Džihád bláznů

V posledních několika letech a zvláště pak od americké invaze do Iráku v březnu 2003 se stále více projevuje sbližování militantních islamistů na straně jedné a antiimperialistické levice na straně druhé. Když ponecháme stranou rozšířené, i když většinou nevyslovené sympatie s útoky z 11. září 2001, ospravedlňované tím, že „Američané si to zasloužili“, jsme od roku 2003 svědky zřetelné shody postojů, která se projevuje výraznou podporou iráckého „odporu“, jehož podstatnou součástí jsou i islamisté, a v poslední době ještě zjevněji podporou libanonského Hizballáhu. Na samotném Blízkém východě a u části evropské krajní levice se vytvořilo zjevné spojenectví s islamisty, které lze datovat přinejmenším od hromadných demonstrací začátkem roku 2003, jež předcházely válce v Iráku, ale zahrnuje též sbližování hesel týkajících se Palestiny, která podporují palestinské sebevražedné útoky a popírají legitimitu izraelského státu. Loni šel například v čele baskické demonstrace radikál nesoucí vlajku Hizballáhu. K tomu připočtěme, že většina těch, kdo jsou proti americkému zákroku v Iráku v roce 2003, zároveň odmítala válku v Afghánistánu v roce 2001, což je volky nevolky vede k podpoře protizápadního Tálibánu, ozbrojených skupin činných v této zemi.

Muhammad jako Stalin

Zároveň někteří evropští extrémně levicoví politici nalezli v otázkách antiimperialismu a vyloučení ze společnosti západního světa společnou notu s reprezentanty islámských stran. Příkladem může být přivítání, jehož se dostalo vůdci Muslimského bratrstva, Šajchu Júsufu al-Qardáwímu ze strany britské levice, včetně londýnského primátora Kena Livingstona. Samozřejmě mnohem důležitější kapitolou, mimo podporu islámských partyzánských skupin, je postoj na státní úrovni: Íránu se například dostává narůstající podpory od Venezuely. Hugo Chávez byl v Teheránu nejméně pětkrát. Toto partnerství je o to jednodušší, že v posledních dvou desetiletích došlo na levici k posunu od solidarity založené, alespoň formálně, na třídních nebo socialistických základech k politice identity jako novému základu pro politický aktivismus. Začíná se vytvářet nová mezinárodní jednotná fronta.

Tento vztah radikální levice s politickým islámem má dlouhou historii, nad níž by se měli pozastavit a zamyslet všichni, kdo nyní zkoušejí navazovat spojenectví s islámskými státy a hnutími, ať už jakkoli „taktická“. Přesně o takové spojenectví se pokusili bolševici. Po roce 1917 čelili v Evropě odporu k proletářské revoluci, obrátili se tedy k antiimperialistickým silám, které byly v té době aktivní v Asii; často se přitom jednalo o muslimy. První stát na světě, který bolševickou revoluci uznal, byla afghánská monarchie, v té době zabraná do konfliktu s Brity. Výsledkem byl Leninův pokyn, aby sovětské Rusko vždy věnovalo „zvláštní pozornost“ potřebám afghánského lidu. Toto doporučení mělo ironické, ale dalekosáhlé důsledky v roce 1979, kdy sovětské vedení poslalo navzdory názorům mnoha svých expertů a vedoucích představitelů vojenské síly na pomoc afghánskému režimu Lidově demokratické strany.

I po roce 1945 hledali sovětští stratégové v islámu „národně demokratický“ obsah a kladli důraz na rovnost, dobročinnost, sdílení majetku a v neposlední řadě boj, tedy džihád, jako rané formy komunismu. Zatímco někteří sovětští orientalisté popisovali proroka Muhammada coby agenta obchodního kapitalismu, jiní marxističtí autoři, zvláště pak Maxime Robinson, vykreslili mnohem pozitivnější portrét. Robinson později přiznal, že jeho obdiv k Muhammadovi zčásti vycházel z podobností, které viděl mezi ním a Stalinem. Sovětská zahraniční politika prezentovala středoasijské sovětské muslimské republiky jako model pro rozvoj třetího světa, do čehož zahrnula propagaci vzdělávání žen a jejich účast na veřejném životě a učení socialistického výkladu islámu ve školách. Tyto praktiky byly vyzdviženy jako příklad pro země třetího světa, zejména Afghánistán a Jižní Jemen (dříve Lidová demokratická republika Jemen), které se ocitly pod sovětským vlivem.

