Studená vlna

Studená vlna není příběhem mého života jednoduše proto, že žádné příběhy života neexistují, Studená vlna je příběhem mého myšlení, jako je ostatně všechno příběhem myšlení, příběhy života napsané jako příběhy života jsou nesmysly vytržené z kontextu myšlení. Dalo by se říct, že je příběh mého myšlení napsán z hloubi poetické skepse, ale pravdou je, že je napsán z hloubi duchovní skepse jako naprostý plagiát mrtvého Rakušana, nic jiného si takzvaná tuzemská literární scéna ani nezaslouží, v mé zemi se rozdávají tučné granty nikoli spisovatelům, ale sestavovatelům jejich seznamů, z peněz ukradených spisovatelům sestavují se jejich seznamy, a to přesto, že se v mé zemi živí tímto povoláním dva tři autoři literárního fastfoodu, všechno ostatní je podvod, těmito dvěma třemi autory je seznam vyčerpán (chci všechny ty granty), stejně jako je jimi vyčerpána možnost autorské obživy, všechno ostatní je, při vší lásce, drzost a hanebnost ohánějící se sloupci nebožáků jako uměním a kulturou, všechno ostatní je křepčením vyžírků na takzvaném poli umění a kultury, na kterém já už jsem dávno chcípl, při vší lásce, jako pes, stojím vně těchto zrůdností, chtěl jsem říci, nezbylo mi než ožít mimo tato pole a mimo tato pole myslet, má kniha je tím poznamenána, možná jste už pochopili, že je knihou napsanou mimo literaturu, je to literatura mimo literaturu, především je to však kniha napsaná vně umění a vně kultury, a proto je možné, že právě teď říkáte, že to není možné, že je to nesmyslný výrok, a cítíte se nadřazeni a ohroženi.

Když vyjdu z chalupy, což se lehce napíše, pominu­-li nehorázné obstrukce, které tomu předcházejí, stává se, že pozoruji srny, a chtěl jsem napsat, že v jejich přirozeném prostředí, ale včas jsem si uvědomil, že je to ­nesmysl, že srny uprostřed polí jsou srnami uprostřed svého protipřirozeného prostředí, pozoruji srny jen díky jejich potravnímu zoufalství a namísto pozorování, které je přirozené, začínám protipřirozeně přemýšlet, vím, že to špatně dopadne, a přesto přemýšlím, dnes třeba o hadí soupravě mojí babičky, která sestávala z hadích lodiček, hadí kabelky, hadí peněženky a pudřenky. Přemýšlím také o jaguáří a tygří kožešině, o kožešinách soba a vodního buvola, o vypreparovaném krokodýlím mláděti mého děda a cítím, že bych o tom při pozorování srn přemýšlet neměl, že bych měl právě jen pozorovat a nepřemýšlet o podivných suvenýrech svého děda, protože vím, že mne toto přemýšlení zavede k jeho sušeným hlavičkám nepřátel, k jeho námořníkovi, kterému po zamáčknutí hlavy vyjede z rozkroku rudý penis, k rituálním maskám, k slonovinovým soškám a jihoamerickému magazínu s fotografiemi lidí stojících na parapetech oken hořícího mrakodrapu a lidí z těchto parapetů skákajících, k jeho santalovým slonům a velmi tvrdým pornografickým časopisům s vlčáky a hřebci, ukrytým v šedobéžovém šanonu nadepsaném Skauting – dětství, že se dopřemýšlím až k tomuto duchovnímu skautingu svého dětství, k těmto dekoracím mezigeneračního pekla, k těmto fetišům rodinného soužití, které bych ale raději nazval rodinným sousmrtím, že se doberu těchto němých svědků do nebe volajících praktik permanentní msty, suvenýrů útlaku dcery matkou a zetě tchyní, bizarních bytových dekorací šikany přehlížené všemi, kteří jí mohli učinit přítrž, k zátiším vydírání, k předmětům denní nepotřeby nechutností a křivd, rekvizitám standardní rodinné zvůle, inventáři příbuzenského zločinu jako itineráři hromadné sebevraždy.

Pozoruji srny a vím, že soupis těchto ohavností (těch předmětných, nikoliv těch napáchaných) pořídil děd na sklonku života i s jejich cenami v amerických dolarech ze dvou důvodů – dědických (katastrofa) a prestižních (hanebnost), a tento seznam exotických cetek, tuto závěť kramáře a testament nevkusníka, předčítal pak svým dcerám a jejich rodinám při jejich návštěvách.

