Oskar Kokoschka a Čechy

Oskara Kokoschku spojovaly s Čechami původ a dočasné pobyty. Jeho děd z otcovy strany Václav pocházel z Podřipska, z Račiněvsi, a živil se jako zlatník v Praze: jak vypadal, víme díky Quidu Mánesovi, který ho namaloval při práci v dílně. I Václavův syn Gustav se vyučil zlatníkem, ale štěstí hledal ve Vídni. Se svou ženou Romanou, rodilou Rakušankou, měl tři syny a jednu dceru. Druhý syn Oskar se narodil 1. 3. 1886 v Pöchlarnu na Dunaji, kam tehdy paní Romana přijela navštívit matku. Do Čech se dostal poprvé v útlém věku, když se Kokoschkovi odstěhovali do Ústí nad Labem; otec Kokoschka totiž doufal, že se jim tam bude žít snadněji. To se nestalo, a tak se roku 1890 opět vrátili do Vídně, jejíž velká kulturní tradice pak ovlivnila Oskarovu tvořivost rozhodujícím způsobem.

Od otce Oskar získal výtvarné nadání a muzikálnost; děd Václav uctíval Jana Amose Komenského a sám ve své rodině uplatňoval jeho výchovné zásady; k Oskarovu rozhodnutí být malířem přispěla i četba učebnice Orbis pictus. Ale především ho k malířství přivedly obrazy starých mistrů, zejména Pietera Bruegela, ve vídeňských muzeích, jež s otcem navštěvoval už jako chlapec, a snad ještě víc barokové fresky Franze Antona Maulbertsche, které pozoroval při zpěvu na kůru kostela piaristů. Později vídeňská secese se svým hlavním představitelem Gustavem Klimtem určila tvářnost jeho prvního osobitého výtvarného díla – ilustrací k vlastnímu básnickému textu Snící chlapci z roku 1907: Kokoschkův, tak jako Schieleho expresionismus spočívá na secesních základech.

Praha dynamická

S Čechami se Kokoschka opět setkával po první světové válce, když se v Praze provdala a usadila jeho sestra, básnířka Berta Patočková-
-Kokoschková: navštívil ji tam občas hlavně za svého působení v drážďanské akademii výtvarných umění v první polovině dvacátých let. Do Prahy odjel také na podzim roku 1934; to mu bylo osmačtyřicet. Tehdy ho sem přivedla vyhlídka na možnost portrétovat prezidenta Masaryka a naděje, že po nedávné matčině smrti nalezne v Čechách klidnější ovzduší, než bylo v Rakousku a Německu, kde se rozmáhali nacisté. Chtěl pobýt krátce, netušil, že tu bude žít čtyři roky. I on se usadil v Praze, kterou si zamiloval. Z lásky k ní se vyznal samozřejmě hlavně malbou. On, který dovedl portrétovat krajiny a města stejně jako lidi a který rád pracoval cyklicky, portrétoval takto i Prahu; maloval ji jako uhranutý zas a zas, především z budovy křižovnického kláštera na Starém Městě a později z věže domu na Smetanově nábřeží, kde si zařídil ateliér. Tak vytvořil řadu bezmála dvaceti obrazů, jež snad nemá co do rozsahu v moderním malířství obdoby: zemi, která mu roku 1935 poskytla státní občanství, se odvěčil vskutku velkoryse. Nikdo jiný kromě Antonína Slavíčka nevystihl tvořivou energii pulsující po staletí mezi pražskými zdmi, tu zdejší – malířovými slovy – „souhru času, místa a dění“ tak adekvátním způsobem, tak dynamicky a dramaticky jako on, umocnivší zde prostorovou sugesci malby, pro něho nanejvýš důležitou, použitím zvláštní dvoupohledové perspektivy. A dramatičnosti postupně přibývalo, i celková politická situace byla čím dál dramatičtější. Škoda, že se asi nikdy neuskuteční můj sen o společném vystavení všech těchto velkolepých obrazů, z nichž v Praze zůstalo jen pět. Také dva pohledy na Ostravsko z roku 1937 jsou někde v cizině. Portrét spisovatelky Mechtildy Lichnowské, namalovaný roku 1916 v Berlíně, naštěstí Slezsko, s nímž byla kněžna Lichnowská rodově spjata, neopustil.

TGM a most popaměti

V Československu Kokoschka poznal mnoho pozoruhodných osobností, například galeristu Huga Feigla, pomáhajícího mu pak hledat nejkrásnější pohledy na Prahu, z umělců Emila Fillu. Tomu věnoval studii o jeho grafice. Nejvýznamnější pro něj bylo seznámení s T. G. Masarykem, s nímž ho sblížil zejména obdiv ke Komenskému; proto připojil k prezidentově podobizně z roku 1936 imaginární portrét velkého humanisty. (Kromě něho se – jako A. Slavíček – zabýval Petrem Chelčickým.) V Praze se Kokoschka seznámil také s dcerou právníka a milovníka umění K.B. Palkovského, kultivovanou, noblesně prostou Oldou, svou příští ženou. Svědectvím jejich vztahu je cyklus kreslených podobizen, pojatých hudebně jako variace na zvolené téma. Brzy po tragických mnichovských událostech roku 1938 přiměla právě Olda Kokoschku k odchodu do Anglie, čímž mu zachránila život. Malíř, kterého nacisté poznamenali cejchem umělce „zvrhlého“ a který patřil k jejich nejaktivnějším odpůrcům, by se byl po obsazení Československa nepochybně stal jednou z prvních obětí jejich zvůle. Odcházel nerad: „Byl jsem v Praze po celá čtyři léta velmi šťastný, našel jsem tam domov,“ vzpomínal ještě po dvaceti letech. Svědčí o tom i první obraz, který v Anglii namaloval. Je to pohled na Vltavu s Karlovým mostem, jak si je vybavoval z paměti a pojal svým jedinečným způsobem, slučujícím impresi s expresí, vjem s vizí. Tomuto svému poslednímu pohledu na milované město dal název věru výmluvný: Nostalgie. Nikdy už sem nepřijel. Na Československo proměněné v potupný Protektorát Čechy a Morava však myslet nepřestal. Na rozhraní roku 1940 a 1941 pranýřoval strůjce mnichovské dohody, tedy i představitele Anglie, alegorickým obrazem Červené vejce s karikaturami Hitlera a Mussoliniho a v roce 1942 věnoval českému barokovému umění, zejména skulpturám Matyáše Bernarda Brauna v Kuksu, stať s politicky vyhroceným závěrem. – Do Čech se už nevrátil, ale vracela se sem paní Olda. V roce 1991 navštívila Prahu, aby v Divadle v Dlouhé zhlédla představení fragmentu Kokoschkovy v Praze načrtnuté hry o Komenském.

Tupé žáby

Roku 1953 Kokoschka a jeho přítel Friedrich Welz, majitel jedné z nejvýznamnějších soukromých galerií v Rakousku, založili v Salcburku Mezinárodní letní akademii výtvarného umění a malíř v ní pak po deset let vedl takzvanou Školu vidění. Ne malování, ale vidění, poněvadž byl přesvědčen, že „vidět vlastníma očima“ je základní předpoklad výtvarné tvořivosti. Ta myšlenka mi vždycky připadala velmi cenná a potřebná, a proto, když jsem se v létě roku 1960 během studijní cesty po Rakousku dostal také do Mozartova rodiště, vyšel jsem si i na hrad nad městem, kde se akademie pořádala. Dostat se tam bylo snadné, nikdo se mě neptal, zda jsem zaplatil kursovné, a tak jsem se brzy octl v učebně. Uprostřed ležela nahá žena a kolem ní stáli a seděli malující snaživci, z nichž mi v paměti nejvíc utkvěla mladá jeptiška. Po pravdě mne jejich výkony příliš nezaujaly a už jsem chtěl odejít, když do místnosti vstoupil on, Oskar Kokoschka, svěží čtyřiasedmdesátník, dokonale upravený, v tmavomodrém saku a světlešedých kalhotách, s masivní hlavou, právě takovou, jakou jsem znal z mnoha jeho autoportrétů. Pozdravil nás, přistoupil k prvnímu rozmalovanému obrazu, zadíval se na něj a začal mluvit o tom, čeho je třeba si na modelce všimnout, co se na ní dá vidět a o ní se dovědět. Mluvil ke všem, ale tak, abychom neměli pocit poučování, spíš jakoby pro sebe, jako by tu ženu zpodoboval on sám a přemýšlel přitom nahlas; hovořil rozvážně a moudře a jeho tvořivý monolog vnesl do toho soustředění amatérů duch školy vskutku vysoké – duch nejvyšší školy moderního realismu, souladně spojujícího vidění s věděním.

V roce 1968 maloval Kokoschka obraz Žáby, jímž navázal na své ilustrace Aristofanova stejnojmenného dramatu, které vytvořil předchozího roku: žáby tupě zírající do soumračného šera, zatímco za nimi nad západním obzorem ještě stojí slunce, staly se mu symbolem lidské hlouposti, neschopné odlišit lež od pravdy a obyčejnost od mimořádnosti. Dokončil tuto práci v létě, a když se dověděl o vpádu sovětských vojsk do Československa, připsal na zadní stranu obrazu anglicky: Praha, srpen 1968 – soumrak Evropy. Zemřel 22. 2. 1980 v Montreux a byl pohřben na hřbitově Clarens nedaleko od hrobu spisovatele Vladimira Nabokova. Paní Olda se ještě dožila nového tisíciletí, ale jen nakrátko. Datum jejího úmrtí jsem se dosud nedověděl.

Autor je esejista a výtvarný kritik.