Kapitola V
Cham náhle najde dopis od mrtvého bratra Nura. Rozbalí ho. Vidí písmena napsaná Nurovou rukou. Vykřikne:
„V pouhém tvaru písmen vidím naše vzpomínky! Rovněž nemohu zadržet slzy, jež se mi hrnou do očí, když se dívám na neodolatelný tvar tohoto milovaného písma. Můj pláč se nese ke krajinám, které jsme znali. Modlím se za návrat míst a tváří ve snech.“
Ajib říká plačícímu Chamovi:
„Vědět, kdo je otec, je přece jen potěšení, ať je otec jakýkoli.“
Ale Cham opakuje:
„I když bloudíme, nemíříme k náhodě. Jdeme tam, kam nás táhne to ztracené. Řítíme se. Každá žena, každý muž se řítí tam, kde se ztratili.“
Kapitola VII
Minulost
Minulost je obrovské tělo a přítomnost je jeho oko. To tělo sní. Hlas ho opustil. Zub času a tíha každé hodiny zahrabávají nebo rozptylují jeho stopy. Ponenáhlu je prach skrývá před zraky, význam je opouští, zmatek je stírá. Ty životy, ty knihy, které kdysi přítomnost podrobila touze a cenzuře, minulost uvrhla do nepřítomnosti a lhostejnosti. Stejně jako když novinář nevidí to, co je důležité v přítomnosti, historik neodhalí to, co bylo důležité v minulosti. Čas nic neutřídí. Historie přijme za své kauzy, kterým se vede v průběhu let, generací, století, tisíciletí. Stará se pouze o svědectví, díky kterým trvají, která je oživují. Nikdy se nenašla žádná přesná váha, jež by zvážila tíhu období a děl. Jsou tu nenávratně nepřítomná. Vymazaná z paměti světa. Gorgiás, Kung Sun-lung, Latron, Li I-šan, pan de Sainte
Colombe, pan de Marandé, Mellan, Siegen, mnich Kenkó nejsou jen nafintění hejskové, kterým se nespravedlivě nedostalo uznání. Jsou to velká díla, po nichž je stále nezkrotná touha. Jsou to osobnosti, jejichž moc se obávala zhoubné přitažlivosti, obsažené právě v moci samé. Zrovna opisuji věty, které samy spadly v čase a kterým se věkem odvyklo. Euripidés myslel takto. Já myslím takto. Stává se, že stejná míza každé jaro vychrlí. To jsou stromy a květiny. Stává se, že ten, kdo se raduje, není starý. To jsou přeludy a sevření. Někdy se stává, že šťáva, která nikdy nevyschla, neustále zřeďuje tón věty, stejně jako když Modrovousův klíč stále špiní krvavá skvrna. Radost zanechává stopy. Zanechává skleněné střevíčky, tuze úzké prstýnky, které nepadnou žádnému tvoru z tohoto světa. Je potřeba neustále přinášet důkazy, že odcházíme vybírat do podzemí země a stínu historie. To je úhor radosti.
Kapitola XVII
Žiji ve Smyslu, v samotě na vodě.
Chodím od chýše k chýši.
První stín byl před sluncem.
Druhý stín je ten, kam jede loď, jež veze tělo na zem.
Třetí umírající není ani mé jméno.
Když se někdo zeptá, kde jsem, nevím to.
Existuje něco hlubšího než upřímnost: opustit svoji duši.
Kapitola LI
Milenci pěstují nadšení, intelektuálové léčky, matky nářek, kněží smrt, strážníci nátlak, profesoři obecnou kulturu, manželky žárlivost, přátelé závist, válečníci nenávist, oráči půdu, děti kdysi.
O kdysi, 2002
Kapitola XII
Nostalgia
Slovo nostalgia vytvořil jistý doktor Hofer z Mylhúz. Došlo k tomu roku 1678. Doktor Hofer se snažil najít jméno, jež by definovalo nemoc, kterou trpěli žoldnéři, převážně rodilí Švýcaři.
Tito Švýcaři, pěšáci nebo důstojníci, kteří nechtěli dezertovat z vojska, do něhož vstoupili dobrovolně, umírali najednou na stesk po alpských pastvinách.
Pláčou.
Když mluví, donekonečna vzpomínají na zvyky z dětství.
Věší se na větvě stromů a přitom vyslovují jména psů z jejich stád.
Doktor Hofer vyhledal ve slovníku řečtiny slovo návrat, pak zvolil slovo utrpení. Připojením nostos k algos vytvořil nostalgia.
Vytvořením tohoto slova v roce 1678 pokřtil nemoc podivných.
—
Utrpení z nevratnosti, která vytrhává z toho, co bylo, To, co bylo.
Nevratnost, která dočista bere zrak, která vládla.
Kdo už neuslyší u ucha silné pozpěvování starého jazyka. Kdo osvobozuje přirozenou slupku nevhodného, rozbouřeného, poskakujícího, rudis, animalis dětství. Kdo ještě nezná velmi nejasnou společenskou poslušnost, kterou vyžadujeme od kojenců.