Při pozorování srn si říkám, že pokud by děd (či kdokoliv jiný, proč ne) namísto soupisu a ocenění předmětných ohavností sestavil soupis ohavností spáchaných a ocenil je v amerických dolarech (či kterékoliv jiné měně, proč ne), kdyby pořídil seznam a ceník domácích běsů, které toleroval, a přečetl ho svým dcerám, vytvořil by nejcennější dokument lidských dějin, vytvořil by nejcennější lidský dokument.

A když se dopřemýšlím až sem, když zjistím, jakou sumu jsem napřemýšlel, zjistím, že neutekl téměř žádný čas, že srny jsou tak, jak byly před mou myšlenkovou tirádou, a tak se nepoučený a nepoučitelný pustím do dalších myšlenek, začnu myslet na to, jak jsem posedlý bezohledností, a vzápětí na to, že jsem posedlý bezohledností, se kterou jsem posedlý selháváním času.

 –

Nechtěl jsem se zdržovat dlouho na dvoře, neboť náš dvůr není vhodný ke dlouhému zdržování, je to dvůr vhodný k nepřetržitému pobytu, nikoliv k přechodnému zdržení, a proto musím vzpomínku na vynucenou oslavu mých narozenin vynést z tohoto dvora ven, musím ji urychleně pronést vrátky ven, na pozemek, který už mé ženě nepatří, musím to udělat proto, že tato vnucená vzpomínka by mne dlouho zdržela na dvoře, který je k tomu naprosto nevhodný, a během tohoto zrychleného přesunu myšlenky myslím raději na to, že jsem se spletl, že totiž pozemek za vrátky mé ženě ještě patří. Má žena ví, že jí tento pozemek patří, a nemýlí se, na rozdíl od mé matky, která se mýlí, když ví, že jí patří můj život, že si s mým životem může nakládat, jak uzná za vhodné, že jej dokonce při vynucené oslavě mých čtyřicátin může zpracovat v jakési plato sestavené z devětatřiceti fotografií odpovídajících jednotlivým rokům mého života, v nejlepší víře, věřím, vytvořit velmi traumatizující materiál, sestavit model mého dosavadního života, který vnímá jako náš společný úspěch, zatímco já jej vnímám právě opačně, ne tedy jako společný neúspěch či dvojici individuálních neúspěchů, ale jako individuální neúspěch mého života a především ale jako intimní individuální neúspěch mého života. Navzdory tomu vytvořila má matka, aniž to tušila, ve své nejlepší víře, aniž to tušila, sestrojením plošného schématu mého života plošné schéma pasti mého života, lovecké tablo života, vystavila mé zapomnění (dětství), ponížení (mládí), trapnost (jinošství) a nedorozumění (dospělost), ve své bravurní a masivní indiskrétnosti ukázala všem, co podle mého hlubokého přesvědčení neměla ukazovat nikomu, předložila na odiv, co mělo být skryto, co mělo ve shodě s mým úpěnlivým přáním zůstat, jak se říká, pohřbeno v troskách odplynulého času (zdá se, že odplynulý čas po sobě zanechává trosky), namísto toho vše nemilosrdně zpod těchto trosek vyprostila a prezentovala, navíc si poradila s jednou drobnou mezerou v defilé mého života, s mezerou, která vlastně mezerou není, neboť je prvním a hned chybějícím článkem, poradila si s chybějící fotografií z úvodu mého života, s fotografií takzvaného novorozence, která nevznikla a neexistuje, nevím, jak jsem vypadal jako novorozenec, má první fotografie pochází až ze sedmého či osmého měsíce života, je to fotografie ateliérová, na níž už sedím, moji rodiče fotoaparát neměli, což se osvětlí, stejně jako to, proč mne nevyfotografoval někdo jiný, zatím dořeknu, že má matka nahradila fotografii svého novorozence obrázkem velikonočního zajíce, narodil jsem se totiž o Velikonocích, a tak mne symboly tohoto svátku mohou srozumitelně, alespoň podle mé matky, suplovat, prvním článkem mého narozeninového tabla se stalo improvizované provizorium mé matky, která tak, aniž mimo svou nejlepší víru tušila, charakterizovala dokonale můj další život, což se dá pochopit i tím, že ho považuje za svůj, charakterizovala však i život obecně, což se dá pochopit stejnou úvahou.

