Vládní koalice není složena ze tří stran, ale ze čtyř. Čtvrtou je Unie svobody. Bývalí důležití členové této strany totiž výrazně ovlivňují politiku vlády. Čerstvě se poradcem ministra financí stal bývalý ministr informatiky Vladimír Mlynář. Náplň své práce tají, nejspíš bude radit, jak se zakládají dceřiné společnosti. Bývalý školský expert strany Petr Matějů prosazuje své představy, podle nichž je vzdělání „komoditou“, jejíž cenu určuje trh, z pozice ředitele Analyticko-koncepčního odboru ministerstva školství. Navrhuje školné, podíl soukromých firem na vysokých školách a zrušení Akademie věd. Bývalý ministr spravedlnosti Pavel Němec zas pracuje jako poradce na Úřadu vlády a schází se tajně se státní zástupkyní Veseckou, již kdysi přivedl do funkce, a se státními zástupci účinkujícími v kauze Čunek. Vliv bývalých politiků Unie svobody ve vládě překvapí, vzpomeneme-li si na loňskou humornou agónii této politické formace. Radí-li v klíčovém resortu financí, určují-li politiku týkající se vysokých škol a hrají-li klíčovou roli při žehlení vládních skandálů, pak je na místě úvaha nad tím, jak se může stát čtvrtou součástí vládní koalice strana, která získala v posledních volbách 0,3 % hlasů.
Pavla Červeňáková
V minulé A2 jsme zmiňovali ironický názor jednoho filmaře, který s připomínkou deseti miliard korun zaplacených občany ČR kvůli machinacím kolem TV Nova navrhl využít stejnou částku na podporu české kinematografie. Nyní předkládám k úvaze jiný výrok, v němž radikálnost nadsázky odpovídá závažnosti pojednávaného problému. Režisér a producent Tomáš Doruška mne nedávno při zmínce o tristní situaci cenných uměleckých děl a archivů ohrožených kvůli pochybné privatizaci Krátkého filmu Praha překvapil následující paralelou. V červnu 2000 byla uvalena nucená správa na banku IPB, jejíž krize hrozila přivodit velké ztráty celé společnosti. Krátký film Praha byl původně státním podnikem a vzácná díla, která jsou v něm dnes blokována i fyzicky ohrožena, vznikala z prostředků všech občanů. Navíc jsou negativy filmů a rozličné materiály J. Trnky, K. Zemana, J. Švankmajera a dalších významným kulturním dědictvím. Není tedy nejvyšší čas uvalit na ně „nucenou správu“, třeba za asistence policistů z URNA, kteří před lety zajišťovali převzetí IPB? Tak, a teď se ukáže, kdo čte kulturní týdeníky.
Petr Šafařík
Začala jsem blogovat v jednom deníku. Nejdřív jsem se pozastavila nad katastrofálními pracovními podmínkami migrujících levných pracovních sil, konkrétně nad nevábnou situací dělníků v nadnárodce Flextronics v době jejího působení v Brně. Někteří čtenáři měli okamžitě jasno. Socialistka! Komunistka! To chcete platit dělníky za to, že se flákají? Ne. Jen jsem si dovolila vyjádřit nesouhlas se současnou globalizovanou honbou za levnou pracovní silou, která špatné pracovní podmínky vytváří. Dovolila jsem si pošpinit současnou modlu zvanou volný trh a hned jsem obviňována z propagace čehosi, o čem nepadlo ani slovo. Ale je to tak. Rétorika, již s oblibou využívá hlava českého státu stejně jako ten nejpřisprostlejší blogger, je hluboce zakořeněná. Používá ji většina českých novinářů. Kdo není s námi, je proti nám. Ale já vám na tenhle vzorec myšlení kašlu. Odmítám se nechat vydírat. Hledám si třetí, čtvrté i páté cestičky. Inspiruji se všude možně a vidím, že svět je (i co se týče ekonomických modelů) podstatně pestřejší, než se mi snažíte namluvit.
Alice Dvorská
„Já, zemřelý a před několika dny pohřbený občan České republiky, písemně žádám a vlastní rukou podepisuji, že ruším smlouvu u Telefoniky O2. Už nebudu nikam volat, tudíž ani platit paušál.“ České státní i soukromé společnosti se tváří, že smrt neexistuje. Když vám někdo blízký zemře a zavoláte jeho (konkrétně výše zmíněnému) operátorovi, paní z call centra vám poví, že smlouvu může zrušit jen majitel. Takže ji můžete zrušit vy, až doběhne dědické řízení (což trvá tři měsíce až rok), nebo, jak paní „naznačila“, podepsat dopis za zesnulého. Není to výjimka. Chystáte-li se zrušit SIPO, jímž váš nebožtík platil mimo jiné televizní poplatky, a začít je platit ze svého účtu, postup je krkolomný. Zavoláte do České televize, odtud vám poštou pošlou formulář, ten vyplníte a poštou jim ho pošlete zpátky. Pracovníci ČT vám vygenerují variabilní symbol a pošlou vám ho poštou domů. Vezmete dorazivší symbol, úmrtní list a jdete na poštu. Tam dostanete formulář, na kterém vůbec možnost úmrtí poplatníka není. Jsou tam jen možnosti typu: prohlašuji, že už nemám televizní přístroj, nebo stěhuji se. Žádat musí opět mrtvý. Takže se vrátíte do dob základní školy, kdy jste podepisovali své poznámky za rodiče. Roztřeseným rukopisem. K prožití agresivní marmeládové „účasti“ s pozůstalým není třeba se vracet do úvodních částí Camusova Cizince z roku 1942, tohle pokrytectví, naší civilizaci vlastní asi už napořád, je nyní vyzrálejší; vazší.
Libuše Bělunková