Románový debut mladé německy píšící autorky původem z Maďarska nazvaný Den co den můžeme popsat jako místy zamlžený příběh vykořeněného uprchlíka z válčícího Balkánu na Západ. Nebo jako sborový zpěv, v němž se hlasy jednotlivých outsiderů pokoušejí charismatickému imigrantovi přiblížit. Ale k ničemu nám to nepomůže.
Pro stav díla, který se stal důvodem interpretace, používal polský básník a filosof Grzegorz Białkowski pojem cizosvět. „Interpretace se vždy rodí z pocitu cizosti předmětu; jejím cílem je tuto cizost zlikvidovat, nebo alespoň minimalizovat,“ podotýká k tomu Janusz Slawiński (stať Trojitá hra interpretace). Všechny postavy románu Den co den a řada recenzentů se houževnatě snaží poznat (tzn. narušit) cizosvět, jejž do jejich blízkosti vnáší výlučný hrdina, Ábel Nema.
Dostředivé útoky
„Pokud jde však o mé vrozené nadání zachovávat formu, mohl jsem si jím, jak dokazuje celý můj šalebný život, být odedávna až příliš jist…“ (Thomas Mann: Zpověď hochštaplera Felixe Krulla) První, co čtenáře knihy Terézie Mory uchvátí, je lakoničnost a dynamičnost vypravěčova stylu; jeho sebevědomě krocená vizuálnost a zvukovost. Hned v úvodní scéně (ukáže se být téměř závěrem fabule), v níž tři ženy naleznou Nemu „ukřižovaného“ hlavou dolů na prolézačce, se rychle střídají úhly a vzdálenosti pohledu, pohyb, hluk, klid, původci i místa výpovědí. Čtenář tak brzy uvěří, že má o dění plastickou představu, že je blízký divák.
Toho je dosaženo též evokací důvěrné atmosféry černobílých filmů – postavy, interiéry, oděvy jsou málokdy barevné, vrací se zatmívačka, změny zaostření, vizuální symboly. Pokud pominu Orsona Wellese (na jehož narativní metodu v Občanu Kaneovi z roku 1941 text nepřímo odkazuje), máme tu co dělat s literárně opracovaným retrem existenciálních snímků nové vlny šedesátých let, filmů, jimiž asketicky vyhlížející odcizený hrdina prochází mlčky, s neznatelně udivenou tváří. Jednotlivé „záběry“ v textu simulují jednostranný pokus o dialog. Kolem téměř nehybného hlavního hrdiny neurčitě a marně krouží celé interiéry, mizanscény, krajiny, životní příběhy vedlejších postav – zabírají téměř všechen románový prostor. On, prostupný a neuchopitelný, je uhýbavým středem všeho dění.
Sklo za zrcadlem
On, Ábel Nema. Muž po dvacítce, původem z bývalé Jugoslávie, potlouká se v západoevropském městě B. V lingvistické laboratoři ovládne deset jazyků. Bez akcentu. Přitahuje muže i ženy různého věku. Z nám vyjevených peripetií jeho zatím krátkého života (odchod otce, nešťastná láska, život s dalšími přistěhovalci, manželství) čím dál jasněji vysvítá cosi, co jedna z postav nazvala nelidskostí; absence projevů, jež považujeme za lidské. Nema (neboli Němý, Ábel neboli nicota) ztratil čich i chuť, nedokáže se opít; nevyžaduje a neumí opětovat pozornost, přátelství, lásku. Šíří zápach cizoty. Porozumění chápe jako pochopení slov a vět. A jeho těžiště, je-li jaké, nachází se kdesi, kam se bojíme.
Jeho krása – prolínání ženského a mužského půvabu –, provokativnost a nadpřirozený (zde jazykový) talent připomínají podobně kluzkou postavu německé literatury, zmíněného Felixe Krulla. Tento nadvakrát rozepsaný hrdina nakonec nedokončeného románu Thomase Manna, podvodník s duší umělce, nabízel ostatním postavám měšťáckého světa iluzivní „zrcadlo“, v němž se odrážely přesně tak, jak se toužily spatřit. Lidé kolem Ábela Nemy o sobě žádnou uklidňující představu nemají; nevědí, jak by se chtěli vidět. Průhledný, netečný kouzelník o to víc dráždí jejich (naši) touhu po sebepotvrzení. A Terézie Mora, zkušená autorka filmových scénářů a dramat, to mistrnou literární formou cyklicky zachycuje.