 –

Myslel jsem, že pozoruji v pouličním ruchu kráčející postavy, ale pozoroval jsem pohyblivé tragédie, nahaté osudy vystrčené na ulici, hanbaté lidské úděly vystavené na dláždění chodníku, lhostejné smrtonoše v čepicích a s taškami, zánik mlčící těly.

Pozoruji takto už léta, ale dnes již pozoruji lépe, protože dříve jsem považoval svá pozorování a své dojmy z nich a své závěry z těchto dojmů za cosi nepatřičného, za cosi dokonce škodlivého, jdoucího proti mým uměleckým snahám, za balast, opovrženíhodný, bezcenný odpad, mentální nucený výsek. Dnes, kdy pozoruji lépe, vidím nepatřičnost, škodlivost a opovrženíhodnost právě téhle úvahy. Na­opak se ukazuje, že dojmy a závěry z mých pozorování byly tím nejcennějším a nejautentičtějším materiálem, uměleckým materiálem skrytým pod mým opovržením, pod mou bezcennou úvahou a mým odporem. Naopak se ještě ukazuje, že tam byly skryty před předčasným uchopením, které by je proměnilo v bezcenný odpad, nucený balast a opovrženíhodný mentální výsek.

 –

Přichází člověk a domnívá se, že všemu přináší řád, zatímco všemu přináší svou psychózu, říkám si, když přicházím k polorozpadlému hospodářství, o kterém jsem se domníval, že je statkem umučeného zemědělce, a zdá se, podle netečnosti všeho, že ji přináší jen sám sobě. Umučený zemědělec, na jehož osud upomíná žulová deska na kapličce, žil ve skutečnosti v jiném polorozpadlém hospodářství asi sto metrů odsud, které však v době, kdy tam žil, polorozpadlé nebylo, zemědělec, který nejspíš odporoval životu lidí, kteří ho nechali umučit, ho nejspíš udržoval v dobrém stavu, přemítám, bylo by největší chybou nespojovat svůj osud s osudem kosmu, napadá mne, celý svět touží jen po excesech, chce žít exces jako normu, myslím, že myslím, ale zatím vidím, jak jen ztrácím umučeného zemědělce, vidím, jak má neúprosná mysl ztrácí nit umučeného zemědělce, vidím, že má mysl se mnou neřídí, vrací se k dnešní snídani, vidím, že zemědělec je nevratný, že se vrací k snídani, při níž jsem si dnes uvědomil, že už s ní přichází banalita, kdoví, zda nepřichází už s procitnutím, přichází banalita a já namísto zemědělce vidím, že je to nutné, protože jen skrze ni jsem pro své okolí patrný, jen v její trapnosti musím hovořit a konat, aby to bylo patrné, a proto zemědělec je definitivně pasé, směřuji k mlčení a nečinnosti.

 –

Vzpomenu si na pozorování srn a vzpomenu si na pozorování lidí a je mi jasné, že život lidí je naplněn hledáním způsobu života a život srn jím naplněn není. Člověk se probudí (tím to začíná) a neví, co má opravdu dělat, dělá tedy věci, které dělají jiní lidé, věci, o kterých mu někdo řekl, které vyčetl nebo odkoukal, dělá spoustu věcí, látá svou existenci z tisíce odvozených věcí, látá ji tak dlouhá desetiletí, dalo by se říct, že ji látá celý život, ale ani jedinou vteřinu toho života, s výjimkou spánku (tam to končí), neví, co má dělat opravdu, projektuje, preparuje a konstruuje svůj život, ale ve skutečnosti jen tápe, mýlí se a zastírá to. Vzpomínám na pozorování lidí a vidím, že lidé jsou nad svou existencí bezradní, vzpomínám si, že nad ní na svých místech stojí jako nad nějakou propastí nebo před ní na svých místech stojí jako před vysokou skalní stěnou, stojí v podchodech a na chodnících a jejich existence je obtěžuje, vláčejí svou existenci svým životem jako něco nadbytečného a trýznivého, existence na nich nepatřičně ulpívá, visí z nich jako irelevantní hubertus a oni stojí na svých místech v podchodech a na chodníku připraveni zbavit svůj život své existence v prvním okamžiku, kdy to bude možné. Vzpomínám na pozorování lidí a srovnávám ho s pozorováním srn, na kterých existence neulpívá, srny netrpí představami o existenci, nechodí po lese v irelevantním hubertusu, je zřejmé, že se probudily s opravdovým věděním, co mají tento den opravdu dělat, dokonce se při jejich pozorování zdá, že to vědí i ve všech ostatních dnech svého krátkého života, mohlo by se zdát, že srny znají takzvané tajemství existence, že ho znají na rozdíl od člověka, ale pozorování srn to nepotvrzuje, to potvrzuje, že srny toto tajemství jen obsahují, že jsou jeho nevědomými nositelkami, že o něm jednoduše nevědí, protože jiným způsobem je toto tajemství neuchopitelné a neudržitelné, tajemství existence, zdá se, není uchopitelné a udržitelné věděním, a pozorování srn nevylučuje, že je neuchopitelné i vědomím.

