Jan Zahradníček
Pod bičem milostným
Vyšehrad 2007, 72 s.
V edici Verše převažují velká jména světově uznávaných autorů, jako je Shakespeare, Hugo, Baudelaire, Verlaine, Apollinaire nebo Cvetajevová. Dvacátý svazek tuto tendenci narušil a zakotvil ve vodách tuzemských. Sbírka milostné poezie, kterou Jan Zahradníček psal pro Marii Bradáčovou, vznikla a poprvé vyšla na počátku čtyřicátých let minulého století, ale něha, úcta i obdiv k milované ženě, jež těmito verši prostupují, mají schopnost oslovit čtenáře prakticky v kterékoli době či historické epoše, podobně jako kupříkladu Dantovo vyznání Beatrici. Pokaždé je to nějaká Beatrice, iluze, sen, inspirace, anebo budoucí žena (básník se s M. B. později oženil). Zahradníček vyzdvihl skutečnost, že se dívka jeho srdce jmenuje právě Marie, a vytvořil jakýsi vztahový most mezi jménem a symbolem, pro tohoto autora tolik výmluvným, a přešel po něm z břehu opatrných dotyků (však ani prstenu a ani spony stkvící/ ti netřeba a kouzlem zazáříš) na druhou stranu důvěrného poznání (pod přílbou vlasů já tuším, růže tvých úst/ vlhká a vonná, stáčí se dychtivě/ po teplé hvězdě, pod níž zem probouzí se) a hlubokého prožití milostného aktu (…nebesa nad nimi tak prudce zotvíraná/ ó milovaný, milovaná/ nemohu, nemohu než slavit vjezd). Síla veršů vyplývající ze spojení velkorysosti básníka a bezbřehosti milujícího člověka nabízí ponor do netušené hloubky opravdového citu, tudíž i opravdové poezie.
Magdalena Wagnerová
Sue Townsendová
Adrian Mole a zbraně hromadného ničení
Přeložila Veronika Volhejnová
Mladá fronta 2007, 408 s.
Čtvrt století uplynulo od doby, kdy se čtenáři mohli začíst do tajných deníkových zápisků malého intelektuála Adriana. Stal se fenoménem a avizované šesté pokračování bylo netrpělivě očekáváno. Lze s radostí oznámit, že autorce Sue Townsendové se sérii vždy podařilo kvalitativně novými díly nejen neznehodnocovat, ale dokonce zlepšovat. Důkazem toho jsou i Zbraně hromadného ničení. Adrian je sice již třicátník, přesto v něm dětská naivita zůstává. Neustále se potýká s vlivy okolí, k nimiž se dokáže postavit jen s neradostnou pasivitou, stejně tak je obklopen lidmi, kteří jej nechápou a on tak nějak nedokáže pochopit je. Townsendová namíchává „koktejl“ absurdní, černé komiky, jemného britského vtipu, ale také lidské deziluze ze sebe samého, z politiky, z morálních hodnot. Kniha je patrně nejvtipnější, stejně jako nejmelancholičtější z celé série. Adrian zápasí se vztahy (které se ne a ne naplnit k oboustranné spokojenosti), se svou literární kariérou (která se ne a ne rozjet), se svou životní situací (která se ne a ne vymanit z dluhů a neutěšitelné samoty). České vydání je opět doprovázeno trefnými ilustracemi Václava Kabáta.
Lukáš Gregor
Věštění a prorokování v archaických kulturách
Uspořádali Tomáš Vítek, Jiří Starý a Dalibor Antalík
Herrmann & synové 2006, 261 s.
