Muhammad Šukrí
Nahý chleba
Přeložili Anna a Erik Lukavští
Fra 2006, 170 s.
Autobiografická kniha Muhammada Šukrího je otevřená, burcující, krutá, ale v žádném případě bezútěšná. Příběh dospívání chudého chlapce Muhammada připomíná symbolickou cestu očistcem, jenže namísto pomyslné dantovské kosmologie jsou jeho parametry naprosto současné a reálné – je to bludný kruh laciných marockých kaváren, bordelů, tržišť, skladišť kontrabandu a ubohých dočasných útočišť druhé poloviny 20. století. Zcela nehrdinský hlavní hrdina se snaží uniknout z života bez perspektivy, který je věčným opakováním, přizpůsobováním a improvizací. Možná se mu to nakonec podaří, přesto vidina vykoupení nezůstane ničím jiným než vzdáleným příslibem, vidinou. Co čtenáře strhne asi nejvíce, je vedle živého jazyka věčná podmanivost archetypálního zápasu o lidskou svobodu a důstojnost, který je zde podaný bez patosu i sentimentu, jen tu a tam prosvětlený doteky prchavé krásy. Je to zápas o to tvrdší, oč neúprosnější je sevření patriarchálního světa, postaveného na síle, jež má nahradit ztracenou přirozenou autoritu. Je to svět bez Boha, protože postavu Boha zastínila krutá a tyranská otcovská postava. Je to svět chudoby materiální i duchovní, jehož tradiční hodnoty se rozpadají a nové netvoří, přesto to podstatné, vůle k životu, v neoslabené podobě přetrvává.
Ondřej Kavalír
Plútarchos
Proč už Pythie nevěští ve verších
Přeložil Radek Chlup
Oikoymenh 2006, 78 s.
Nejznámější výroky delfské věštírny mívají obvykle podobu veršovanou a lehce kryptickou. V době Plútarcha, tedy kolem roku 100 n. l., však Pythie vesměs dávala na otázky tazatelů odpovědi v próze. Jak tuto skutečnost vysvětlit? Dokládá to snad nějaký úpadek věštírny? Plútarchos se v drobné knížce, která skrývá dialektický výklad/dialog platónského typu, postavil na obranu věštírny. Předkládá hned několik výkladů. Jak poznamenává překladatel, autorovi zřejmě nešlo ani tak o nějakou „objektivní“ pravdu, ale o předložení více relativně hodnověrných vysvětlení, která by tazatele uspokojila. V tomto přístupu se zdá být zajedno s mnohem pozdějším Wittgensteinem, pro něhož také měla filosofie úkol jakoby terapeutický – dokázat, aby nás některé otázky přestaly trápit. A tak Plútarchos v elegantně napsaném spisku vysvětluje, že na věštění v próze není nic špatného. Možná už v minulosti se věštilo hlavně v próze, nám se však přednostně dochovaly výroky zamotané a veršované. Možná, že řeč v paradoxech byla diskreditována šarlatány a delfský bůh nyní nechce hovořit podobným jazykem. Snad jde o to, že nyní, v době římského míru, se tazatelé neptají na světodějné otázky, ale jejich dotazy se týkají osobních problémů typu sňatku – na prostou otázku prostá odpověď, tedy v próze. Atd. Text zaujme každého, kdo má rád antickou rétoriku a dialektiku, jedná se rozhodně o půvabné dílko.
Pavel Houser
Amy Ephronová
Jednoho nedělního rána
Přeložila Barbora Klasová
BB art 2006, 190 s.
