V roce 2003 zvítězil společný projekt Ruth Noackové a Rogera Buergela v soutěži o koncepci výstavy Documenta 12 v německém Kasselu. Buergel byl jmenován uměleckým ředitelem, Noacková kurátorkou. Co na obrovské a prestižní výstavě po jejím otevření 16. června 2007 uvidíme, zůstává tajemstvím, kurátorka jen prozradila, že na ní nebude víc než 100 umělců. Jediní, kteří jsou zatím oficiálně známi jménem, jsou polský umělec Artur Źmijewski a španělský kuchař Ferran Adriá. V prvním zářijovém týdnu navštívila Ruth Noacková Prahu. Umělec z České republiky se Documenta zúčastnil naposledy v roce 1992. Potěšující jsou proto náznaky, že by se tato bilance měla v příštím roce změnit.
Documenta, která se konají každých pět let v Kasselu, jsou všeobecně považována za nejdůležitější mezinárodní přehlídku současného umění na světě. Čím si vysvětlujete neobyčejnou pověst, které se tato výstava těší?
Mezinárodní respekt přehlídky Documenta vyplývá ze dvou aspektů. Prvním je vážnost, s jakou k této výstavě přistupuje samotné publikum, a to již od prvních Documenta v roce 1955. Diváci sem přicházejí, aby se poučili o současném umění. Předchozích jedenáct výstav jim zřejmě na jejich otázky poskytlo uspokojivé odpovědi. Druhým aspektem je jedinečný způsob přípravy. Vzhledem k pětiletému intervalu mezi výstavami má kurátor několik let na práci, koncepci a výzkum. Současně má obrovskou míru nezávislosti, a tak může v Kasselu realizovat skutečně osobitou a do detailu propracovanou vizi.
Vzhledem k důležitosti Documenta bychom si mohli myslet, že přípravou je většinou pověřena známá a všeobecně uznávaná osobnost uměleckého světa. Vy a Roger Buergel ale za sebou máte jen několik málo výstav – sice dobře přijatých, ale přece jen s limitovaným ohlasem. Nejste spojeni s žádnou institucí, již patnáct let jste kurátoři na volné noze. Jak jste se vůbec k tomuto prestižnímu úkolu dostali?
Ve skutečnosti je přístup mezinárodní komise, která kurátory Documenta vybírá, spíše opačný. Většina kurátorů nebyla před jmenováním do této funkce příliš známá. Jde většinou o nezávislé osobnosti a často i věkově mladší generaci.
Čím jste komisi podle vašeho názoru zaujali vy?
Nemohlo to být ničím jiným než přesvědčivostí výstavního konceptu, který jsme pro Documenta 12 nabídli. Do soutěže je v prvním kole vyzváno asi 20 lidí. V dalším kole se jejich počet zúží na šest, z nichž poté vyjde vítěz. Porotu zaujalo, jak velký důraz klademe na vztah s publikem. Diváky nebereme jako něco, co je předem dané a nepotřebuje žádnou zvláštní péči. Naší ambicí je publikum vytvořit, zničit bariéry, které se mezi diváky a uměleckými díly mohou objevit.
Co si pod vaším termínem „vytváření publika“ máme vůbec představit? Upřímně řečeno to zní spíše jako politicky korektní fráze, která má zapůsobit na podobné výběrové komise.
Pozor, s vytvářením publika máme konkrétní zkušenosti! Vyzkoušeli jsme si ho například v roce 2000, kdy jsme s Rogerem Buergelem uspořádali ve Vídni výstavu nazvanou Věci, které nechápeme. Zařadili jsme na ní taková díla avantgardního umění, která, pokud nejste v dané oblasti expertem, nemůžete jen tak jejich pozorováním pochopit. Podobná díla se většinou potýkají s nezájmem širší veřejnosti. Naše výstava však byla plná lidí. Nebylo to proto, že bychom vystavili obzvláště dobré umění, ani jsme ho neprezentovali nějakým neobvyklým způsobem. Ti lidé přišli hlavně kvůli názvu. Cítili, že je bereme vážně. Zkušenost s neporozuměním je na výstavách současného umění pro diváky poměrně častá. Současní umělci jsou totiž specializovaní experti, kteří se věnují dlouhodobým výzkumům. Ve svém oboru mají specifické a velké vědomosti, ale mezi nimi a publikem vzniká obtížně překlenutelná mezera. Jedním ze způsobů, jak se s touto situací vypořádat, je divákům říct, že vůbec nevadí, jestliže současnému umění plně nerozumějí. To lze totiž změnit, diváci se mohou vzdělat. Vzdělávací program byl přímou součástí naší výstavy, a nikoliv až sekundární nadstavbou.
Další způsob, jak překonat možná nepochopení, je vzájemná informovanost. I proto jsme se při příležitosti Documenta 12 rozhodli propojit globální uměleckou komunitu prostřednictvím uměleckých časopisů. Kontaktovali jsme kolem osmdesáti časopisů z celého světa, a ty si začaly vzájemně vyměňovat články. Rozšiřují se tak informace a podporuje celosvětová diskuse. Nechceme, aby výstava Documenta 12 trvala jen 100 dní a pak byl konec. Jde nám o vytvoření fóra, které má delší životnost, což se nám snad prostřednictvím časopiseckého projektu podaří.