Problémem témat typu starověkého věštění je nedostatek solidních prací v záplavě „jurodivé“ literatury. Zájemcům proto přijde jistě vhod sborník příspěvků, které napsali odborníci na dané kultury. Záběr knihy je široký: krom antiky a dalších starověkých kultur dojde také na Germány, keltské Irsko, starou Čínu, arabský svět a jako reprezentant předliterární kultury jsou zde zastoupeni Laponci. Základní náplní sborníku není jen popis věštebných technik, ale také snaha odpovědět otázku, nakolik dává smysl rozdělovat tyto praktiky na věštění a prorokování. V prvním případě se jedná o značně systematizovanou nauku, v řadě ohledů srovnatelnou se současnou vědou (mj. společenskou prestiží, potřebností náležitého výcviku, ale současně také faktem, že jde o odbornost jako každou jinou, nic „nadpřirozeného“), prorokování naproti tomu obnáší přímý kontakt s božstvem, vytržení/extázi, nelze se mu naučit. Pro některé z kultur má uvedené rozdělení jen omezenou platnost, jindy však platí poměrně přesně. Tak Starý zákon odmítá věštění, ale proroky včleňuje do svého kánonu, Vikingové, staří Syřané a částečně i Číňané naopak nepřisuzovali prorokům (vědmám) žádnou zvláštní prestiž. Rovněž počátky skeptického pohledu jako takového jsou v knize dobře dokumentovány, a to nejen v antickém světě, ale i u Germánů vikinské doby nebo ve staré Číně.
Pavel Houser
Mika Waltari
Tanec na hrobech
Přeložila Markéta Hejkalová
Hejkal 2007, 208 s.
Po životopisu finského spisovatele Miky Waltariho se na knižních pultech objevuje i jeho další do češtiny přeložený historický román. Waltari v něm sleduje pro Finsko přelomovou událost z roku 1809 – sněm v Porvoo a počátek nové éry finských dějin, století pod ruskou nadvládou. Car Alexandr I. obsazuje finské území a přijíždí do městečka Porvoo na zemský sněm. Oficiální představitelé cara vítají, ale zároveň pochybují. Rusko bylo vždy nepřítel a krutý agresor, který pustošil finskou zemi v mnoha válkách. Mladý a ambiciózní car přijíždí s pompou a mocichtiví statkáři a měšťáci se snaží vetřít do jeho přízně, protože chtějí zjistit, co car s jejich vlastí zamýšlí. Alexandrův zrak ovšem spočine na mladičké Ulle. Milostný románek mezi imperátorem a nevinnou dívkou mění dílo v romantický příběh. Alexandr je nahlížen jako krutovládce, který nechal zavraždit svého otce, a zároveň svůdce, jehož okouzlí mladá dívka, ale který si je vědom toho, že mu jde jen o krátkou chvíli rozkoše. Ani rozsahem, ani obsahem neodpovídá Tanec na hrobech Waltariho velkým historickým příběhům ze starověku a středověku. Chybí mu závažnější filosofický podtext a tajemno velkých historických románů. Přesto právě zdánlivá jednoduchost a linearita příběhu dobře vystihuje malé finské poměry, i když jeho romantický nádech je na Waltariho poměry místy až příliš silný.
Milan Souček
Proč se indiáni bojí sovího křiku – Por qué los indios temen el canto del búho
Sestavil Oldřich Kašpar, přeložila Ludmila Holková
Garamond 2006, 248 s.
Bilingvní edice nakladatelství Garamond se na našem trhu stala dobře zavedeným produktem – v jejím rámci vyšlo již 39 publikací (k tomu 12 knih z edice Bilingua crimi) v rozličných jazykových mutacích. Svazek Proč se indiáni bojí sovího křiku navazuje na bilingvní text Kojot a oposum a jiné mexické pohádky. Pokračování příběhů prehispánských mezoamerických kultur má zvláštní jazykovou genezi: přední český hispanista Oldřich Kašpar s využitím dostupných pramenů převyprávěl mýty a legendy do češtiny a spolu s překladatelkou tyto příběhy přeložil do mexické španělštiny. Úsporné, věcné převyprávění slouží učební a pracovní funkci textu a svým způsobem souzní se strohým stylem aztéckých kodexů. Legendy obsažené v knize jsou především aztéckého původu, proto se v nich setkáváme s odrazem mytologie předchozích mezoamerických kultur (v polyteistickém náboženském systému dominuje bůh Quetzalcóatl, který se v různých podobách objevuje v jiných mezoamerických civilizacích, v mnoha příbězích vystupuje jaguár jako dědictví civilizace Olméků). Některé mýty zaujmou svou blízkou podobností s biblickými příběhy (velká potopa, neposkvrněné početí v legendě o zrodu boha slunce Huitzilopochtliho). Podávané legendy netvoří lineární vyprávění – příběhy se překrývají, ani u klíčových legend (o stvoření světa) neexistuje jediná, definitivní verze. Španělské jazykové zrcadlo je určeno středně pokročilým čtenářům.