Američanka Amy Ephronová pochází ze scenáristické rodiny; například její sestra Nora je autorkou scénáře k filmu Když Harry potkal Sally. V novele Jednoho nedělního rána sleduje Ephronová několik žen, které se stanou svědky situace, kdy se jedna z jejich přítelkyň loučí před hotelem s mladíkem, jenž si má zanedlouho vzít za ženu jinou jejich přítelkyni. Přestože se dívky zařeknou, že o tom, co viděly, nikomu nepovědí, dozví se o této události město již zanedlouho. Příběh je zasazený do New Yorku v období prohibice a hlavní postavy patří k bohaté společenské vrstvě. Zpočátku se zdá, že Ephronová nám nastíní dopad jedné události na celou společnost očima několika zúčastněných, postupně se však vyprávění začíná rozpadat (původní střídání vypravěček nahrazuje téměř jednolitá vyprávěcí linie jedné z nich), pohledy všech jsou sterilně stejné, myšlenky, které nám autorka předkládá, banální („je to zvláštní pocit, myslet si o někom, že má zdánlivě všechno, co chce, a najednou zjistit, že by ve skutečnosti chtěl něco jiného“). Z ambiciózní novely se stává hloupý milostný román s trochu nadbytečnou kriminální zápletkou a snůškou drbů, které nám mají odkrýt povrchnost jednotlivých aktérek. Ephronová se možná pokouší kráčet ve vyšlapaných cestičkách svých rodičů, pokud si však nenajde vlastní cestu, zůstane autorkou druhé kategorie.
Jiří G. Růžička
Cogito, ergo sum
Editor Petr Glombíček a Jan Kuneš
Filosofia 2006, 180 s.
Větou Cogito, ergo sum odstartoval René Descartes největší revoluci ve filosofii po Platónovi. Od těch dob zůstává předmětem komentářů a debat – a to i přes skutečnost, že nás od smrti jejího autora dělí 350 let. Díky Petru Glombíčkovi a Janu Kunešovi může i český čtenář zahlédnout základní obrysy současné debaty filosofů o filosofovi. Zastoupeni jsou čtyři současní myslitelé. Ve své studii K problému prvního principu v Descartesově metafyzice německý historik filosofie Wolfgang Röd rozpoznává v Descartesově výroku především základní problém vztahu mezi bytím a jeho poznáním. Text finského logika Jaakko Hintikka Cogito, ergo sum: inference nebo performance? využívá při své analýze rozlišení mezi vyvození a performativem. Dochází tak k závěru, že Descartesovo vyvození existence z myšlení má právě performativní povahu. Jinými slovy – stává se pravdivým samotným aktem vyvozením. Hlavolam Cogito je název studie Petera J. Markie, který se věnuje především rozlišení mezi evidencí metafyzickou a praktickou a jejich vztahem k slavnému výroku. Antologii uzavírá text francouzského filosofa Jeana-Luca Mariona, nazvaný Původní jinakost Ego. Marion se v ní snaží ospravedlnit svou tezi, že Descartesovi šlo především, byť ne vědomě, o konstituci pojmu Ego jako radikální jinakosti. Zájem o Descartesovo dílo není v našich končinách velký, proto lze tento sborník jen přivítat.
Josef Šlerka
Dlouhých deset let – Divadlo v Dlouhé 1996/2006
Divadlo v Dlouhé 2006, 207 s.
Pražská scéna, která se pyšní titulem Divadlo roku 2005, v letošní sezoně slaví deset let svého vzniku – k takovému výročí se sluší vydat publikaci; leckterá bohatší divadla své almanachy vydávají častěji, ostatně Dlouhá neopomněla podobně oslavit i půlkulaté výročí. Ve stati shrnující historii budovy se čtenář dozví, že divadlu se na tomto místě daří už delší dobu, sál zde byl vystavěn už na konci dvacátých let. Poslední desetiletí, jež si zájemce může detailně prostudovat v tomto svazku, je spjato s uměleckým triumvirátem Burešová-
-Borna-Otčenášek a jejich práce si kritický obdiv získala právem. Publikace nabízí bibliografii ohlasů (to pro ty, kteří by snad pochybovali). Zájemci o herecký soubor budou jistě saturováni přehledným výčtem celého ansámblu a bohatým obrazovým doprovodem, pamětníci přivítají přehledně sestavený soupis všeho, co se zde odehrálo – a „vše“ není příliš široký pojem, v Dlouhé se kromě běžných premiér konají scénická čtení současných českých her a festival dětského divadla Dítě v Dlouhé. Erudované soupisy, seznamy a přehledy dělají z příručky cenný materiál pro sběrače informací, hezká grafická úprava a množství fotografii zase relikvii pro fanoušky této scény.