V neposlední řadě je zbraní proti nepochopení umění i radost a spokojenost, které vnímání uměleckých forem dokáže vyvolat. Documenta 12 chceme instalovat tak, aby lidé mohli rozvinout svůj emocionální vztah k jednotlivým dílům. Nechceme výstavu zbytečně zahlcovat vysvětlujícími texty, ale spíše poskytnout divákům prostor, aby k nim díla mohla nerušeně promlouvat.
Veřejnost od Documenta již tradičně očekává odpověď na otázku, jaký je stav současného umění, jaké formy používá, čím se zabývá. Budete umět na tyto otázky odpovědět?
Ano, jistě. Jen nepředpokládáme, že to jsou jediné možné odpovědi.
Můžete být konkrétnější? Chystáte se klást důraz na určité umělecké žánry, jako je třeba video nebo malířství? Na jaké geografické regiony světového umění se zaměříte? Máte už představu o tom, jakým způsobem bude působit celek výstavy?
Především je pro nás důležité, aby oněch sto umělců zastoupených na Documenta 12 nebylo vzájemně izolovaných. Nechceme, aby celek působil jako sto malých retrospektiv. Přemýšlíme hodně o vztazích, které se při konfrontaci mezi umělci vytvářejí. Například jsme našli zajímavého umělce v Indii a zjistili jsme, že jeho tvorba zvláštním způsobem rezonuje s tím, co nezávisle na něm vytváří jistý umělec v Mali. Nebo chceme ukázat, jak zdánlivě novátorské směry západoevropského umění devadesátých let měly své předchůdce v doposud neznámém polském uměleckém hnutí šedesátých let. Pracujeme nejen s geografickými vztahy, ale i s historickými asociacemi.
Znamená to tedy, že nebudete ukazovat jen poslední trendy, ale budete se dívat i do historie?
Na výstavě budou zastoupena i díla středověká. To je prvek, který se na Documenta ještě nikdy neobjevil. Domníváme se, že současné umění je nutně spojeno se svou minulostí. Nemůžeme přece předpokládat, že všechno začalo teprve dnes. V souvislosti s výzkumem pro Documenta 12 jsme začali s Rogerem Buergelem intenzivně jezdit po světě. Zjistili jsme, že je daleko více propojen, než jsme se kdy předtím domnívali. Platí to geograficky i historicky. Globalizace není jen fenoménem současnosti. Obchodní cesty propojovaly svět odnepaměti. Černí otroci existovali už ve středověké Číně. A platí to i pro oblast kultury. Britský žánr portrétování závodních koní vychází z asijských tradic, vystopovatelných až kamsi ke středověkým perským miniaturám.
Lze vůbec plně pochopit podobně vzdálená díla? Nebude divákům takových konfrontací unikat osobitý kulturní kontext jednotlivých děl?
Pochopit kulturu vzdálených zemí je obtížné, ale právě prostřednictvím umění se to můžeme naučit nebo se o to alespoň pokusit. Navíc pro diváky, kteří běžně nechodí na výstavy, není velký rozdíl mezi současným umění z Indie a z Německa. Ruku na srdce, i současné německé umění může být pro Němce někdy pěkně divné a nezvyklé.
Problém vzájemného překladu kultur je komplikovaný a hrozí při něm ztráta či nepochopení kulturního kontextu. Je to ale jediný způsob, jak bojovat proti stereotypu bílých míst na mapě. Jestliže naše kulturní geografie někde nechá bílé místo, automaticky se domníváme, že je prázdné. Ve skutečnosti jen danou kulturu pořádně neznáme nebo nevíme, jak ji adekvátně zobrazit.
Nekladete tímto přístupem na diváky až příliš velké nároky?
Nemyslím. Existují dokonce umělci, kterým nevadí, jestliže jejich dílo není pochopeno jen tím jediným správným způsobem. Platí to i obecně: každé dobré umění se nám na počátku zdá obtížné, cizí a nezvyklé, musíme ho zkoumat a poznávat. Jen neobvyklé a náročné umění vyvolá potřebu analýzy a může tak vést k transformaci divákova vnímání. Na vyšší úrovni pak podobně „cizí“ a „obtížné“ umění vede ke změnám zavedených kulturních paradigmat.
Co si odvážíte ze své návštěvy České republiky?
Přijela jsem, abych se poučila o umění, které tu vznikalo a vzniká. V Německu a v celé západní Evropě si často neuvědomujeme, že avantgardní a současné umění má ve východní Evropě bohatou a komplexní historii. V našem vnímání vašeho regionu existuje stále ještě mnoho předsudků. Je nejvyšší čas rovnováhu mezi Východem a Západem nastavit novým způsobem. Avantgardní umění nebylo nikdy jen záležitostí New Yorku a my se teď musíme pokusit změnit perspektivu, pod kterou světové umění jako celek vnímáme.
Kurátorka Ruth Noacková se narodila v roce 1964. Ve svých životopisech spolu s výčtem škol a pracovních milníků vždy uvádí i to, že je matkou dvou dětí. V posledních patnácti letech působila v německy mluvících zemích jako kritička výtvarného umění, přednášela též na několika univerzitách. Na výstavních projektech pracuje v týmu se svým manželem Rogerem Buergelem.