—
Nostalgie je struktura lidského času, jež připomíná slunovrat na nebi.
—
První pramen času, který se vytvořil dojetím člověka obráceného k přírodě, vypadá jako elipsa nebo kruh. To je návrat. Je to reverze jara, návrat slunce ve dne a návrat slunce v roce, návrat nočních hvězd, návrat rostlin po zimě, návrat zvířat a lidí, když lovili (když se ulovili).
Přežití je vzrušující návrat jara.
Dosáhnout příštího jara.
Nemoc z návratu je první. Utrpení z nepřítomnosti návratu zpanikaří duši, jež touží opět se setkat se starým domovem a jeho podobami. Je to Odysseova nemoc, nemoc lovců, kteří se vzdálili od ohně a kruhu žen, nemoc hrdinů.
—
Půvab kdysi je silnější, než se zdá, v přitažlivosti, kterou můžeme pocítit vůči rodné zemi.
Euripidés Tragik dodává formálně: Kdo to popře, hraje si se slovy a jeho myšlení to vyvrátí.
Spíše to vyvrátí jeho tělo.
A kromě toho se nejedná jen o jednu zemi.
Tragik odkazuje na autentickou myšlenku, myšlenku, již pocítil předtím, než mateřský jazyk dobyl rozum. Odkazuje na infantskou myšlenku. Odkazuje na nepřetržitou touhu. Od chvíle, kdy je nepřetržitá, je regresivní.
Stesk po místě, které je v útrobách, a ne na zemi.
—
Pociťujeme smutek, jakmile se v útrobách rodného vypaří narozené.
Jednoho dne povznášející stagnuje.
Pak nový den pobledne.
—
Pierre Nicole napsal: Minulost je bezedný abysál, který pohltí všechno pomíjivé; a budoucnost jiný abysál, který je pro nás neproniknutelný; jeden stále ubíhá v druhém; budoucnost se vybije v minulosti, protože plyne v přítomnosti; my stojíme mezi těmito dvěma abysály a cítíme je: protože cítíme plynutí budoucnosti v minulosti; tento pocit pokládá přítomnost nad abysál.
Hlubina znamená v řečtině bezedný, stejně jako aorist znamená bezmezný.
A-byssos času.
Velmi přesně používáme slovo abysály pro nejhlubší místa oceánu, jakmile se k nim už nedostane sluneční světlo.
—
Halucinační návrat zkušenosti z uspokojení je první psychická činnost.
Předchází jí sen, o němž halucinují bytosti, kterým chybí tělo, při mimovolném pomatení.
Proto je nostos nejhlubší část duše.
Nemoc z nemožného návratu ztraceného – nostalgia – je první vada myšlení, vedle lačnosti po jazyku.
Ačkoli bychom si měli namluvit, že samotné nabytí mateřského jazyka je možná nemoc z návratu ztraceného, protože se jedná o snahu navrátit první hlas, hlas matky, takový, jaký je, uvnitř sebe, abychom se ještě dostali do mateřského lůna a byli zcela vydáni jeho přízvukům a dostávali najíst bez čekání.
Takto se u člověka definuje nekonečná a nevyčerpatelná minulost na základě jeho matky a jejího hlasu, který kdysi slyšel zdaleka.
Jednoduchá minulost mateřského jazyka, která odpovídá hlubině rodného přestěhování.
—
Bezdomovectví odpovídá aoristu, který odpovídá hlubině.
Bezdomovectví u člověka pochází ze ztráty prvního živorodého světa. Novorozenci se náhle nadechují s nostalgií po nevypátratelném vnitřním místě. Může se jim zdát o autochtonii, která neexistuje, ale už se nikdy nenarodí ze země, na niž spadli poté, co žili v úkrytu lůna v niternosti dalekého nesrozumitelného hlasu.
Myšlenka vlasti je pozdější (90 000 let lidstva odděluje lidstvo od myšlenky usadit se, která byla také, ale později, napodobována předky, vzhledem k jejich nahromaděným hrobkám ve tvaru měst z onoho světa umístěných do prostoru).
Několik tisíciletí jsme byli lovci a kočovníci, pak jsme orali půdu jako zemědělci a pozorovali zahrabané předky, kteří zde byli pohřbeni.
—
V řečtině mají noesis a nostos stejný kmen. Myslet znamená litovat. Litovat znamená vidět to, co není před očima. Je to hlad, který halucinuje o tom, co nemá. Je to vdovec, který vidí tvář ženy, již ztratil. Je to zmrzlý, který čeká na slunce. Myslet, toužit, snít stojí na základě stále trvající průběžnosti, spodního proudu, který přetrvává v průběhu všeho, co se odehrává v Adventu. Tvoří je kdysi. Ztracená těla a kdysi jsou si velmi blízká. V prvním románu, který byl kdy napsán, když král Gilgameš neví, co už by měl udělat, když potřebuje vymyslet lest, úskok, aby se dostal z bezprostředního nebezpečí, řekne Enkiduovi, že jde spát, aby se mu zdál sen, v němž se mu ukáže cíl, který je potřeba dosáhnout – a jak ho dosáhnout –, jakmile mu to zopakuje ve formě jazyka.