Sympatie a hledání taktických spojenců však byly nadlouho zastíněny jiným trendem, a to konfrontací a bojem mezi komunismem a socialismem na straně jedné a islamismem a organizovaným islámem na straně druhé. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století čelili bolševici ve střední Asii široké náboženské a kmenové opozici a snažili se zničit společenskou základnu organizovaného náboženství – především emancipací žen, které v daném společenském kontextu vnímali jako revoluční alternativu převážně chybějící dělnické třídy (popisuje to skvělá kniha Gregoryho Massella The Surrogate Proletariat). Výraz používaný ve dvacátých letech k označení islámských rebelů, basmači, byl později recyklován k označení mudžáhidů v afghánské válce v osmdesátých letech 20. století. Na druhé straně ve Španělsku nacionalističtí vzbouřenci najímali desetitisíce arabských vojáků s tvrzením, že katolicismus a islám jsou shodně ohroženy „bezbožnými“ silami republiky.

Islám proti arabskému socialismu

Kvůli nástupu „arabského socialismu“ v Egyptě začátkem šedesátých let a po vydání „Národní charty“ v květnu roku 1962 odpověděla Saúdská Arábie, podporovaná Spojenými státy, svou vlastní „Islámskou chartou“, v níž odsoudila „falešný nacionalismus, postavený na ateistické doktríně“ a nabídla Arabům saúdské peníze za odmítnutí poselství vycházejícího z Káhiry. V roce 1965 ustavila Saúdská Arábie svou vlastní protisocialistickou mezinárodní organizaci, Světovou islámskou ligu, skrze niž financovala a vedla skupiny po celém světě. Liga stále funguje, nejen mezi muslimskými emigranty v západní Evropě, a možná symbolicky si udržuje velkou budovu v centru Bruselu.

V Egyptě se Muslimské bratrstvo dostávalo do stále většího konfliktu s režimem prezidenta Násira a jeho vůdce, Sajíd Qutb, který se později stal intelektuální inspirací Usámy bin Ládina, byl v roce 1966 popraven. V tom všem se intenzivně používala jedna z nejstarších pověr evropského antisemitismu, totiž že socialismus a bolševismus byly ve skutečnosti výtvorem Židů, jak je zřejmé z výroku saúdskoarabského krále Fajsala z ledna 1964. Přirovnal v něm boj proti Židům v Palestině k boji proti komunismu: „Je naší povinností, bratři... zachránit svatá místa, vyhnat naše nepřátele a postavit se doktrínám založeným sionisty – zahnívajícím doktrínám, ateistickým komunistickým doktrínám, které chtějí popřít existenci Boha a odchýlit se od... našeho náboženství, islámu.“

Vzrůstající napětí mezi sekulární levicí a islámskými silami bylo v kontextu studené války zneužito několika státy Blízkého východu. Armáda v Turecku tak podporovala islámské skupiny proti extrémní levici v sedmdesátých letech. V Sýrii podpořili odpůrci baasistického režimu povstání Muslimského bratrstva v roce 1982. V Alžírsku byl v osmdesátých letech růst Islámského hnutí spásy (FIS) podpořen frakcí vládnoucího Národního osvobozeneckého hnutí (FLN) – odtud postřeh že FIS je synem (francouzsky le fils) FLN. Dokonce i v Izraeli okupační vláda v sedmdesátých letech ve snaze podrýt sekulární instituce Fatahu dovolila islámským skupinám, včetně těch, které později založily Hamás, otevřít vzdělávací centra a univerzity a povolila přísun financí od Světové islámské ligy.

Mrtví politici, mrtví spisovatelé

Jinde vzali islamisté události do svých rukou, jako třeba v Maroku, kde v prosinci 1975 zabili předáka socialistické strany USFP. Lidé spojovaní s vraždou nyní patří ke Straně spravedlnosti a rozvoje, legální islámské organizaci, která si nejspíš výrazně polepší v blížících se volbách. Ještě příznačnější pro dnešní situaci jsou počátky Hizballáhu, jenž se ve snaze prosadit se jako dominantní síla v libanonské šíitské komunitě nejen podílel na brutálních útocích proti soupeřícímu hnutí Amal, ale také zavraždil několik levicových libanonských politiků a spisovatelů, kteří mu stáli v cestě.

Kampaň proti levici byla spjata s kampaní proti spisovatelům liberálního, sekulárního nebo prostě nezávislého ražení. V Egyptě islamisté vyvolali vlnu teroru proti intelektuálům obviněným ze zrady islámu: sekulární akademik Faradž Fuda byl zavražděn v roce 1992; romanopisec Nadžíb Mahfúz, držitel Nobelovy ceny, obviňovaný z kritiky islámu v románu, který napsal před lety, byl těžce zbit v roce 1994 a historik a literární kritik Nasr Hámid Abú Zajd musel v roce 1995 opustit zemi a uchýlit se do Holandska, kde žije dodnes. Nejznámější případ ze všech je pochopitelně rozsudek smrti a obecná výzva k vraždě vyslovená v únoru roku 1989 íránským vůdcem ájátolláhem Chomejním nad spisovatelem Salmanem Rushdiem. Byl to krok, který jistě povzbudil vraždy v Egyptě, ale také se zopakoval v Bangladéši v kampani proti spisovatelce Taslímě Nasrínové, která byla donucena opustit zemi. Můžeme se jen domýšlet, kolik dalších bylo umlčeno nebo přinuceno odejít do vnitřního či vnějšího exilu tímto klimatem strachu.