Marta Ljubková
Kinematografie a město – studie z dějin lokální filmové kultury
Masarykova univerzita v Brně 2005, 250 s.
Sborník v sobě zahrnuje osm studií o filmech, jejich distribuci, propagaci a projekcích ve dvou moravských městech – Brně a Zlíně. Autoři se snaží postihnout rozvoj kinematografie do období druhé světové války v návaznosti na regionální kulturní prostředí. Nejedná se však o řešení jakýchsi lokálních problémů, nýbrž o nové kladení otázek filmové vědy. I když do popředí vystupují osobnosti filmu (například brněnského avantgardisty Františka Kalivody ve stati Zuzany Marhoulové či vědce Jaroslava Boučka v příspěvku Pavlíny Vogelové), pozornost je zaměřena především na kontext, vytváření a formování určitého prostředí. Například brněnská avantgarda není nahlížena jako soubor významných osobností a jejich děl, ale jako prostor, v němž se odehrávaly nejrůznější aktivity: výstavy, přednášky, reklama, vydávání časopisů či provozování kina. Tento přístup se ukázal jako velmi produktivní při srovnávání brněnského a zlínského „prostoru“. Zlín je v příspěvku Petra Szczepanika představen jako propojená mediální síť, soustředěná kolem průmyslových Baťových závodů. Autor poukazuje na Baťovo chápání a využití médií k větší komplexnosti, ke zlepšení efektivity práce, komunikačních toků a organizace. Především v baťovském modelu dělníkova života je zajímavé srovnání vyžadované Baťovy disciplíny s disciplinárními institucemi ve Foucaultově smyslu či s kontrolovaným společenstvím Gillese Deleuze.
Radka Bzonková
Teologická věda a vědecká teologie
Editor Petr Gallus a Petr Macek
Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) 2006, 103 s.
Není to tak dávno, co se na evropských vysokých školách přednášela astrologie; teologie se přednáší stále. Otázce, nakolik je teologie vědeckou disciplínou, v čem její „vědeckost“ spočívá a v čem se naopak od ostatních věd liší, je věnován útlý, ale pozoruhodný sborník z ekumenické konference Teologie jako věda, kterou uspořádala katedra systematické teologie Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v říjnu 2005. Připomenu zde jen dva texty: první studie sborníku od M. Vaňáče se zabývá historií vztahu pražských teologických fakult k Univerzitě Karlově a všech diskusí, které toto téma provázely. Druhá studie Tomáše Machuly mimo jiné rekapituluje různá pojetí vědy a jejich aplikace na teologii: H. Küng po Kuhnově vzoru rozlišil pět různých teologických paradigmat, americký teolog a fyzik Barbour následoval Lakatose v rozlišování pevného jádra teologických výpovědí a proměnné periferní oblasti. Machula se pokouší i o aplikaci Popperových a Feyerabendových koncepcí: podle té poslední, radikálně pluralitní, podle něj není problém se zařazením teologie do celku vědeckého poznání. Celý svazek provokuje k otázkám nejen po povaze teologie, ale i vědy, ve které, jak uváděl už roku 1919 v parlamentu pražský arcibiskup František Kordač, „první principy předpokládáme jako fakta“.
Jan Lukavec
Stefano Zuffi
Pinacoteca di Brera Milán – Slavné galerie světa
Přeložila Miloslava Lázňovská
Knižní klub 2006, 144 s.
Edice Slavné galerie je na českém literárním trhu úspěšná – během posledních dvou let u nás vyšel už její desátý svazek. Překladové texty mapující sbírky největších evropských galerií jsou dobře vybaveny jak po obrazové, tak textové stránce. Množství reprodukcí doplňují vpravdě oslnivé detaily těch nejvýznamnějších pláten. Texty jsou docela krátké, zato kvalitní a srozumitelné. Psané doprovody k jednotlivým obrazům obsahují stručnou biografii umělce, informaci o provenienci obrazu, stejně jako základní ikonografickou analýzu. Knihy jsou určeny jak pro odbornou veřejnost, tak pro laiky – těm prvním poslouží coby bohatý obrazový katalog daných sbírek, těm druhým jako základní orientační příručka. Texty k jednotlivým obrazům milánské Brery napsal renomovaný italský historik umění, kurátor mnoha výstav a specialista na domácí renesanci a barok Stefano Zuffi. Úvodní studie čtenáři přibližuje bouřlivou historii milánské sbírky, reprodukce obrazů a texty k nim pak nejsou řazeny standardně chronologicky, ale podle jednotlivých malířských škol. Brerská sbírka se soustředí především na díla italského quattrocenta a cinquecenta a jsou zde zastoupeni mj. Piero della Francesca, Raffael, Andrea Mantegna, Correggio, Lorenzo Lotta či Annibale Carracci.