Vrah, kterého máme všichni
Umělcem, jehož vliv na své psaní mladá prozaička explicitně uvádí, však není O. Welles ani T. Mann, nýbrž jedna z nejosobitějších spisovatelek německé jazykové oblasti. Mora, jak upozorňuje překladatel, použila pro titul Den co den název básně Ingeborg Bachmannové (1923–1973), tematizující zevšednění války. Báseň prý románové debutantce odkryla hluboko ukryté téma jejího rozepsaného textu: „Všechno, co se mu [Nemovi] přihodilo, co dělal nebo nedělal, mělo svůj původ právě v tomto faktu: že kdesi, úplně blízko, vypukla válka.“ Je zřejmé, že rozměry a dopady konkrétní války na Balkáně nejsou pro Moru natolik směrujícím tématem jako pro Juli Zeh, představenou v tomto čísle A2. V románu Den co den (2004) je válka obecnější a zároveň intimnější pojem: soustředěný tlak „vrahů, které máme všichni“ (Bachmannová).
Máme-li autorku poslechnout a hledat její inspirace v díle rakouské spisovatelky, bude to kromě mužsko-ženské ambivalentnosti postavy především téma jazyka. Řeč, jíž se běžně dorozumíváme, říká Bachmannová v roce narození Terézie Mory (1971), se skládá z frází a řeč vědy není s to některé jevy vůbec postihnout, natož vyjádřit. To dokáže jen literatura. Osamocený tlumočník Ábel Nema okolkuje mezi vědou a klišé. V obou případech je v podstatě němý.
Překladatelka v závěru pozdní povídky I. Bachmannové Simultánně (1972, česky 1985 a 2000) nedokázala přeložit větu z Bible do žádného z jazyků, „ačkoliv se domnívala, že ví, co znamená každé z těch slov a jak se musí ohýbat, ale nevěděla, z čeho je ta věta skutečně udělaná“. Úlevu (i zděšení) jí nakonec přinesla sdílená „řeč“, skandování skupiny lidí u sportovního přenosu. „Nenávist v stakatu, jásot v stakatu.“ Mora svůj román hromadnou „hudební“ scénou naopak uvádí. Jde o zpěv vzdáleného sboru. Dona nobis pacem, mír naší duši. Soulad hlasů, slov a touhy po splynutí se pak v románu už jen tříští; míjení jazyků ústí v závěrečný ironický škleb. Zmrtvýchvstalému Nemovi zůstává jediná věta v jediném (rodném) jazyce: „To je dobré.“
Já, prázdnota
Když se podobně jako postavy Terézie Mory pokouším přivinout a znásilnit cizince Ábela Nemu interpretací, vracím se k jeho procházkám s přítelem Iljou. Hráli hru na znamení. Vydávali se po škole nazdařbůh rodným maloměstem a na každé křižovatce čekali od Boha znamení, kam jít dál. Pokyny dostával Ilja. Náhle osamocený Ábel pak soustředil bestiální úsilí na laboratorní studium jazyků: prázdno plnil vypreparovaným systémem komunikace, odříznutým od kořenů, od lidí. Historicky jen volně ukotvený hrdina ztělesňuje duševní proces věčného, fatálního nedozrávání člověka, jež se běžně maskuje („řeší“) ovládnutím vymezeného prostoru – jazyka, oboru, rodiny, komunity, představy o chování muže či ženy. „Je jedno, jakou cestou se dostáváme k tomu hlavnímu,“ řekla mi nedávno česká překladatelka, jejíž rodina nechápe množství energie věnované cizí knize. Text Terézie Mory, protkaný biblickými odkazy, obsahuje kacířskou myšlenku: je jedno, jakou cestou se k tomu hlavnímu úporně nedostáváme. Zvláště disponujeme-li nějakou představou, co by to hlavní mělo být. Cizosvět románu Den co den skrývá ten nejintimnější chlad, jaký si člověk s pudem sebezáchovy dokáže připustit.
Terézia Mora: Den co den. Přeložil Tomáš Dimter. Odeon, Praha 2007, 392 stran.