Bezmocná zuřivost z historie

Deníky Proklaté dny, které jsou součástí širšího deníkového cyklu, zachycují dobu bolševické revoluce od roku 1917 až do roku 1920, kdy Ivan Bunin emigroval se svou ženou do Francie. V Berlíně vyšly jen pár let po bolševické revoluci a jejich niterný nesouhlas se sociálně-politickými změnami dlouho rezonoval v prostředí ruských emigrantů. Berlínské vydání deníků bylo časopisecké, autor si však vždy přál, aby Proklaté dny vycházely jako jeden celek. To se stalo skutečností až ve třicátých letech. V roce 1933 bylo totiž celoživotní Buninovo dílo oceněno Nobelovou cenou za literaturu, což se stalo impulsem k vydávání jeho sebraných spisů. Deník vyšel jako poslední, desátý svazek, v přepracované podobě. Nejednalo se však o úpravy poslední; Bunin se před svou smrtí věnoval právě těmto zápiskům, provedl v nich korektury ještě jednou a v této podobě pak byly publikovány. V Sovětském svazu Buninovy sebrané spisy vycházely v letech 1965–67, Proklaté dny však zůstávaly tabu a pozdější pokračovaní jeho deníků vyšlo v natolik cenzurované podobě, že zápisky ztrácely smysl. Proklaté dny i plné znění pozdějších deníků se tak v Rusku dočkaly publikace až po pádu Sovětského svazu.

Zúčastněný pozorovatel

Poslední Buninovy úpravy se týkaly tří oblastí: V první vyjasňoval a dešifroval jména, čímž deníky získaly dokumentární charakter. Čtenář se tak mnohem lépe orientuje v dobovém dění a Buninově okolí; v českém vydání je tato část navíc doplněna užitečnými vysvětlivkami. Do druhé oblasti úprav spadaly především stylistické změny. Bunin proškrtal nejrůznější opakování, zkrátil souvětí a často zvyšoval expresivitu stylu. Třetí úprava se týkala uvozovek – jimi autor pečlivě oddělil vlastní jazyk od revolučního jazyka své doby. Tato úprava je mimořádně cenná, protože podstatnou část deníku tvoří úryvky z novin, jejichž deformovaný jazyk hraje v knize stejně důležitou roli jako fyzické osoby. V Oděse, kde strávil dva roky v očekávání útěku do zahraničí, se Bunin téměř nestýkal s lidmi. Zato však lačně, až hystericky četl dennodenně noviny. V denících se několikrát přiznává, že nemohl ráno ani dospat, noviny se bál otevřít, pak je rozrušeně pročítal a znovu a znovu konstatoval zhoršení politické a životní situace a stejně tak zhoubu jazyka.

Proklaté dny však nejsou pouhým dokumentárním záznamem o tom, co autor přečetl v novinách. Textem prostupují desítky známých postav, především jiných spisovatelů, a centrem deníků zůstává jeho osoba. Již na prvních stránkách deníku najdeme zápis: „Skoro celé ráno zabraly noviny. Zase ta bolest, krvavý pocit křivdy a bezmocná zuřivost!“ Bunin všechny události prožívá jako osobní urážku, osobní bezmoc – věci se ho příliš týkají na to, aby dokázal zaujímat vyrovnaný postoj, aby bral věci s nadhledem. Pocit ublížení a vzteku z nemohoucnosti je v knize stále přítomný, je zhmotnělý do Buninových zdravotních problémů, do jeho slovníku i komentovaných událostí. Stejně „fyzický“ je totiž i vztah k tomu, co se děje kolem něho. Zaznamenává si konkrétní scény a črty, a nepopisuje události, ale jejich ozvěny v duších a výrazech lidí: „Od nádraží šílenou rychlostí přijížděl náklaďák a na něm uprostřed hroznu soudruhů naprosto šílený student s puškou v ruce – celý jakoby v letu, vytřeštěné oči divoce zahleděné kupředu, k smrti vychrtlý, rysy tváře jsou až nepravděpodobně křehké, ostré, za zády se mu třepotají konce rudé šály, omotané kolem hlavy… Studenty vlastně dnes vidíte v ulicích často: každý někam spěchá, je celý otrhaný, ve špinavé košili pod starým vojenským pláštěm, na střapaté hlavě olezlá kšiltovka, na nohou sešmaťhaná bagančata, přes rameno visí na kusu provazu puška hlavní dolů… Ostatně, jen Bůh ví, jestli je to vůbec nějaký student.“