Mobilizace islámu proti levici však byla nejzřetelnější v jiných čtyřech zemích. V Súdánu vedl nástup Národního islámského hnutí (NIH), vzdálené odnože Muslimského bratrstva, v roce 1989 k rozsáhlému zatýkání, mučení a popravám sekulárních a levicových oponentů. NIH přirozeně vzniklo podle vzoru leninské strany, a zatímco v Súdánu potíralo komunisty, podle revolucionářské taktiky exportovalo revoluci mimo jiné do Egypta, Tuniska, Alžírska a Eritreje. V tom jí v letech 1990–1996 napomáhala přítomnost význačného hosta, Usámy bin Ládina. K ještě větším represím došlo v Indonésii, kde se v roce 1965 armáda postavila proti tamní komunistické straně, tehdy největší v nekomunistickém světě. Při masakrech na Jávě a dalších ostrovech spojily islámské skupiny, zejména Nahdat al-ulamá, která se nedávno opět dostala do popředí, síly s armádou a vyvraždily téměř milion obyvatel.

Lahůdky z ďáblovy kuchyně

Také v íránské revoluci byla silná protiamerická rétorika spojená s narůstající nenávistí k levici. Vyvrcholila v letech 1981–1983 v masovém potlačování komunistických a levicových skupin. Následovala záplava poprav, zmanipulovaných soudních řízení a pompézních demonstračních procesů. Ty vedly k vyvraždění tisíců odpůrců ve věznicích v roce 1988, jakožto následku konce íránsko-irácké války, kdy se režim obával lidové odezvy svého jednání v tomto konfliktu. Čistka, barvitě vykreslená v knize Ervanda Abrahamiana Tortured Confessions, byla zorganizována Revolučními gardami, organizací, z níž vzešel prezident Mahmúd Ahmadínežád a jeho spřízněnci. Nemůžeme se divit, že Ahmadínežád jakožto spoluviník, ne-li přímo pachatel státem podpořené hromadné vraždy bez potíží popírá ještě větší organizovaný masakr spáchaný nacisty.

Nejpůsobivější a nejzávažnější spojenectví Západu a islámu bylo pochopitelně v Afghánistánu. Tady v největší tajné operaci CIA Spojené státy za pomoci Saúdské Arábie a Pákistánu zmobilizovaly v průběhu osmdesátých let islámské síly proti vládě Lidové demokratické strany a sovětským silám, které ji přišly zachránit v roce 1979. Právě v Afghánistánu bin Ládin vytvořil svou armádu militantních džihádistů z celého světa a zformoval ideologii mezinárodního boje, která se později zhmotnila 11. září 2001. Ti, kdo podporovali afghánské islamisty, patrně naprosto ignorují následky této své činnosti. Přitom válka v Afghánistánu byla pro svět jednadvacátého století tím, co představovala občanská válka ve Španělsku pro druhou světovou válku – ďáblovou kuchyní. V ní se připravily všechny jedy, které později otrávily svět.

K těmto desetiletím dějin džihádu proti levici je nutné dodat ještě jednu skutečnost, totiž hluboké odlišnosti, které by měly rozdělovat jakýkoliv možný program radikální levice a islámských stran. Ty dva politické proudy si radikálně protiřečí v otázkách práv žen, sekularismu nebo svobody slova. Jejich postoje by měly být neslučitelné. Navíc se naprosto liší v jedné otázce: v islámském programu naprosto chybí jakákoli forma všezahrnujícího internacionalismu. Islamisté sice mají ohlas u islámské komunity, ummy, ať už jde o al-Káidu nebo Hizballáh, ale snaží se udělat dobrý dojem jen na konkrétní skupinu lidí. Na druhé straně rozlévají jed zarytého šovinismu vůči nevěřícím, Židům a dokonce vůči muslimům ze všech ostatních proudů v islámu. Jejich protižidovská rétorika zdaleka překračuje cokoliv, čeho byly schopné předchozí generace sekulárních palestinských nacionalistů. Málokdo si, zdá se, dnes vzpomene na výrok německého socialistického vůdce Augusta Bebela, že antisemitismus „je socialismem bláznů“. Podle všeho lidé na levici, kteří dnes navazují spojenectví s islamisty, tak činí v odkazu na nějaký koncept falešného vědomí. Je však otázka, čí vědomí se mýlí nejvíc.

Přeložila Markéta Navrátilová.

Článek vyšel v americkém časopise Dissent (zimní číslo 2007), jeho starší verze byla publikována v září 2006 na OpenDemocracy.com.