Nad Grazem strmí zámecký vrch a na něm, jak známo, hodinová věž s věžními hodinami, jejichž rafije jsou sestřenicemi rafijí Děkanského kostela v Písku: dlouhá ukazuje hodiny, krátká minuty. Kousek pod věží, v malé tajné zahradě, stojí domek s výhledem do nepřístupného zarostlého svahu, v němž ubytovávají spisovatele. Na měsíc, na tři nebo na rok. (Tak jako kdyby nějaký rumunský nebo uzbecký lyrik mohl celý rok zírat do Jeleního příkopu. Kéž by!) Obyvatel domku nemá žádné povinnosti, krom těch, které si sám uloží. Práv má hodně: sedět na zámeckých terasách po zavírací hodině, jezdit bezplatně nahoru a dolů ledovým výtahem (sklo a chlad) proraženým do zámeckého kopce a počítat krápníky, prodírat se mezi japonskými turisty a na nejnepravděpodobnějším místě vytáhnout klíč od branky a nečekaně zmizet v půvabném záběru jejich fotoaparátu. Jako nenápadný zahradník, který tu kdysi opravdu bydlel. Jsem tedy plachý hluchoněmý zahradník, včera přijatý do znamenité služby, a mezi zavinováním růží do pergoly a obracením vysečené trávy mezi záhony vidím, že Štýrský Hradec je pěkné město. Divoká řeka Mur s plastovým ostrovem (nebo je to sklo?), neúplný kruh hor, kostely, klášterní komplexy. Čtyři roky starý Kunsthaus, pozoruhodný tvor, který bliká a mručí v nevyčerpatelných variacích. Přezdívají mu tu „přátelský mimozemšťan“, a Ludvík Vaculík by se mohl přijet podívat, jak dobře vychází s klášterem minoritů a dvě stě let starými cukrárnami. Ale já tuhle pohlednici nevydám žádným narážkám. Začíná krápat, bude třeba skopit seno. Cíp ubrusu na kamenné terásce pěstuje ve větru stydlivé orientální úklony. Na rušném kopci, uprostřed cizího města pozoruju provoz toho místa nejhlouběji ve svahu, kde se druhy stromu, tvary listů a sklon větví proměňují v zeleň, kam se stahuje všechno světlo, místa, které večer vyhasíná s podivným zpožděním. Taková zkoumání mohls klidně činit doma, řekla by moje žena. To není jisté, odpovídám znakovou řečí.
Petr Borkovec, Štýrský Hradec