Republika Altaj nebude oblažena specifickým českým humorem. Horolezci z expedice Altaj Cimrman se vydali na vrchol dosud nepolíbené altajské hory. Chtěli využít právo prvolezce a hoře dát géniovo jméno. Lidské jméno pro horu ale tupí zvyklosti a náboženské cítění Altajců. Místní lidé byli pobouřeni a ani vysvětlení velmi špatně informovaného Zdeňka Svěráka – „ty ostatní hory mají tak příšerná komunistická jména, že Jára Cimrman se tam bude vyjímat jako perla“ – je nepřesvědčilo. Šest místních občanských iniciativ dokonce protestovalo ve svém parlamentu. Ale konec dobrý, všechno dobré! Našli se skuteční čeští vlastenci, zachránci dobrých mravů (Jiří Fidrant, Veronika Jůzová, Michal Absolon a Viktor Novák), kteří cimrmanofily předběhli. Hoře dali jméno navržené altajskými osobnostmi: Tekelju Bažy, a výstupovou trasu nazvali Pocta veteránům – na památku obyvatel dnešní Republiky Altaj, kteří osvobozovali české země v druhé světové válce. Cimrmanova výprava tak nedošla cíle, zato podnítila celonárodní sbírku, inspirovala výkony pop-hvězd, dostala podporu státních institucí (ČT, Český rozhlas, Česká pošta) a Bédy Trávníčka, měla čínského kuchaře i polní kuchyni, elektrogenerátor a helikoptéru. To má styl. A k němu patří i vyústění: „Bohužel, teď tu byli.“
Marek Tlustý
Slovem „pwned“ se označuje mezi hráči počítačových her znemožnění protivníka, ale původně to znamenalo spíše převzít kontrolu nad cizím počítačem, využitím nedokonalého zabezpečení. V loňském dubnu byl veřejně znemožněn slovenský Národní bezpečnostní úřad (NBUSR). Hackeři využili známé chyby v mailovém rozhraní úřadu a našli uživatele s přihlašovacím jménem „nbusr“. Zkusili první heslo, které je napadlo – nbusr123 – a nestačili se divit. Fungovalo, a zanedlouho se dostali k dalším počítačům. Na jednom z nich byl archiv – a heslo bylo ještě fikanější: 123456. Vše zveřejnili až po stažení všech e-mailů a několik gigabytů dat. Situace vzbudila v počítačové šedé zóně nemalé nadšení a dokonce vznikla recesistická trička s nápisem „nbusr123“. Jak tomu u byrokratických institucí bývá, místo rychlé opravy chyb a vyhození neschopných administrátorů se rozpoutal „hon na hackery“. Jeho bizarním vyvrcholením bylo, když na konci června došlo k zabavení 10 serverů webhostingové společnosti Websupport. Policie prý netušila, oč se vlastně jedná – a že zabavením vzniknou škody v řádech milionů korun, protože nepojede 3000 webů řady firem. Policisté provádějící zásah ani netušili, kolik počítačů mají odvézt, šli pro jeden, ale že nevěděli který, radši sbalili všechno. Tak kdo je tady nakonec pwned?
Adam Zbiejczuk
Otevřený dopis padesáti osobností „Pro referendum“ (rozumí se, že o americkém radaru, LN 13. 7.) mi docela hnul žlučí. Hlavním, co osobnosti k jeho sepsání vedlo, je, že politická reprezentace nemá podle jejich názoru právo postupovat část našeho území cizí zemi. Osobnosti zřejmě nevědí, že cizí ambasády bývají běžně výsostným územím států, které zastupují – a nikdy jsem neslyšela, že by se někdo dožadoval referenda, zda tuto možnost té či oné zemi poskytnout. Bylo by mi milejší, kdyby osobnosti vyslovily, o co jde doopravdy. Pokud o diskusi na toto téma, po které volají, ráda se k nim připojím. To, co se u nás říká a píše o americkém radaru, má většinou k fundované a vážné diskusi daleko. Pokud jim jde o to, že si tady radar nepřejí, zastávám opačný názor. Záleží mi na české suverenitě a nesoudím, že by tak malý stát, jako je Česká republika, mohl ve složitém a nebezpečném světě obstát bez mocných spojenců. A za spojenectví se platí: oddaností, sdílením nebezpečí a pomocí. Nechtějí-li osobnosti Spojené státy jako spojence ČR, bylo by poctivé a slušné, aby to aspoň řekly nahlas.
Petruška Šustrová
Připravená novela slovenského zákona o lesích zakazuje jízdu na kole nebo na koni mimo vyznačené trasy. Les nekontrolovaným pohybem cyklistů skutečně trpí – jízda v terénu narušuje půdní kryt, láme semenáčky, poškozuje kořenový systém a umožňuje vodní erozi. Pokud by značené trasy byly cyklistům i nadále k dispozici, neměl by mít s novým zákonem nikdo z ekologicky myslících cyklistů zásadnější problém. Jinak je tomu samozřejmě s adrenalinovými jezdci. Politická rovina věci však vyvolává pochybnosti jiného druhu. Prezident Gašparovič se odmítl setkat se zástupci veřejnosti, kteří ho žádali, aby novelu vrátil do parlamentu. Snahu upozornit na problém pokojnou veřejnou akcí prý pokládá za nepřípustný nátlak. Údajně se rozhodne „po prostudování expertních analýz“. Prezidenti tu ovšem nejsou od toho, aby se řídili výhradně analýzami a ignorovali názor voličů. Protestující se mohou mýlit, stejně mají právo být vyslechnuti. Největším problémem současného Slovenska možná není novela lesního zákona, ale politická kultura mocenské elity.
Karel Dolejší