou možnost zavedl v roce 2006 nový zákon i pro ty, kdo nemají britské občanství. Tato změna možná pomohla některým z uvězněných v Belmarshi, ale nemůže zastřít skutečnost, že ve Velké Británii jsou lidé omezováni na svobodě bez toho, aby jim někdo řekl, za co a jaké jsou proti nim důkazy. Zvláštní soudy, jež podobné případy rozhodují, fungují také nenormálním způsobem. Obviněný sice může podat odvolání proti uvěznění a u soudu také sedí právník, který se zabývá lidskými právy. Jenomže informace, které se k právníkovi dostanou, jsou cenzurovány, a obviněný je pak držen v naprosté neznalosti (údajně proto, aby nenarušoval probíhající bezpečnostní operace).
Potupný občanský průkaz
K dalším kritizovaným krokům Tonyho Blaira patřilo zavedení občanských průkazů, které ve Velké Británii neexistovaly od doby druhé světové války. I když se může zdát, že zavedení průkazů je vlastně neškodná záležitost, vládní záměr řadu lidí značně rozzlobil. Ostatně stažení průkazů na začátku padesátých let bylo důsledkem velkého veřejného odporu. Nové britské průkazy se nemají podobat těm, které znají čeští občané. Mají obsahovat biometrické údaje a umožňovat propojení s počítačovými databázemi. Britská veřejnost se obává zejména toho, že na kartě mohou být ukládány i informace o bankovním účtu nebo záznamy z rejstříku trestů. S rozšiřováním počtu údajů uváděných na občankách mají totiž Britové své zkušenosti. Na začátku druhé světové války obsahovaly průkazy tři údaje a nakonec se jejich počet zvýšil na devětatřicet. Odpůrci průkazů argumentují především vysokým rizikem krádeže identity. Pokud je nyní Britovi ukraden pas nebo bankovní karta, může se vyhnout velkým problémům prostě tím, že si změní číslo účtu nebo PIN kód. Pokud zmizí ale nešťastníkovi karta s biometrickými daty, nelze se podobným způsobem chránit. DNA, otisky prstů nebo obraz duhovky si prostě nezměníte.
Gordon Brown si dosud od některých nepopulárních opatření Blairovy vlády udržoval na veřejnosti distanc. Bohužel však jeho vysoké postavení ministra financí i aktivní role při jejich zavádění nenasvědčují tomu, že by během jeho výkonu funkce premiéra došlo při uplatňování protiteroristických zákonů k podstatné změně. Tato změna se zdá ještě nepravděpodobnější po nedávných pokusech o atentáty, které měly být spáchány prostřednictvím automobilů s hořlavinami. Brown tedy dosavadní vládní politiku v tomto směru nejspíš nezmění. To potvrzuje i skutečnost, že již během jednoho ze svých prvních projevů ve funkci premiéra, Brown zdůraznil potřebu zavedení občanských průkazů, a to právě s odvoláním na nedávné útoky. Lze předpokládat, že labouristé, nyní usazeni pevně v sedle, budou tímto způsobem dále nahrávat al-Káidě a dalším podobným skupinám. Protiteroristické zákony totiž mohou podporovat pocity odcizení mezi britskými muslimy, kteří se již nechali slyšet, že proti nim vláda zaměřila.
Autor je interní doktorand Katedry západoevropských studií, FHS UK.
Přeložil Filip Pospíšil.