Jan Jílek
Ray Hammond
Mrak
Přeložili Hana Sichingerová, Martin Sichinger
Talpress 2007, 373 s.
Opravdu dobrých katastrofických sci-fi mnoho nenajdeme, ale kniha Raye Hammonda k nim alespoň částečně patří. V roce 2033 zachytí měsíční základna programu SETI signály mimozemské civilizace. Celá planeta žije pouze touto zprávou. Z Dese Yaetese, který je prvním, kdo ji přijme, se stane světová celebrita a do dříve opomíjeného vesmírného výzkumu začnou plynout obrovské peníze. Tisíce nadšených amatérů vysílají pozdravy lásky a přátelství neznámým cizincům žijícím na planetě Iso, z níž signály pravděpodobně přicházejí. Po velkém společenském tlaku se rozhodne k odpovědi i světové společenství, a to i přesto, že se mimozemskou zprávu dosud nikomu nepodařilo rozluštit. SETI ve spolupráci s NASA postaví vesmírnou loď a vypraví ji na cestu k neznámé civilizaci. Z vesmíru se však k planetě Zemi blíží něco jiného – obrovský plynný mrak. Na hranici naší sluneční soustavy se jej lidstvo pokusí zničit. Neúspěšně. V cestě k zahubení života na modré planetě už mu tak stojí jen lidský důvtip profesora Billyho Duncana a jeho skupiny mladých hackerů. Přestože se autor nevyhnul mnoha zažitým stereotypům v popisu evakuace elit při blížící se celoplanetární katastrofě ani klišovitému vylíčení charakterů amerických politiků a jejich úředníků, je Mrak originální dílo. Originální svým přístupem, nápady a nespornou vědeckou fundovaností autora.
Leoš Kyša
Arthur Japin
Nádherná vada
Přeložila Olga Krijtová
Paseka 2006, 235 s.
Nizozemský prozaik ve svém románu představuje prostředí amsterdamských prostitutek v druhé polovině 18. století. Zaměřuje se tu především na jednu epizodu v životě Giacoma Casanovy, zaznamenanou i v jeho pamětech. Příběh působí trochu jako z červené knihovny: žádaná kurtizána Galathée de Pompignac, skrývající tvář pod závojem, vzpomíná na svou první lásku, tedy právě Giacoma Casanovu, a na nemoc, jež jí znetvořila obličej a způsobila tak její společenský pád. Líčí svou životní cestu a prožívá nové zamilování. Avšak právě postava hlavní hrdinky vybočuje z žánru románu pro ženy. Galathée s až děsivou samozřejmostí přijímá strastiplný osud, nezná sebelítost ani výčitky svědomí. Nepoužívá slovo „kdyby“, a když se rozhoduje, tak vždy ve vlastní neprospěch. Jako by neprožívala žádné emoce, skrytá za svým závojem. Otevřené popisy sexuálních hrátek poukazují na její ztrátu zábran a studu: pohlavní styk Galathée vnímá jen jako zdroj obživy. Překladatelka zvolila současný jazyk, který čtenáři sice umožňuje jednodušší čtení, avšak trochu ubírá příběhu na autentičnosti. Román tak nakonec nabízí spíše odpočinkovou četbu, i přesto, že hrdinku jako Galathée v literatuře často nepotkáváme.
Andrea Fiřtíková
Kara, Lee Chi Hyong, Lee Yun Hee
Deník pána démonů 1–3
Přeložila Dana Krejčová
Talpress 2007, 167, 202 a 188 s.