 –

Něco nás nutí nemluvit normálně, odhléd­­neme­-li od toho, že samo mluvení není normální, mluvíme naprosto nenormálně, slyšíme proud své nenormální řeči a ani to s námi nehne, sledujeme dokonce vznik tohoto proudu a nezasáhneme, dokonce se zdá, že tento proud nenormální řeči iniciujeme, a přesto neděláme nic pro jeho potlačení. Mluvím s dvaceti lidmi denně a nikdy normálně. To je nenormální. Není to však méně nenormální nežli to, že mluvím nenormálně s lidmi a vidím přitom významný zdroj jejich utrpení, vidím, že přestože jsou odsouzeni k pohybu, mají tendenci kořenit, říká se to tak, lidé zapouštějí kořeny, proto trpí, dokonce to vypadá, jako by jim život přidělil nějaký ledabylý a zlomyslný referent, všichni jsou nuceni znásilňovat svou přirozenost, ačkoliv nikdo neví, jaká ta přirozenost je, jestli pohyblivá nebo kořenící, já také (to nevím a znásilňuji), vše, co jsem v minulosti napsal, je psáno proti ní, bylo to protipřirozené psaní a bylo to ale také protipřirozené psaní proti přirozenosti, dnes už je to naštěstí jiné (u mne, u lidí nevím), dříve bych také napsal, že se během jediného dne hned několikrát vystřídalo počasí všech čtyř ročních období, přestože se vystřídalo počasí jen tří, jara, léta a podzimu, už nejsem otrokem působivosti, zdá se, vezmu­-li však v úvahu počasí, které v zimě, jak se říká, někdy panovává (totiž podzimní a jarní), nebylo by mé tvrzení o čtyřech obdobích působivějším výmyslem, ale pravdivým konstatováním, stejně jako to o třech, léta jsem čekal, kdy pro mne psaní (formulování myšlenek) přestane být bolestivým a trýznivým aktem, léta jsem čekal na zrození lehkého stylu, kterým pokořím celý svůj myšlenkový svět, zpracuji jej a uspořádám, což mi připadalo přirozené, byl jsem tedy takzvaně puzen ke psaní, a pokud jsem nepsal, byl jsem k němu puzen výčitkami svědomí, že nepíšu (nebo píšu něco jiného, nežli bych měl), toto puzení mne trýznilo a bolelo, protože to bylo nepřirozené, nepochopil jsem, že zrození lehkého stylu předchází nikoliv zpracování a uspořádání, ale zničení myšlenkového světa, můj život byl ničen puzením ke psaní, protože jsem tuto přirozenou možnost zničení myšlenkového světa ignoroval, dnes je to jiné (u mne, u lidí ne), přirozeně jsem zničil svůj myšlenkový svět, a udělal tak místo pro lehký styl, vytvořil jsem předpoklady ke zrození lehkého stylu zničením myšlenkového světa, který ve skutečnosti ničím takovým jako myšlenkovým světem nebyl, ve skutečnosti byl jen překážkou lehkého stylu neseného myšlenkami, které žádný vlastní svět netvoří, ale stále přesněji svět definují, netvoří žádné překážky, jen zničující definici světa, kterou tento svět odmítá, a proto je plný utrpení a bolesti, zatímco já (já ano, lidé ne) na rozdíl od světa jsem svou zničující definici přijal, přijal jsem dokonce i zničující definici svého života, přijal bych i zničující definici světa, ale tu přijme svět, kterému více než co jiného chybí lehký styl, postrádáme lehkost světového stylu, vidíme, že svět je zatížená zrůda, která zatím nepřijala svou zničující definici, kterou píšu, myšlenky, které se štítí tvoření myšlenkového světa, tuto definici formulují, prostřednictvím mé hlavy se