Česká výtvarná kritika má ráda konvenční malbu. Jistě k tomu existují historické důvody. Malování má u nás dlouhou a vzácně nepřerušenou tradici. Proměny chápání světového výtvarného umění v druhé polovině 20. století k nám pronikalo především prostřednictvím malovaného obrazu. Těch několik málo umělců, kteří u nás tvořili či tvoří v duchu konceptualismu, většinou s malovaným obrazem nadále koketuje. Důvody obliby malování u současné české kritiky však mohou být daleko prozaičtější: neexistence kvalitního vzdělávání v oblasti dějin současného umění, zakořeněný konzervativismus a neochota uvažovat o umění v širších souvislostech. Oblibu zavedených hodnot prozrazuje i to, že pozornosti se v současnosti dostává především malířům pracujícím s narativními postupy. Malované příběhy jsou nostalgicky vítány jako útočiště v chaosu doby, jako vítězství rozumu nad planými výstřelky avantgardistů. Abstrakce a malba, která zkoumá hranice vlastního média, už zdaleka tak populární nejsou.
V textech zastánců tradiční malby se často objevuje následující schéma: konceptualismus se záludně snaží zlikvidovat malbu. Nejdříve se o to pokusil v sedmdesátých letech, byl ale poražen neoexpresí a postmodernismem. Druhý atak přišel v letech devadesátých. Malba se tehdy dostala do kritického stavu. Konceptualismus však před několika lety začal sám neočekávaně chřadnout a malba mohla slavit svůj triumfální návrat. Po odumření konceptualismu tak již nic nebrání tomu, aby se vše vrátilo do starých kolejí. Na nebezpečnou úchylku konceptualismu můžeme snad konečně zapomenout.
Obviňování konceptualismu z vytěsňování ostatních forem výtvarného umění je paranoidní a vzhledem k realitě české výtvarné scény absurdní. Místo aby se výtvarná komunita spojila a snažila se dosáhnout toho, aby v Praze existovala alespoň jedna instituce systematicky a špičkově se věnující výtvarnému umění, dochází k vzájemnému obviňování se z krádeže neexistující kosti! Navíc se domnívám, že dělení výtvarného umění na vzájemně znepřátelené malíře a konceptualisty neodpovídá realitě (i když po pravdě musím říct, že ze strany malířů jsem se s útoky na jiné formy umění skutečně setkal).
Ve světě i v českých zemích se objevují výstavy dokazující zdánlivost smrti malby (kdo a kdy smrt malby vůbec vyhlásil?) a zdánlivou renesanci současného malování. Jejich efekt je však podle mého názoru zcela opačný: díla na nich připomínají zástupy zombie. Nedrží je pohromadě společná estetika ani myšlenka, ale právě jen používání napínacího rámu, plátna a barev. V neposlední řadě je spojuje i jejich snadná prodejnost. Oblast malby je jediná, kde v Česku existuje aspoň nějaký umělecký trh. Přehlídky jako Nová trpělivost nebo Typický obraz jsou už přímo organizovány společnostmi obchodujícími s obrazy.
Ať už je nebo není boj mezi malbou a konceptualismem smyšlenkou, nelze ignorovat hluboké změny, které se v umění v posledních padesáti letech staly. Nelze se jednoduše vrátit k osvědčenému malování a tvářit se, že posledních čtyřicet let dějin umění neexistovalo. Výtvarné umění má v posledních desetiletích čím dál blíž k divadlu, filmu a hudbě. Formuje ho vztah k novým technologiím zpracování a distribuce obrazu. Zásadní je pro něj nové chápání umělecké originality a zájem o širší kulturní a sociální kontexty. Velké nedorozumění spočívá v předpokladu, že konceptualismus je jen jeden jediný ikonoklasický nápad, rádoby šokující, proti tradičnímu zobrazování namířené gesto. Neužívání tradičních uměleckých forem je konzervativními diváky a kritikou vnímáno jako manifestační odvrhnutí, jako permanentní křížová výprava proti malířství a sochařství. Konceptualisté ale naštěstí mají úplně jiné starosti, než aby se stále dokola vymezovaly proti historickým výrazovým prostředkům umění. Výtvarná kritika a publicistika by postoje, přístupy a ambice umělců, ať už malujících či ne, měla co nejodborněji analyzovat a co nejvěrněji zprostředkovávat.
Autor je historik umění.