Jan Jílek
Alastair Reynolds
Údolí vykoupení – kniha první
Přeložili Jana a Jan Jam Oščádalovi
Trifid 2006, 434 s.
První díl sci-fi ságy z časů za téměř sedm set let, vázaný jako skutečný „špalíček lidového čtení“ – zeleně purpurovou obálku zdobí reprodukce malířského díla: meteority otlučená železná panna se vznáší kosmem nad vyhaslým planetoidem. Za ní výhrůžně svítí odlesky jakési galaxie. Ona železná panna je součástí hrozné rafinády: nebohou bytost uvězněnou v mučicím nástroji může vysvobodit pouze šéflékař Grelier – a ten je kdovíkde! S nepřáteli nejsou žerty. Pokud se vám někdy zdá, že se najisto zblázníte, Alastair Reynolds nabízí celkem slušnou preventivní četbu. Pokud si jej chcete stylově zařadit, patří někam k Barbarelle – svým způsobem klasický čajíček gotického ladění: poněkud roztažené dělohy, uťaté a znovu dorůstající údy, mnohá pokolení kolonistů, zvrhlý vědec a smrtící zbytky prastaré civilizace roztroušené po kosmu. Čtenář si může položit otázku – je to napsané profesionálně, anebo v invenci? Chybějí charaktery postav, děj se děje pouze, „aby se něco dělo“; slušně řečeno, jde o paraliteraturu, na rovinu – jedná se o sci-fi kýč bez obecného poselství. Autor jaksi počítá s tím, že čtenáři už všechno vědí, stačí tedy namíchat koktejl, přidat něco účinných rekvizit, a „dílo“ je hotovo. Chybí nadsázka, porce ironie, konstrukce – to, čím je sci-fi vždy na poslední chvíli zachráněno!
Vít Kremlička
Revolver Revue 65
Redakce Revolver Revue vyprodukovala další číslo, které dokládá, že tento časopis je stále na rozcestí. Na rozdíl od nedávné minulosti je z něj cítit vůle vrátit se ke kořenům, kdy Revolverka nebyla synonymem snobismu. Jenže jde o návrat spíše chtěný než skutečně prožitý. Asi jako když intelektuálové jdou na obhlídku dělnického sídliště a s nostalgií si ukazují místa, kde vyrostli. Nikdo samozřejmě nepřizná, že by tam už nebydlel ani minutu. Možná si dokonce dají jedno pivo v ošuntělé hospodě, ale brzy se vrátí do kavárny, kde mohou o svém proletářském původu donekonečna žvanit. Kroužek starých přátel navíc postupem času poněkud prořídl. Jedni začali kamarádit s jinými intelektuály, druhým se moc nelíbilo, že parta přestala chodit do normálních podniků a zdržuje se v luxusních kavárnách. Několika lidem se nyní, zdá se, stýská po starých časech, ale zda budou mít dost sil strhnout na svou stranu i zbytek party, toť otázka. A pro nepřátele metafor tři tipy, co si v tomto čísle nenechat ujít. Především vzpomínky Judity Hrůzové, nazvané Přežít holocaust a žít. Její svědectví je skromné a neafektované – tím větší emoce vyvolává. Druhým tipem jsou deníkové zápisky Jaromíra Zelenky. Ukazují, že na okraji Prahy a bohužel i na okraji literárního dění žije výjimečná osobnost. A tím třetím rozhovor s germanistou Jiřím Stromšíkem: „Politická korektnost dnes představuje pro zdraví ducha i duše větší hrozbu než AIDS pro zdraví těla.“ Co dodat.
Kazimír Turek