formulují myšlenky, které z této hlavy nejsou, to ostatně nejsou žádné myšlenky, hlavy líhnoucí myšlenky jsou zrůdnou představou, pokud by to tak bylo, nic by nebylo, vteřinový univerzální masakr a konec, myšlenka zrozená v hlavě znamená výbuch hlavy, jsme prostředníci domnívající se, že jsou původci, domníváme se holý nesmysl a vzájemně se zotročujeme, zavedli jsme vlastnictví myšlenek a zotročujeme jím, co se dá, nejvíce sebe, myšlenky, o kterých se domníváme, že jsou naše, v nás zůstávají, mutují v systém, který nás po všech stránkách zabíjí, zadržujeme volný tok myšlenek a ony v nás hnijí, blábolíme otráveni shnilými myšlenkami o duševním vlastnictví, nechodíme do lesa, kde se můžeme o všem poučit, vše tam je výsledkem lehkého stylu, v lese se nezadržují myšlenky, přesněji, les a jeho přirození obyvatelé (ne já, ne lidé) nezadržují myšlenky, les a jeho obyvatelé se necítí autory (přestože přemýšlejí), my se jimi cítíme (já občas, lidé často), vše pak vyznívá tak, že jsme autory přesně toho, čeho být autory nechceme, zatímco jelen nic přes koleno neláme, já jsem naprosto vše přes koleno přelámal, zatímco já se nespokojuji s vědomím, že duchovní obsah není žádnou formou více omezován či více rozvíjen, právě naopak, zatímco se zabývám tímto formálním problémem, jelen triumfuje, vytvářím hodnotu, která se necení, a jelen vychází na mýtinu, vytvářím obraz jelena, zatímco v okolí chalupy mé ženy žijí srny (a srnci), v nestřežených okamžicích, v nestřežených částech svého života totiž, obklopil jsem se kýčem (a přesunul jeho největší část do chalupy mé ženy), a kdyby jen kýčem, i evidentním brakem (ten jsem po jisté době od kýče oddělil a umístil do méně významné místnosti, natolik mám ještě sebezáchovné schopnosti), obklopil jsem se nejen kýčem mysliveckým (odtud jelen), romantickým (odtud katastrofa mé poezie) či religiózním (odtud vše), obklopil jsem se také kýčem lidským, ano, řeknu to, i tímtéž brakem, navíc jsem, obklopen kýčem a brakem, brak a kýč toleroval, propagoval a produkoval, s kýčem a brakem hovořil a žil, jsem jimi prostoupen a vše, co míjím, se v ten okamžik mění na kýč a brak, lidé se v obklopení mým brakem a kýčem otřásají hnusem, vidí, že jsem k smrti unavený anděl kýče a braku, otřásají se hnusem a usmívají se, chápou, že už nemám sílu je upozornit na to, že vše, čím je obklopuji, je kýč a brak, vidí a chápou, že už nejsem schopen na to upozornit ani sám sebe, jsou plni odpuštění, rádi mi odpustí, napiš o jelenovi, říkají si s ironií, říkají tudíž, napiš si o jelenovi, distancují se plni soucitu od mé práce a ztotožňují se plni zadostiučinění s mou katastrofou hodnot, vidí rádi mou osobnost braku a kýče, z toho se nevyhrabe, těší se plni neprobuzené milosti, jenže já už jedu na jelenu, zatímco se nikdo nedíval, vstal jsem z braku a kýče jako z popela, povstal jsem z popela po braku a kýči, přehlédli jste obrovský nebetyčný požár, který jsem utajil, jedu k vám na jelenu kýče, neboť jsem vyvrátil a zkrotil jeho lež, vyjíždím z lesa, který mne poučil o přirozené prostupnosti všeho, zbaven duševního vlastnictví přivážím vám evangelium prostupnosti, které snímá tíhu, přivážím ho, aby mohlo být ignorováno…