James O‘Halloran
Vzpomeňte na Josého Ingu
Přeložil Jan Jícha
Síť 2007, 166 s.
O’Halloranovu knihu je těžké zařadit. Formálně je to román, který popisuje situaci chudých lidí a křesťanů v Latinské Americe zhruba v sedmdesátých letech. Protože však ambice autora-teologa není primárně literární, jedná se zároveň o jakousi beletrizovanou katechezi. Setkáváme se tu s postavou kněze propagujícího nenásilí, kterého okolnosti donutí odejít – spolu s americkým misionářem, jenž musí uprchnout ze země před tajnou policií – k partyzánům. Vidíme odpudivé katolické konzervativní latifundisty a umírněného, leč bezmocného kardinála. A pak je tu hlavně celá masa lidí, kteří si sami pomoci nemohou, protože jsou už úplně na dně. Autor knihy James O’Halloran je irský salesiánský kněz, který patří k hnutí takzvaných základních skupin, což jsou především v Latinské Americe malá svépomocná sdružení věřících, poskytujících si to, co jim nedává společnost a anonymní prostředí „velké“ církve, tedy sociální pomoc a sdílenou spiritualitu. James O’Halloran zde může využít své osobní zkušenosti z doby, kdy dvacet let pracoval v Africe a Jižní Americe. Ideové pojetí knihy je poněkud jednoduché, je tu zlá diktatura, podporovaná místními boháči a Američany. Ti všichni se zajímají jen o moc a zisk. Srovnání s Márquezem nebo Bernieresem by ale bylo trochu nespravedlivé, vysoké ambice tento román nemá. Spíše chce ukázat kus světa, kde se lidem těžce žije, a navrhnout řešení.
Jan Jandourek
Quido Machulka
Z Hrdlořez do Ďáblic
Kalich 2006, 208 s.
Editorský výbor z díla málo známého undergroundového autora Vratislava Machulky (zvaného Quido, 1950–1996) pojal pořadatel M. Machovec klasicky: jako chronologický průřez autorovou tvorbou. V celé šíři tak zůstala zachována žánrová, jazyková, motivická a tematická pestrost, zvýrazněná ostatně citací dokumentů o autorovi (kádrový posudek, vlastní životopis); v rychlém sledu čteme poezii, kratičké povídky, úryvek cestopisu, nonsensové říkanky, svéráznou pohádku aj. Jakkoli je takováto pestrost příjemná, je v současné době do jisté míry běžná; podstatný moment spatřuji jinde: jednak v jazykové obratnosti – počínaje brilantními kalambúry, jazykovou komikou až na práh kvalitní experimentální poezie (v náznacích se ozývá i tradice poetismu, zvláště Seifertova Na vlnách TSF), jednak (což konstatuji zvláště s radostí) v rozmanitosti lyrického naladění: ani Quido nevybočuje z tradice, která undergroundovým básníkům dovolí vedle „drsných“ textů, jak je známe i například z hudební scény, postavit text, pár veršů, řádek nebývale jemný, něžný, křehký; cosi mezi haiku a Skácelovými čtyřveršími: „Máš oheň v hlase/ ve vlasech hvězdy// Ve vlasech máš oheň/ vlasy ve hvězdách// Hvězdy ve vlasech/ chodíš po cestách/ máš radost?“: přesahující smysl, odznak skutečné poezie! Potěšení z chválení si neodpustím až do samého konce: knížka se vymyká současnému průměru i typograficky a hlavně – nesmírně krásnou obálkou (Luboš Drtina).
Pavel Šidák
Marka Míková
Knihafoss
Ilustrovala Darja Čančíková
Baobab 2007, 120 s. + CD
Po titulu Roches a Bžunda (2001) nabízí nakladatelství Baobab druhou knihu herečky, režisérky, muzikantky a textařky Marie alias Marky Míkové. Mezi vydáním první a druhé knihy uplynulo dlouhých šest let, ale pokud je autorka potřebovala k tomu, aby prohloubila a dotáhla všechno, s čím v předchozí knize začala, pak ten čas stál za to. Fantazie a ponor do dětské mentality jsou beze zbytku využité, jsou to základní premisy, kterými Míková disponuje. Stačí několik prvních vět a čtenář zapomene, že příběh vypráví dospělá osoba. Prakticky okamžitě je vtažen do života jedné sedmileté holky, která jezdí na skejtu, valí oči, když se stane něco, co nečekala nebo s čím se dosud nesetkala, a s ničím se moc nepáře. Jde vlastně o určitou modifikaci Carrollovy Alenky, ale foss-svět holky, která se jmenuje Hredka (nikoli náhodou), je podivuhodný trochu jinak. Je prostě zvláštní, i když za určitých okolností docela vysvětlitelný, pokud vezmeme v potaz, že dětský svět je hlubší, větší, delší, tolerantnější, citlivější, možnější, nápaditější, překvapivější, neuvěřitelnější, paradoxnější a – upřímnější. Knihafoss je totiž především upřímná. Nejde ani o mravoličná gesta, ani o morality, natož o důsledné kroužení okolo toho, čemu dospělý říká dětský svět, a to je v současné české literatuře pro děti jev bohužel spíše výjimečný.
Magdalena Wagnerová
Elias Canetti
Masa a moc
Přeložil Jiří Stromšík
Academia 2007, 622 s.
Esejistická kniha jako by do sebe chtěla vsát pozoruhodnou améboidnost a amorfnost mas. Moc masy je dnes hrozivější než v době napsání tohoto eseje, a hlavně přece jen jiné povahy, takže se na první pohled historiografická nezakotvenost jinak monumentálně obsažné interpretace chování mas jeví jako zdánlivá nevýhoda. Ale právě hluboká odlišnost – dnes je moc mas křehčí, ale zároveň důraznější – dvou epoch ukazuje, že Canettiho úmysl „popadnout století za krk“ projevil univerzálnější aspiraci. Výstup napříč společenskými vědami se ukázal být plodnější, než autor zamýšlel, protože gassetovská „vzpoura davů“ se převalila přes hranice, jež konvenčně oddělují předcházející století od toho „našeho“, s ještě ničivější silou. Podrobný popis nesčetných projevů mas by ovšem nebyl tak brilantní, kdyby v pozadí studie nestálo latentní pojetí elity, které lze dešifrovat až v dalších interpretačních vrstvách. Právě tato dešifrace tvoří velkou část čtenářského půvabu knihy. Bylo šťastnou volbou, že se nakladatelství Academia rozhodlo předřadit Canettiho eseji „dodatky sociologovy“ (Miloslav Petrusek), neboť to umožňuje kontextuálnější přístup ke slavné studii. Vynikajícím počinem je i závěrečná poznámka překladatele Jiřího Stromšíka, stejně jako jeho poučený překlad. Lze jen doufat, že Academia vbrzku vydá jiná velká díla o masách – zejména Vilfreda Pareta, Serge Moscoviciho či Philipa Zimbarda.
Michal Janata
Dana Polan
Pulp Fiction
Přeložila Denisa Šmejkalová
Casablanca 2007, 112 s.
Český knižní trh je na odbornou filmovou literaturu až smutně neúrodný. Loni však nakladatelství Casablanca chmury oslabilo, a to svými překlady monografických studií. Edice Filmová klasika je nyní doplněna o Moderní film, přičemž prvním snímkem, který se dostává pod kritický drobnohled, je Tarantinovo Pulp Fiction. Dana Polan k českému vydání připojuje i úvod, v němž se s odstupem času dívá na osobnost Tarantina coby tvůrce a fenoménu. Podobně nahlíží i na samotný film. Publikace není analýzou stylu, dílčích složek, ani historiografickou prací. Polan se dokonce střeží i přílišné subjektivizace soudů. Pulp Fiction zkoumá na základě reflexí, které vyvolal, na kultu, jenž snímek provázel (resp. provází). Film je autorovi objektem, z něhož vycházejí desítky samostatných linií – lze na něj nahlížet například jako na sociologický fenomén, prostředek k sebeztotožnění, módní vlnu. Polan nekráčí obvyklou cestou po výčtu a interpretaci aluzí, jež ve filmu jsou, ale zamýšlí se nad jejich funkčností v tomto díle a na vliv při divácké recepci. Daleko více jej pak zajímá narativní struktura snímku a záměrné využívání politické nekorektnosti, vulgarity a násilí. Útlá publikace toho dokáže říci až překvapivě mnoho, nejen o Pulp Fiction a Tarantinovi, ale také o tvoření a vnímání podobných děl, často problematicky označovaných jako postmoderní.
Lukáš Gregor
Hannelore Brenner-Wonschicková
Děvčata z pokoje 28 – Přátelství, naděje a přežití v Terezíně
Přeložily Iva Kratochvílová a Lenka Šedová
Barrister & Pricipal 2007, 294 s.
Kde je psáno, že vysvětlování se má dít bez emocí? Tuto myšlenku Jeana Améryho jako by pojala autorka vzpomínkové knihy Děvčata z pokoje 28 za vlastní. Vytvořila skládanku v duchu „babičko, vyprávěj“, sestavenou z konkrétních historických údajů, doplněných o výpovědi jednotlivých svědků. „Věříš mi, věřím ti, víš a vím, buď jak buď, nezradíš-nezradím.“ Tato slova se stala heslem děvčat z pokoje 28 dívčího domova v terezínském ghettu. Přestože mnohá z nich strávila v Terezíně jen pár měsíců, shodují se v názoru, že pro ně ono místo znamenalo vytržení z dětství a násilný přechod k dospělosti. Zároveň však poukazují na vysokou mravní disciplínu, ke které byly po ten čas svými vychovatelkami vedeny. Autorka líčí atmosféru jednotlivých etap v historii terezínského ghetta pohledem mladých dívek, jejichž čas vyplňuje každodenní vyučování, sport, tanec a hry. Na druhé straně ovšem pochopitelně také strach, strádání, hlad a nemoci. Jsme svědky hádek, usmiřování a emocionálních bouří dívek, stmelených tokem času a událostí do jednoho místa. Kniha ničím novým nepřekvapí, její význam mezi ostatní literaturou o holocaustu či válečnými memoáry by mohl spočívat právě v neokoukané jedinečnosti pohledu mladých dívek, jež svými deníky pomohly uchovat vzpomínky na Terezín živé. Čtenář však musí počítat se sentimentem, patosem a naléhavým tónem.
Monika Krajčovičová
Viki Shock
Tiché odpoledne na zaprášené půdě
Clinamen 2006, 72 s.
Viki Shock loni do veřejného prostoru vrhl svou šestou básnickou knihu. Tentokrát to nezkouší s dada ani surrealismem – proměnil se v komorního lyrika. Sbírku rozčlenil do šesti oddílů; většinou sestává ze sevřených textů (několik haiku) a vyznačuje se tematicko-motivickou uceleností – leitmotivem je jakási vanitas. Autor rozjímá nad světem – a svět je nemocný, starý, opravdu nežijící, skutečně nemilující. Mikrokosmos „zaprášené půdy“, doupátko starých časů, symbolizuje pominulé: „stařičký/ opuštěný flašinet/ je tichý// bez kliky/ bez pána bez opičky/ jen mlčí// prach na něj sedá/ pavouček na něm/ přede své sítě“. Také takto básník rozumuje: „protrhla se přehrada/ provalila se bolest// provalila se krev/ a touha po životě// provalila se touha po smrti/ alespoň ta se vždy vyplní“ (báseň, ten tajemný předmět touhy). Zvukové figury, hříčky, ironie ani paradoxy nepřehluší celkově banální (ač někdy záměrně) vyznění výpovědi. Autor si oblíbil žánr lyrické momentky, avšak mnohdy ji degradoval na lyrickou trivialitku (efemérní zůstává efemérním). Tiché odpoledne na zaprášené půdě pokládám za výrazně lepší než sumu poezie, kterou Shock až dosud uvěřejnil. Už nevypadá jako parodér, jenž se nanejvýš pokouší posouvat hranici publikovatelného. A přesto: je možné, aby s takovou sbírkou přišel jedenatřicetiletý autor a napošesté?
Michaela Lysoňková
Jindřich Černý
Osudy českého divadla po druhé světové válce – divadlo a společnost 1945–1955
Academia 2007, 528 s.
Rozsáhlá studie divadelního historika a kritika J. Černého se podrobně věnuje jednomu z nejsložitějších období českého divadla, totiž prvnímu desetiletí po druhé světové válce, v němž klíčový byl samozřejmě rok 1948. Rok po roce můžeme sledovat, jak společnost a divadlo prorůstají a jak je divadlo neblahým vývojem politických událostí ovlivňováno, jak v něm namísto autorů, děl, režisérů a herců hrají čím dál důležitější roli hlediska ideologická či stranická usnesení, kampaně, akce a konference, jak se prosazoval socialistický realismus, schematičnost, tezovitost, jaké strašné budovatelské a sovětské hry se hrály v našich divadlech, jak se mnozí umělci přizpůsobili a často i podbízeli vládnoucímu režimu a jak byli naopak někteří vyloučeni po té krátké době mezi osvobozením od fašismu a nástupem komunistů k moci. Autor se nevyhýbá ani ostře ironickému tónu, je dostatečně kritický a otevřený. Ačkoli v díle převažuje pohled na činohru, nechybí ani opera a balet. A zastoupena jsou i nejvýznamnější divadla mimopražská, třebaže Praha opět převažuje, což má ovšem své opodstatnění, neboť oblast většinou vycházela z impulsů pražských. Široký záběr knihy nemá nic společného se suchopárným výčtem osobností a událostí, naopak je dramatický jako divadlo samo. Knihu můžeme právem označit za autorovo dílo životní.
Milan Valden
Juan Vernet
Arabské Španělsko a evropská vzdělanost
Přeložil Jiří Kasl
L. Marek 2007, 392 s.
Po knize Evropa a islám od F. Cardiniho a rozsáhlé publikaci Nevěřící od A. Wheatcrofta nyní v krátké době vychází třetí dílo věnované vztahu Evropy k islámu. Zatímco obě jmenované knihy pojímají téma od počátku vzniku islámu až po současnost, Vernetova kniha je omezena jen na dobu nadvlády islámu ve Španělsku. Zatímco se u Whaetcrofta můžeme dozvědět nejen o politických dějinách, ale třeba i to, jak vypadalo nelehké, ale po staletí fungující soužití židovské, muslimské a křesťanské komunity, Vernet se zaměřuje pouze na transfer znalostí (často antického původu) zprostředkovaný evropským křesťanským státům arabskou literaturou. Postupuje přitom systematicky, probírá jednotlivá staletí a pečlivě zaznamenává arabský vliv na jednotlivá vědní odvětví, ale i literaturu (Dante) a výtvarné umění (dekorativní motivy rozvíjející výroky z Koránu křesťanští umělci často přejímali, aniž by rozuměli jejich obsahu, tak se mohlo muslimské vyznání víry ocitnout jako bordura kolem hlavy Panny Marie). Práce je šíří svých poznatků obdivuhodná, ale někdy bohužel působí jako pouhý výčet vlivů; obecnějším otázkám kulturního porozumění (a nerozumění) i nutné selekce a reinterpretace, spojené s několikerým překladem téhož textu, se věnuje jen okrajově. Jako připomenutí toho, že islám býval náboženstvím tolerantnějším a otevřenějším cizím vlivům než křesťanství, je však kniha užitečná.
Jan Lukavec
Ildikó Lovas
A spanyol menyasszony
Kalligram 2007, 304 s.
Ve svém posledním románu jde maďarská spisovatelka proti proudu ženské literatury. Neradikalizuje jazyk citů a smyslů, ale vrací se k implicitnímu, nevinnému stylu. Román je bravurní symbiózou erotického thrilleru a dívčího románu a odehrává se ve dvou rovinách, v nichž se vzájemně prolínají dva ženské hlasy. Začíná sondou do vnitřního světa dívky z osmdesátých let minulého století, která má jediný sen – vdát se. Zároveň se bojí, že v manželství ztratí sama sebe. Nemá žádné vzory, z pohádek se nedozví, jak to s princeznami dopadne poté, co příběh končí. Ve druhé rovině popisuje autorka poslední den manželky spisovatele Gézy Csátha a snaží se pochopit jejich spletitý vztah, který skončil vraždou ženy. Autorka se v popisu tragického manželství vyhýbá citacím z Csáthova deníku a jeho dopisů. Těžištěm není tragické vyústění manželství, ale cesta k němu. Kdo nezná skutečná fakta, snadno by mohl nabýt dojmu, že Olga zabila Csátha, a ne naopak, celý vztah se totiž nesl v duchu vzájemného teroru, strachu, nejistoty a bezmoci. Příběhy obou žen se nekříží, ale vzájemně splývají. Oba hlasy tvoří vlákna, z nichž je rafinovaným a elegantním způsobem román upředen. Nejsilnější jsou momenty, kdy sledujeme obrazy všedního dne tu z Olžina, tu z dívčina pohledu. V současné maďarské próze je jen málo románů, které by o ženském těle a vášni vypovídaly natolik zdrženlivě, a přece smyslně.
Kateřina Horváthová