Bronzový obrys kola a cyklisty-anděla zaválcovaný do silnice, kolo na sloupu veřejného osvětlení, obří dopravní značka „pozor, cyklista“ a zvláštní semafor. To jsou vítězné návrhy čtyř výtvarníků – D. Černého, K. Kintery, M. Poislové a Z. Ruffera – vybrané z šestnácti zaslaných do soutěže na pomník propagátora cyklistiky Jana Bouchala. Toho zajelo auto právě před rokem na pražské křižovatce Nábřeží kpt. Jaroše – Dukelských hrdinů (A2 č. 2/2006). Kromě vizí výtvarníků a snah Bouchalových následovníků, již problém bezpečnosti cyklistů zviditelňují cyklojízdami, toho ale není v tomto ohledu v Praze moc vidět. Vyšetřování nehody bylo odbyto, řidičovo zavinění neprokázáno. Odbor dopravy na magistrátu si není jistý, zda je nutné na osudné křižovatce, přes kterou vede jedna z mála pražských cyklostezek, postavit přejezd pro kola: byl by drahý a v Praze je řada nebezpečnějších křižovatek. Možná ano. Na stole magistrátní pracovní skupiny pro cyklistiku leží 30 až 40 návrhů na úpravy nejhorších míst. Loňský volební rok ale přinesl realizaci jen asi čtyř projektů. Rychlejší než slimáčí proměna města by přitom byla tím nejlepším pomníkem, uzavírajícím etapu, kdy ve městě ročně zemře na automobilový provoz padesát chodců a cyklistů.
Filip Pospíšil
Jak by byl život recenzentů pustý, kdyby nemohli svévolně ubližovat mladým autorům! Moc ošklivý byl onehdy například Radim Kopáč na Marcelu Pátkovou, jelikož napsal cosi kritického o její první sbírce básní. Jenže bloud zapomněl na citlivé ego básnířky, a ta mu pak v rozhovoru vyčinila. „Co tě vede k tomu, že na knížku, která tě neoslovila, potřebuješ publikovat recenzi? (…) Proč s mou knížkou ztrácíš čas, když o ní nemůžeš napsat ani jednu větu kladnou, povzbuzující? Je-li má poezie tak prázdná a povrchní, jak z tvého textu vyplývá, proč ji čteš, dočítáš, proč o ní píšeš?“ ptá se Pátková srdceryvně. Aj, vy zlí literární kritici, kteří celé dny nemyslíte na nic jiného než jak zmařit literární talent! Vždyť to může mít fatální následky: „Sama nejsem zastáncem toho, aby začínajícímu literárnímu tvůrci (myslím tím knižně publikujícímu) byla vzata motivace k práci hned na samém počátku.“ Jeden váhá, co takovému zničenému tvůrci poradit.
Jiří T. Král
Nejsme jako oni – bývalo heslo na každém náměstí. Chtěli jsme pluralitu, demokracii, konec devastace přírody a kultury… Jak to vypadá dnes s naší (sebe)reflexí, například stavu památek? Hrozí ještě plošné devastace památkových souborů tak jako koncem 80. let? Historik architektury Rostislav Švácha snad jako jediný říká nahlas, že ano. Hrozí nenahraditelné ztráty: Obchodní dům Máj v Praze, Obchodní dům Ještěd v Liberci, bývalý Dům bytové kultury a Obchodní dům Kotva v Praze, Priory v Pardubicích a Olomouci. Mementem jsou v 90. letech nenávratně zničené „bruselské interiéry obchodů“ našich měst, mnoho „závěsovek“ – staveb se skleněnými stěnami atp. „Architektura 2. pol. 20. století (…) trpí a její významné doklady podléhají zkáze jeden za druhým. Hrozí tak, že si vymažeme z paměti celou dlouhou (…) etapu našich moderních architektonických dějin. Nikdy v minulosti se s tím či oním historickým údobím české architektury něco takového nestalo.“ (R. Š., Ateliér 23/2006) Švácha bojuje za záchranu konkrétních staveb, burcuje pozornost a jako řešení nabízí osvětu. Je to zoufale potřebný boj. Existuje totiž přímá souvislost mezí naším pohrdáním architekturou socialismu a lidovým, poklesle měšťanským antikomunismem velké části naší pravice, médií a kulturních elit. Naše primitivní odsudky mocně živí lumeni, co vymýšlejí akce typu „S komunisty se nemluví“ a „Zastavme KSČSSD“. Kdysi národní konsensus, dnes jediný muž. Málo. Nebuďme jako oni.
David Voda
Nove vedení pražských radnic dumá nad seniory. V obcích ještě zbývá trocha vzájemné komunikace mezi vrstevníky a důchodci mají společné dýchánky, tancovačky či školy třetího věku, zato v Praze se rodí nový fenomén. Důchodci musejí podle názoru stále mladších komunálních politiků žít aktivně. Řeči mladých o tom, jak sousedovic babka nemá nic jiného na práci než hlídat okolí a volat policii kvůli každé prkotině, nyní dostávají bizarně reálnou formu. Starosta Prahy 1 Petr Hejma má totiž nápad. Starší spoluobčané nechodí do práce, jsou tedy ideální skupinou, která může upozorňovat na nepravosti v místě bydliště. To v praxi znamená, že důchodci budou brouzdat ulicemi s mobilem od radnice a jakmile zmerčí někoho, jak odhazuje papírek, špatně parkuje, odkládá odpadky k přeplněným popelnicím nebo páchá jiné zlo proti místním vyhláškám, zatelefonují na příslušná místa. Senioři prý získají pocit důležitost. Sami starší spoluobčané návrh zčásti také hodnotí pozitivně, pořádek přece musí být. Jen se nikdo nezamyslel nad tím, jak celá věc může dopadnout. Když se z důchodců stanou podplácení informátoři radnic, rozhodně to k mezigenerační úctě nepovede. Praha v rukou pravice, v níž se podobná myšlenka pomalu, ale jistě šíří napříč obvody, bude jen lépe prošpiclovaná než dřív. A takřka zadarmo.
Jakub Mračno