Japonská manga u nás stále, zejména kvůli nezájmu japonských vydavatelů nevychází, a tak se musíme spokojit s korejskou manhwou. Po neúspěchu série Kazatel, z níž u nás vyšel jen první díl, se teď nakladatelství Talpress snaží prorazit se sedmidílným Deníkem pána démonů. Nejde však o komiks pro dospělé; tahle série je určena zejména dospívajícím dívkám, které vyrostly z čarodějek W.I.T.CH. Hlavními hrdiny jsou především děti, které před sebou mají obtížné poslání – jsou rozhodujícími články v boji mezi lidmi a démony. O násilí tu však nejde, na prvním místě jsou tu totiž emoce – bohužel ne čtenářovy, ale postav. Když některý z hrdinů brečí, proměňuje se často v malé dítko, jindy mu kolem hlavy pochodují kuřata, nebo dokonce tučňáci. Graficky vypadá Deník otřesně, grafici se navíc nepárali s korejskými nápisy a nechali je tak, jak byly v původním vydání (a že jich tu je!). Nepřehledná kresba s patrným grafomanstvím kreslířského dua, které si říká Kara (neustálé prolínání obrazů), plytký, často až nesmyslný příběh (první část je dílem studenta základní školy), doslovnost (u všech postav se z textu dozvíme, co si myslí) a trochu pubertální smysl pro humor vylučují Deník pána démonů z komiksové produkce, kterou má smysl se zabývat. Ale třeba si dívky spolu s hrdiny popláčou... nejlépe v zoo.
Jiří G. Růžička
Marius Victorinus
O soupodstatnosti Trojice – Proti Ariovi IB
Přeložil Václav Němec
Oikoymenh 2006, 487 s.
Rozprava O soupodstatnosti Trojice je významným, pozdně antickým příspěvkem k dějinám trojiční nauky, jedné z nejsložitějších stránek křesťanství. Zároveň je dokladem o životnosti platonismu na úsvitu křesťanské éry. Latinsko-české vydání tohoto textu doprovází přehledová studie Václava Němce a podrobný komentář. Nikajsko-cařihradské vyznání víry, které ustaluje trojiční nauku, tvoří dodnes jednu z věroučných opor křesťanství a rovněž proto je Victorinův spis, který myšlenkově zdůvodňuje „symbolum Nicaenum“, velice důležitý pro pochopení dnes již zastřených základů křesťanství. Důležitý je i pro pochopení vývoje západního myšlení vůbec. Václav Němec se v kapitole Marius Victorinus a jeho theologické dílo podrobně zabývá krizí 4. století, církevní politikou té doby a dalšími aspekty. Vynikající je Němcova studie zejména při hledání filosofických zdrojů Victorinova díla. Začteme-li se po seznámení s kontextem doby do Victorinova díla, můžeme se setkat s myšlenkově diferencovaným přístupem k tajemství Boží existence v podobě, jež nám mohla předtím připadat odtažitá. V dopise Candidovi shrnuje Victorinus vztah víry a poznání: „Máme o Tobě poznání tím, že jsme v naprosté nevědomosti o Tobě, a opět máme dokonalé poznání o Tobě skrze víru.“ Vzkaz současnosti, která má tuto otázku primitivně odbytou. Půdou, z níž vyrůstá vědění, je nevědění.
Michal Janata
Michal Sýkora
Dostojevského buldok – o zvířatech a/v literatuře
Host 2006, 194 s.
Knihu Dostojevského buldok je nutné přivítat kvůli její deklarované mezioborovosti, v níž kontextem měla být zoologie v literatuře a dobovým horizontem paradigma přírodních věd, konkrétní realizace ale vzbuzuje smíšené pocity. Téma podle mne není možné zpracovat bez jediné zmínky o starší tradici pojímání zvířat (Physiologus) ani bez ohledu k dalším kontextům. Pokud se chtěl autor na třech stránkách vyrovnat s přínosem J. W. Goetha přírodním vědám, v rámci čehož o jeho proslulé a mezi filosofy a umělci vlivné Nauce o barvách prohlásí pouze to, že v ní Goethe „mylně polemizoval s naukou o barvách Isaaka Newtona“, a navrch přidá nic nového neříkající text z Ottova slovníku naučného, pak je možné pouze litovat, že celou kapitolu nevypustil – přitom by stačilo podívat se na půl minuty do Wikipedie. Sýkora se v úvodu vyznává, že se mu text stále všemi směry rozvětvoval, takže mu musel „otrhat nožičky“ – opravdu rád bych věděl, co přesně autor vypouštěl, protože u většiny kapitol (načínajících podnětná témata) nakonec (v hlavním textu i v poznámkách) nechal zbytečně dlouhé citáty a jeho komentáře zůstávají občas příliš na povrchu. Novému historismu, ke kterému se v úvodu hlásí, tak věru dobrou reklamu nedělá.
Jan Lukavec