Rolnický deník (Nung-min ž´pao) ve své zprávě ze začátku srpna přináší informace z Vnitřního Mongolska, autonomní oblasti na severu Číny, sousedící s Mongolskem. Jde o turisticky významné území, navštěvované kvůli svým pouštím a unikátním stepím. Je zároveň zdrojem i přirozenou obrannou zdí proti písečným bouřím. Ty každoročně postihují zejména hlavní město Peking a jeho okolí. Proto se oblast stala předmětem zvláštní pozornosti hlavních čínských představitelů a jejich ekologických programů. Především ničivý vliv činnosti člověka způsobuje, že vegetace stepí řídne, odkrývá se půda, rozšiřuje se poušť. Už v osmdesátých letech byla zahájena opatření, která měla za cíl „přetvoření Vnitřního Mongolska v obrannou ekologickou linii“, která by chránila celý sever Číny. V roce 1998 se začalo s experimentem – na některých územích byla úplně, nebo alespoň po část sezony zakázána pastva. Do konce minulého roku se prý podařilo zvětšit zalesněnou plochu o cca 6670 kilometrů čtverečních, ještě třikrát víc plochy se údajně podařilo zachránit před dezertifikací. Tato těžko uvěřitelná čísla ještě doplňuje údaj o 4300 kilometrech čtverečních půdy, na níž se zabránilo erozi. Modelovým městem environmentální kampaně je Čch’feng, kde se prý podařilo plochu zeleně od roku 1949 zvětšit z pěti procent na 30 procent. Tajemník zdejší městské vlády však upozorňuje na to, že zalesňování není samospasitelné, a že při ochraně prostředí je třeba spojit tři faktory: lidské úsilí při vysazování stromů, zákaz pastvy, doprovázený přirozenou obnovou takto zachráněných území, a konečně prevenci – tedy zabránění necitlivé urbanizaci, a to na základě platné legislativy. Každý, kdo čte zasvěcené články o Číně v National Geographic, si umí představit, že uvádění takové legislativy do praxe velmi pokulhává. Asi plodnější a konkrétnější je projekt „Novinářského lesa“, v němž se v roce 2000 zavázalo 750 tisíc čínských novinářů k tomu, že zasadí alespoň jeden strom. Dnes prý stromky dobře prospívají a průměrně měří 6 centimetrů.
Čína je sice po mnoha stránkách „moderní supervelmoc“, ovšem trochu jinou tvář má ve venkovských oblastech, a to i v provinciích bohatého východu. Rolnický deník zpravuje i o projektu dálkového vzdělávání venkovských kádrů, který je realizován v okrese Luan-čchuan v provincii Che-nan. Venkované si ho prý chválí: „Je to opravdu dobrý pomocník při krácení výdajů a zvyšování výnosů.“ Sto šestnáct nových stanic s počítači zpřístupní podle statistik dálkové vzdělávání minimálně deseti tisícům lidí na venkově. Forma internetového vzdělávání je prý jako dělaná pro horský region, ve kterém žije roztroušeno na tři sta tisíc lidí, jimž se potřebné informace jinak obtížně zprostředkovávají. Venkované jsou informováni o trhu a mohou tak rozhodnout, které plodiny bude nejvýhodnější pěstovat, získávají znalosti o novinkách v zemědělství a osvojují si různé dovednosti. Jako třeba pan Li, pěstitel broskví, který se z tohoto systému prostřednictvím lekce o pěstování stromů poprvé v životě dozvěděl, jak má stříhat stromečky a jejich květy v sezoně. Hned jak uvedl poznatky do praxe, vydělal za sezonu o 9000 juanů více. „To jsem si nikdy nepomyslel, že jeden počítač s jednou anténou může být takovou pomocí!“ cituje deník nadšeného zahradníka.
Reportáž z hongkongského knižního veletrhu otištěná v Týdeníku Jihu (Nan-fang čou--mo) se věnuje především spisovateli Mo Jenovi, legendě čínské literatury osmdesátých let. Autorovi vyšel svazek projevů pronesených za posledních dvacet let, nazvaný „Hovořte, Mo Jene!“. Osmdesátá léta jsou považována za zlatou dobu čínské literatury a Mo Jen je jedním z jejích hlavních představitelů. V článku se v dost neorganické směsi citátů dočteme především o Mo Jenově kritice dnešních spisovatelů a jejich (doslova přeloženo) „hvězdovatění“. Tento proces, spojený zároveň s „nudlovatěním“ čtenářů, bere prý zasloužilému spisovateli naděje ohledně přínosu mladé čínské literatury. Zdánlivě prý tato literatura oplývá velkolepou emocionalitou, ve skutečnosti je ovšem její imaginace postavena jen na imaginaci druhých. Touha po slávě a bombastičnosti, kterou se vyznačují mladí autoři, je podle Mo Jena špatná. Naděje však nespočívá v návratu do zlatého věku osmdesátých let, protože není dobré vykrádat sebe samy. I když je Jen kritický, zároveň se vehementně staví proti názorům „některých západních autorů“, podle nichž je nová čínská literatura „la-ťi“ (smetí, sračka). Polovzdělanci, kteří přečetli jednu nebo dvě čínské knížky, prý nejsou schopni posoudit, jaká mladá literatura ve skutečnosti je a jaký má potenciál. Západní kritici prý situaci v současné čínské literatuře nerozumějí. „Když něco není klasika, ještě to neznamená, se jedná o odpad. I tak může mít čtenářskou hodnotu. Copak se dá říct, že co je překonané, musí být hned odpad?“ Ohledně významu vlastního díla trápí Mo Jena určité pochybnosti. „Možná z toho na smetišti dějin neskončí deset procent. Co ale, to sám nevím. Mně bude ke spokojenosti stačit, když bude moje kniha mít náklad sto tisíc kusů, když budu mít sto tisíc stálých čtenářů a vydělám na jednom titulu dvě stě tisíc juanů...“
Zajímavým a poučným počtením je reportáž téhož listu o čínských investicích v Africe, tedy tématu, které se i u nás již nějakou dobu přetřásá. „Čína a Afrika se staly jedna druhé snem,“ začíná autor a vystihuje tak ducha celého článku, z něhož stojí za to uvést dále: „Lidé v Africe toužebně čekají na příchod Číňanů, kteří jediní mohou přinést naději na lepší život.“ To, že Čína nepodmiňuje svoji hospodářskou pomoc žádnými, natož aspoň humánními kritérii, je známá věc. V článku se zmiňuje příklad Súdánu, který prý Západu, ostatně jako celá Afrika, není dost dobrý, aby se mu pomohlo. Howard W. French, dopisovatel New York Times, by se možná divil, kde je citován: „Afrika byla pro Západ vždy školáčkem, pacientem. Číňané se na ni dívají jako na příležitost, na kus země, kde mohou naplnit své obchodní schopnosti a realizovat se.“
Z čínského tisku vybírala Anna Dostálová.