Zatímco doznívají diskuse o legitimitě i okolnostech provedení popravy Saddáma Husajna a v internetovém kyberprostoru se z ní stává oblíbený námět videokoláží a her, americká administrativa nově přerýsovala budoucnost Iráku. Projev George W. Bushe z minulé středy byl sice v mnohém odlišný od všech jeho předchozích, naději na konečné řešení irácké krize však vyvolal pravděpodobně jen u nejzarytějších optimistů. Prezident si poprvé řádně posypal hlavu popelem za chyby, kterých se americká vláda dopustila od spojenecké invaze, nový přístup však nenaznačuje, že by chtěl vyslyšet hlasy kritiků a svoji doktrínu radikálně měnit. Přitom by se dalo oprávněně namítnout, že právě nyní, po smrti iráckého diktátora měl americký prezident poslední možnost změnit kurs.
Během let spojenecké přítomnosti se z Iráku – vedle Izraele a Palestiny – stalo pro mnohé fundamentálně smýšlející další bojiště mezi Západem a islámem. Americká administrativa mohla konečně ukázat, že vedle dohnání letitého uzurpátora k spravedlnosti se dokáže poučit z vlastních nezdarů a chybných ideových konstrukcí a konečně nabídnout jejich alternativu. Bushovi navíc do střídání stráží v Bílém domě zbývá pouhých 22 měsíců, a jak dosavadní průběh ukázal i sám prezident přiznal, dosažení pozitivních změn v Iráku je běh na dlouhou trať. Že je tedy nejvyšší čas odložit všechny dosavadní imperativy tažení proti terorismu a změnit strategii, tvrdili před prezidentovým projevem mnozí. Například bývalý ministr zahraničí James Baker a jeho komise, která v tomto smyslu vydala prohlášení již na konci loňského roku. Se svými návrhy přišel i Bushův poradce pro národní bezpečnost Stephen Hadley. Zatímco Bakerova zpráva byla kritizována například iráckým prezidentem Talabáním, méně známá Hadleyho doporučení zřejmě sloužila Bushovi zčásti jako inspirace.
Hlavním bodem Bushovy taktiky „Nová cesta vpřed“ je povolání dalších asi 21 tisíc vojáků. Ze tří možností – interně nazvaných Go Long (udržovat současný stav), navýšit počty (Go Big), nebo z Iráku odejít (Go Home) – si tak vybral tu prostřední. Platit ale má hlavně pro okolí Bagdádu, kde se podle statistik odehrává 80 procent krvavých útoků z celého Iráku. Jako součást širšího plánu se zdá takové opatření prozíravým, může ale obstát jako ústřední bod nové strategie? Skeptické reakce upozorňují, že o pořádku v hlavním městě budou více než americké jednotky rozhodovat ší´itské milice radikálního Muktady al-Sadra, které disponují několika desítkami tisíc místních ozbrojenců a prakticky ovládají východní Bagdád. Jejich politické cíle a postupy jsou velmi nevyzpytatelné, dá se ale předpokládat, že se budou stavět na odpor jak proti Američanům, tak irácké policii. Optimističtější varianta soudí, že by mohly náhle vystoupit z ilegality a zapojit se do legálních bezpečnostních sil.
Další součástí nového amerického plánu je posílení práce zpravodajských služeb. Zatímco Bakerova komise doporučila navázat diplomatickou diskusi s Íránem a Sýrií, Bush se vydává opačným směrem a nekompromisně odsuzuje tyto dva „darebné“ státy jako hlavní zdroje násilí v Iráku. Posílí proto „vyhledávání a ničení“ všech útočníků a sítí pronikajících do země ze zahraničí. I zde se nabízí polemická otázka, zda spíše právě teď není vhodná doba na jednání alespoň se Sýrií. Po popravě baasisty Husajna totiž může damašský režim cítit určitou slabost, a proto i náklonnost k jednáním. Vliv Íránu v oblasti Blízkého východu naopak spíše posiluje, Spojené státy s ním však stejně jednou budou muset začít jednat – pokud se chtějí vyhnout přímé, například vojenské konfrontaci.
Bushův avizovaný plán se již setkal s reakcemi v Iráku i v americkém kongresu. Zatímco irácká vláda s ním vesměs souhlasí, ší´itské duchovenstvo se shoduje v názoru, že nové síly nevyřeší zcela nic. Jejich povolání je podle něho jen důkazem amerického selhání, a jestliže má být v Iráku někdy pořádek, musí si to Iráčané zařídit sami. Také ve Spojených státech převládají opoziční názory – kritika zazněla ze strany demokratů i části republikánů. Přesto lze očekávat, že prezident novou doktrínu prosadí a dostane šanci nejméně do listopadu, kdy by Iráčané měli převzít odpovědnost nad bezpečností ve všech provinciích.
Analýza nové irácké strategie nemůže končit jinak než otázkou po dalším vývoji a receptu na jeho zlepšení. Více než odhodlání vyzařuje z Bushova projevu zoufalá snaha uskutečnit poslední pokus o zvrat. Zkušenosti i čas jsou proti němu – každodenní násilí neustává a Iráčany rozděluje vedle pokračující náboženské diverzity nově i pohled na Saddámovu popravu. V takové chvíli snad se lze už jen uchýlit k teoriím a idejím zdánlivě odděleným od praktické politiky. Jednu z nich může představovat pohled známého politologa Fareeda Zakarii. Nejdůležitější podle něj – v čemž se liší od neokonzervativních názorů části současné americké administrativy – není uspořádání svobodných voleb jako nedílné součásti demokratického vývoje. Je prý spíše potřeba vyvíjet dostatečný tlak na řešení vlastních problémů vlastními silami a soustředit se na hospodářský růst, jenž může být klíčem i k rozvoji politické kultury a zapojení veřejnosti do poklidné společenské diskuse. Vývoj v některých arabských zemích dává Zakariovi zčásti za pravdu, i když smysluplná jednání mezi ší’ity, sunnity a Kurdy se momentálně zdají být spíše historkou z oblasti sci--fi. Zda může v tomto případě doopravdy zafungovat univerzální teze o ekonomice a demokracii jako spojitých nádobách, lze jen těžko soudit. Z tohoto pohledu při troše nadsázky však lze poslední zásadní bod Bushova programu – uvolnění více než jedné miliardy dolarů na rozvoj pracovních míst a infrastruktury – označit za nejsvětlejší bod „Nové cesty“.
Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky.