Ať dýdžej nebalí gramce

Prosinec, rok dva tisíce čtvrtý, město Varšava, stát polský, pražská architektura – konec („vy tu bydlíte!?“ ptá se Slávek Sierakowský a ukazuje na náš byt s gestem „dej jim pánbů jiný stolec“), ale teď bacha, psst, někdo jede na kole ulicí Jagelonskou, skřípot kol křivých kola skládacího neznámý značky Kolbe a možná vám to nepříde vůbec zajímavý, ale vážně jsem to já, MC Dorota Masłowská, postava u kritiků oblíbená, divnejma bedýnkama obložená, jenže detaily tu jsou nepodstatný, jde vo to, že u budovy prokuratůry nějakýho chlápka znenadání přemohly sny, jenže to bylo sakra rychlý, aby to bylo z jeho strany cílený, alkoholovým oparem cloumá času zvolání, rezignuješ z pozice vertikální nezvykle a znenadání, chodník do lůna temnýho tě vábí, a je si dobře vědom převahy svý, gravitace zemský, v tu chvíli ti v hlavě naskočí rozhodnutí, a ty o tom ještě nevíš, protože samo o sobě už je za tebe rozhodnutý, a ihned čerň alkoholická pohltí tě do vřavy svý, vždyť to dobře znáš, když se přechlastáš, a neříkej, že nevíš, jaký to je, takže zkrátka tenhle chlápek na bok otočil se, proti všem pravidlům etikety pomočil se, protože že se nemá chcát do trenek, to každej člověk ví, dokonce i týpek silně neinteligentní, od takovejch činů pochybnejch se každej z nás za všech okolností pozdrží, vysvětli to ale tamtomu u budovy prokuratůry na ulici Jagelonský, když už je skoro cool kid of death, vymrzlá ratolest smrti, i když smrdí čerstvou močí a poslouchat teď o nuancích kulturního chování se mu příčí, falešný dilema, jestli pochcat se je dobrý nebo se to nemá.

A možná ti to nepříde vůbec zajímavý, ale ulicí Jagelonskou si to MC Doris kolmo smaží, na kole značky Kolbe neznámý, jakýsi bedýnky podivný, s nějakým ovocem sváží, vidí, jak on tam na mrazu leží, sám sobě napospas zanechán, v zimě prosincový sám, a sněží a děti ze školy nazvaný po Jadvize nedaleký jsou venku a mají z chlápka bžundu, pronášej ohledně jeho pomočení poznámky nemístný, a využívaj toho, že má voči zavřený, já se chci taky s nějakou náhodnou kolemjdoucí na situaci podílet, všichni však pocit ukřivdění mají, že to je jen ňákej úlet nebo padoucnice, jo, kdyby byl aspoň mrtvej, ale on je jenom vožralej, jako každej jinej, koneckonců za chvíli mi jede tank, za chvíli mi jede tramvaj, musím už letět, baj baj.

MC Doris na skládačce jede, zvoní, v duchu se jí slova děsný honí, že citovat to nejde: penis a pochva, touží po tom zapomenout, kde proboha žije, ve státě úděsným, Polsko se jmenuje, tam snad ještě pořád nekonečná válka trvá, a je totálně neprůchodná, páč teda tady tohle, a pak taky tamto, tady někdo leží, ňáký sklo, něco je rozbitý, někdo tady omdlel, smrad po moči, špína a zlatý voči, ať se s tím vožralou svět pod nohama nezatočí, aby si nohy nezlámal o první prosincově zimní led, zmrdnout na sračky, než bys řek švec a pizděc.

Jede MC Doris a zapšklost ji trápí: proč ses jenom na tu prokletou Pragu stěhovala, abys potom pohledů lhostejné květy na ty ubohé oltáře obětovala, hybné krajinky patologie, jako lampa, která vypadá jak vodopády, všude jenom lidských citů parodie, jede, jede a myšlenky jdou do háje, a jako na potvoru vidí u domu číslo pět, jak alkoholickej opar, jak pouliční nešvar lomcuje se sousedem Vojtou, co připomíná tasemnici, žaludek visí mu z nohou, a proudy elektrický alkohol z těla ven vedou, hola, země volá, gravitace plný mraky, šnůrujou po něm neurvalý, záhadný vlaky, záhrobní bůžci držej ho za holeň, krom toho, že se jak tonoucí břitvy chytá za pouliční lampy, za dopravní značky a u baráků jde do kolen.

Penis, penis, cecky a pochva, řekla si, jen ať se jí žaluzie na očích udělaj, páč víka se jí neustále otvíraj, náladu dobrou jí furt před jejím domem davy patologie společenský kazí, mohli by už přestat s tím alkoholismem věčným, poštvat proti sobě činžáky a všechno kolem, postavit zeď a nechat lidi na pokoji, hned teď, říká si: penis, a pochva, jak dlouho jen to holka vnímavá může vydržet, každej den to samý, patologie a tv set, MC Doris gestem rozhodným závěsy zatáhne, i když je to, mám takovej pocit, totálně marný, kde se vzala tahle vášeň k negativním činům u Doroty Masłowský, na černobílý omalovánky, byteček pro čtyři ve čtvrti Praga Ochota, když tu se najednou v hloubi duše sama rozhodne: s turpistickou fascinací, s ošklivostí a zálibou ve světě negací je konec, svět má pouze temnej rámec, kolik ještě negativních stran existence hledat mám? Vlastní krví pojit psychický chmáry, ale vo to teďka nejde, z mysli lehce sejde, jenže to vlastně vůbec není zajímavý, jak se pan Vojtek ulicí plazí a světlem neonu non stopu na Jagelonský je zfatamorganizován, každej den se dějou takovýhle storky, každej den večer před krámem vocásek netrpělivě na vysněný štěstí stojí, stojej tam chóry, každej tu svou mele, každej neustále vopakuje: „napil sem se, pak jsem spadnul, pak se zvednul a šel dál. Nabil jsem si, pak jsem usnul, pak se zvednul, zas se napil, a potom přišel Vojtek“, detaily jsou divný a nejasný, všechny na jedno brdo, jak jen dlouho se tím můžeš zabejvat, že Bůh si nechce nehty mejdlem umejvat?

No jen řekni, MC Doris, s cynismem a pesimismem, s tím je dneska konec, je čas na podružný city a současný reality afirmaci, pryč je špatný hodnocení, konec kritiky negativní, a taky neoprávněnýho ukřivdění za pomoci mlžnýho dění, jen si vodjeď do Afriky a uvidíš, co znamená, když ti život špína a nemoci zničí, styky anální jsou děsně brutální, to ti teda řeknu, že je dobrý, když svý slovo držíš, a ne že jenom kundu kundou kurvíš, protože nic jinýho říct ani neumíš, no jen to přiznej, MC Doris, banalit se bojíš, dobrejch slov, vo co jen ti holka jde, podívat se jednou veselejc, copak to bolí, podívat se jednou veselejc, copak ti to škodí?

Jasně, že bys uměla mnohem lepší svět vymyslet, to ti nikdo nebere, ale chudák Bůh, tomu se to nepovedlo. Jasně, že bys to udělala líp, a že vo tom víš, tak proč jenom osoby starší trápíš, no řekni, MC Doris. Jenom jednou stránku světlou světa zahlídnout, stín existuje, takže světlo tu taky musí bejt. Kde je? Jenom jednou stránku světlou světa zahlídnout a stín do světla tmavýho promítnout.

—

Prosinec, rok dva tisíce čtvrtý, město Varšava, stát polský Polsko, co se to děje? – ptá se Kateřina Lepová sama sebe víc a víc, upravuje hbitě polohu svých zřítelnic, copak tu chtějí ti dva blížící se od policie pánové? Ať už je to cokoli, tak nevím nic, nic, a i kdyby, nic jim nepovím, já nemám nic s ničím společného, respektive o nic mi nejde, nic, já nic o ničem nevím, nic mi do toho není a nic nepovím, nic neviděla jsem, leč měla podívanou na opačnou stranu, potulovali se tu dva týpci nějací? Možná, možná ano, ale můj zrak byl v tu chvíli směrem k pečivu přikován, penis v pochvě. V tu chvíli se Kateřina zalíbila Adamovi, dobrý roští a v pupíku má piercing, dlouhý vlasy a to se mu na ženách líbí, brejvečír nazdar dobrej den, polská policie, chtěli byzme vás tady se spolukolegou pozatýkat, ha ha, to byl takovej veselej fórek, kozy v pochvě, prosil bych dvě koblihy tady pro mě a mýho spolukolegu, my dostali jsme důležitý hlášení tady opodál, rád bych něco slupnul a kolega by si taky s chutí dal. Zalíbila se Kateřina Adamovi. Ve svý podstatě je totiž každej z nás opuštěn a do svý vnitřní Częstochowy sám a sám vlečen, i přes rozjásanej rozjuchanej dav, s buketem kytky zvadlejch růží zeleniny bulóňský v dlaních, kdysi kočku míval, ale ten zpochvysyn kouty ochcá­val, smrdělo to a kdo by to chtěl uklízet, a nebylo to vo sexu, sex by se ještě v podstatě svým způsobem řešit dal, šlo vo lásku, vo dobro, vo existenci dobra ve světě. „A dneska tu u mě taky Retro Stanislav nakupoval,
to je ten z hitparády Rádia Zet...,“ říká Kateřina. „A jasně, že jsme si s ním povídali jenom anglicky.“ „A na jaké důvody anglicky?“ ptá se Kořen Karel. „Nevím, myslím však, že jsem někde četla, že prý je to zednář.“ „Zednář nezednář, nebo doktor Pochévka, já jsem pan Adam, a já pan Karel.“ „A já bych chtěl nějakou jakože s víc polevou, a tady spolukolega spíš takovou pochvičku malou,“ no ale, to já, není problém, a tak dál, hezky se jim povídá, přestože houkačka zapnutá je svým nepokojným hlukem spíš překážka, když tu padne hláška: „hele, kotě, no tak pojď, už je šestý hoďky půl, poď s náma, paní Káťo, vyrazíme si spolu na město. Jak, nemůžu? Kdo nemůže?! Tohle je pan Adam, a já pan Karel, my jsme od policie a my ti tu hned něco můžeme, dovolí nedovolí, penis, kozy, penis pochva penis vejpůl, my tě tu klíďo zatkneme, my tě tu z fleku do auta narveme, a pánové na Brzeský promýšlej v klídku v počtu svým nadměrným problémy penis.“ Káťa si v duchu spočítala, není to žádnej kec, že zavření krámu o chvíli dřív nebude těžkej hřích, a než bys řekl švec, vzala ještě pár čerstvejch sušenek a taky housek, že na zem spadly, načež sní je a zapíše na dodák, aby potom nedostala sprďák, vod šéfový přes pomyslnej rypák, protože sakra řikám to už po několikátý, ať prasknou vejpůl pesimismu a negativních stran reality mince, v naší hře už nebude druhá šance a žádnej epilog, rychlej úsměv na foto, protože pak nás z hřiště vodvedou, a nazdar bazar, tohleto je hra bez druhý šance a bez epilogu, a nanejvejš můžeš za svejma blízkejma na chvilku zaskočit ve stavu letným letmým a vzbudit u toho velký haló, jenže nadšenců bude málo, lidi totiž zbožňujou, když jiný lidi mají tělo a gravitaci, i když jde o diskriminaci osob nežijících a mrtvejch a musí se proti ní bojovat, skvělej nápad na pro „Gazetu wyborcza“ akci, protože to, že nežiješ, vůbec neznamená, že jako seš horší, mrtvýmu ukaž toleranci, každej je jinej, ale všichni lidi bratry jsou, tak řekni „stop“ vosobama fyzickýma vosob metafyzickejch diskriminaci! Helou, dneska zaregistruj stránky reality světlý, sbohem černejm myšlenkám, černejm nanukům, apokalipsám a vydavatelství Czarne nabídkám.

Nad marnostma marnosti tu vidíš, ty bys jistě lepší svět vymyslel, ale chudák Bůh to tak neuměl, nedovol, aby to bylo osobě starší líto. Objev dnes stránku světa světlou, je-
-li stín, musí bejt i světlo! Spatři dnes stránku světa světlou, stín je jen změna temnýho světla!

Prosinec, rok dva tisíce čtvrtý, možná, že bude čtenář šokován, ale tenhle příběh už končí, vidět lze pouze dohořívající město večera, světel obsesi, pouličních lamp žlutý žihadla, podívej, u řeky Visly policejní auto houká a stojí, realita pozitivní má stránku, poslouchá řvoucí houkačku v podivným zamyšlení aspirant Karel Kořen, jakýsi tramvaje, jakýsi věci, jakýsi jedou tu vlaky, kol kolem rozhlíží se po nějakejch větvích a trní Grocińskej Adam, aby z nich mohl uplést kolo věnečku, tak moc si totiž oblíbil tamtu prodavačku, Kateřina celým jménem Lepová Káťa, která se vohledně mejkapu a zvýraznění vobličeje ve zpětným zrcátku zkoumá právě, na svou dnešní příhodu se známým pop-star idolem Stanislavem už dávno zapomněla, vždycky pro ni byl jako vzduch, možná že někdy na víkend pojede do bazénu, s tamtím Adamem? Simultánní svět, penis, pochva, Varšava, malej Péťa Petříček, kterej kupoval koblížek na samým počátku, po bitce v krámu Naše Dítě na rohu s názvem neonu, přijde domů a zdá se mu sen z šedýho kartonu, do toho má věčně puštěnou bednu, a stará babka bonbóny si smaží z cukru a šedožlutý vody, maže chleba nivou, povídá si s panenkou – černochem, dírky v grepu hledá příčinu, jak jako špatně? Je špatný, že lidi žijou? Posílá Stanislav Retro sms svý holce z čísla, který koupil v prodejně před chvílí: „Tady Stanislavův táta. Standu zabili.“

Tohle ještě není konec, to je spíš jakási nekonečnost, jasná jako facka, jasnou vidím dnes světa stranu, žádný kozy, žádný jejich kamarádky penis v pochvě, 100% světa aprobace, žádnej omyl, žádná reklamace, žádnej blbej penis, žádný kašpárci, ale hlavně ať dýdžej nebalí gramce, ještě je v dohledu, ještě je v dohledu jedna jistá osoba, podivným světlem z bytu nasvícená, ach, penis, kozy, pochva, to je přece MC Doris – Dorota Masłowská, co tam probůh v tenhle večer prosincovej na balkóně dělá, proč dala prostor svý persóně ve vlastní knize, co to je za kravinu? Co tam dělá? Stojí. Vedle ní záhadná bedýnka leží a ona vyndává z ní předměty ovoci podobný, kapesním nožíkem nebo háčkem do nich dělá otvůrek, dítko, co vedle ní stojí, nemluvně nebo nějakej netvůrek, je asi její, co to sakra je? A taky tam nějaký samolepky lepí, cosi s lepidlem kutí, a ještě tam každou chvíli týpek chodí a pořád něco nosí, nějaký krabice a kartony, penis v pochvě. Prosinec. Varšava, rok dva tisíce čtyři, národnost Polská, ulice Jagelonská, pozitivní stranu světa spatřit, a je-li stín, pak i slunce musí někam patřit...

...Ještě jednou se pokusme vše shrnout. Nedostatečná orientace v ději ostatně ještě nic neznamená, o ničem nerozhoduje a nijak extra nepřekáží. Tato píseň vznikla za Evropské Unie peníze, na jejím vzniku a propagaci taktéž participovaly „Fakt“, „Superexpress“, „Viva“ a Polská Televize. Obsahuje mnohé zlepšováky, které mají vytvářet intelektuální podmínky pro lidi mentálně chromé či vyšinuté z důvodů na sobě nezávislých a od sebe neodvislých. Naším cílem bylo pro každého srozumitelnou knihu zplodit, knihu, která se čte sama, nad kterou nemusíš se potit. Za autorku vybrali jsme dívku pěknou a poměrně vysokou, aby tato kniha čtenáře jakkoli zajímala a zaujala. Otvory v autorčině těle byly slepeny lepidlem Lancome do v těle otvorů. Proto také nemenstruuje, nepotí se a nemočí, díky čemuž je tato kniha ještě více srozumitelná a zajímavá. V ruce drží gumové mimino „My Baby“ 153 zlotých. Kup ho a buď stejná jako ona. Tato kniha vznikla za Evropské Unie peníze. Klade si za cíl intelektuální integraci hloupých lidí v Polsku...

Z polského originálu Paw Królowej vybrala a přeložila Bára Gregorová.

Knihu vydá audionakladatelství Tympanum.