—
Žádný psychický život se nemůže zrodit bez pomoci jiného předchozího psychického života.
Před životem předek sní za novorozence, před jeho příchodem, o existenci psychického života, který je srovnatelný s jeho. A takto se rodí nový příchod kdysi, jež vychází z kdysi.
—
Takové je kdysi: To, co jsme zapomněli, na nás nezapomene. Každé mimino, které se narodí, už odešlo.
Kapitola XVII
Amaritudo
Ve slasti se ztrácí touha být šťastný. Čím více se zcela oddáme touze, tím více je štěstí skoro tady. Číháme na něj a každý omyl spočívá právě v tomto bodě. Čekáme, že ho potkáme. Tlačíme na něj. Náhle ho vidíme; čekáme, že bude ještě větší; přiblíží se; přijde. Když přijde, zničí se.
Tento argument umožní pochopit rozhodnutí být počestný.
Touha je spojená s bezmezným ztraceným.
Dvěma způsoby: 1. Touha je blíže ztracenému než genitální, a novější, radosti, která věří, že ji chytila. 2. Když se budeme radovat, ztratíme touhu. Tato velmi nepříjemná ztráta je ve svých důsledcích dokonce definicí slasti.
Potěšení, to znamená objevit s úžasem ztracenou touhu těla a majetku, splasknutí, nepodrážděnost, znechucení, ochablost, stísněnost, spánek.
Touha je opakem puritánského pojmu štěstí. Trvalá touha je radost smíšená s úzkostí. Opravdová touha nečeká na své vyhasnutí v uspokojení; je obrovským vzrušením a zmatkem; je blíže urputnosti hladu než míru; všechno ji dráždí a rozvášňuje se ze sebe samé; všechno kvůli ní ztrácí svůj klid; rozpaluje všechno, čeho se dotkne, zaplavuje život, všechno překrucuje, rozvádí to, co by mělo přijít, ale hlavně co by přijít nemělo.
—
Síla náklonnosti už nezáleží najednou na žádné okolnosti. Náhlý přelud poplete život. Tělo se napne pro nevíme co, co se nikdy nestane.
—
Toho, kdo je šťastný, opustila naděje, jeho život je téměř u konce, touha se ztratila, dokonce ani nesní, odešel do noci, spí moc hluboce na to, aby snil.
Kapitola LXVII
Je obtížné definovat noc. Možná je potřeba jednoduše říct: je to postrach lidí. Stali se takovými ze strachu, který jim předcházel, který opatrně obcházejí ve svých zvyklostech a odvracejí omezeními, jež rozmnožují ve svých představách. Nepředstavují si; kontemplují noc a vytěsňují vzpomínky na první svět.
Kapitola LXVIII
Cur
Jako dítě jsem se často vznášel na měsíci. Ocital jsem se na kolenou v rohu estrády. Měsíc je místo, kde noční Kdysi ztroskotá a změní se. Sexuální snění nezná jeho jméno. Aorist je toxin. Myslitel má ve svých rukou, když jsou prázdné, když jsou nahé, když je pozoruje, původní proč.
Jsme odvedenci neustále omamovaní příčinami, jejichž původ mizí ve tmě.
Připomínám addiction cur infantilis.
Otázka výchozího bodu je tou nejpůvodnější otázkou.
Ale před všemi proč je „otázka“, která je samotným „původem“: před svítáním, před narozením.
Není nic před počátkem, jako není žádná otázka před zpovídáním.
Nic neovládá to, co rozdírá.
Origo je termín ze staré astronomie.
Latinské origo pochází z oriri. Oriri znamenalo vycházející hvězdu. Francouzština říká o slunci: Vychází na obzoru. Oriri je bližší surgere.
Tlumené slunce.
Je to bytí jako to, co vzniká všude.
Místo oriri se nazývá orient.
—
Opravdový dotazník nepřestává otevírat, způsobuje vznik, vzestup, vytanutí, roztržení, zvětšení rány, roztažení dvou rtů otázky, odděluje dvě pohlaví v sexuálnosti.
Nepřestává roztahovat dva póly spojení.
Nepřestává rozlišovat čerstvé, nekonečné, bezmezné, bez hranic, bez obzoru.
—
Nikdy se nesmí odpovědět.
Pod každým obrazem je něco nepředstavitelné.
Substrata reprodukují to, co jsme byli, když jsme byli v placentě.
Zvláštní vztah.
Vezměme si obrazy předimaginárnem těla zapleteného do druhého: jako náruživý milovník čehosi. Jako čtenář zabraný do četby. Věc v matce.
Propasti, 2002
Z francouzských originálů Sur le jadis (Grasset 2002) a Abîmes (Grasset 2002) přeložili Anna a Erik Lukavští.