Dnešní čtenář zná tyto obrazy především díky sochám a malbám socialistického realismu, v němž soudruzi s „vytřeštěnýma očima divoce zahleděnýma kupředu“ představovali revoluční zapálení mládeže, odhodlání proletariátu k revoluci a tak dál… Na stránkách Buninova deníku však tyto postavy nemají aureolu pokrokovosti a moderní doby, zdobí je pouze aureola šílenství. Tyto části deníku svědčí o autorově mistrnosti, o osobitosti jeho stylu i smyslu pro sevřený, emocionálně hutný popis.

Zrůdný venkov

Bunin v těchto črtách přesně zaznamenává proměny venkovského i městského člověka. Týkají se ho také „osobně“, protože ruský lid byl jedním z hlavních témat, která uměleckým způsobem zpracovával v básních a povídkách. Autor byl přesvědčen, že to je právě on, kdo z ruských spisovatelů poznal „lid“ a „národ“ nejblíže. Je třeba připomenout, že se Bunin jako literát formoval na konci devatenáctého století, v odeznívající vlně peredvižnictví a „chození k lidu“, že byl velkým ctitelem Lva Tolstého. Z tohoto hlediska si snad můžeme dovolit srovnání raného Bunina s Maximem Gorkým – každý z nich byl přesvědčen, že právě on představuje ruský lid v jeho nejopravdovější podobě. Oba dva popisují život a útrapy ruského člověka, i když z diametrálně rozdílného úhlu: Bunin představoval ruský národ jako národ rolníků, zatímco Gorkij viděl v ruském národu nastupující proletariát. Události kolem roku 1917 v Buninově přístupu k lidu mnohé změnily; dokonce přiznává vlastní zaslepenost: „Kdyby se mi nakonec i podařilo někam uniknout, třeba do Itálie nebo do Francie, stejně by mi to všude lezlo na nervy – člověk je mi prostě protivný! Život mě donutil vnímat ho tak bezprostředně, tak ostře a pozorně si prohlédnout celou jeho duši i jeho mrzké tělo. Ach, ty naše předešlé oči – jak málo toho viděly, včetně mých vlastních!“

Venkovská, rolnická masa nabývá v Buninových denících podobu spíše zrůdnou: „Nikdo není hmotařštější než náš lid. Ten vykácí všechny sady. Dokonce i když jedí a pijí, chuť je nezajímá – hlavní je se nažrat. Ženské vaří vyloženě s podrážděním. A jak vlastně nesnášejí jakoukoliv vládu, jakékoliv donucení! Jen to zkuste a zaveďte povinné vzdělání! Těm je třeba vládnout s revolverem u spánku. (...) Je to zlý lid!“ Bunin obviňuje ruskou inteligenci z naprosté neznalosti vlastního národa, znovu zdůrazňuje přesvědčení o vlastní blízkosti lidu, a to usouvztažněním událostí ke své osobě na základě sebelítosti: „Kdybych tuto ‚ikonu‘, tuto Rus nemiloval a neviděl, tak z čeho bych po celé ty roky přicházel o rozum, z čeho bych tak nepřetržitě a krutě trpěl?“

Cesta ven

Těsně před dobou největších rolnických nepokojů, během nichž vesničané zapalovali jedno venkovské šlechtické sídlo za druhým, se Bunin v roce 1918 vrátil do Moskvy. Spisovateli, který miloval barvy lesa, denní proměny sadu, který si každý den do deníku zapisoval barvu oblohy a tvary plynoucích mraků, nemohlo město přinést uklidnění. Naopak, městské ulice děsily Bunina ještě víc. V záznamech souhlasí s povzdechem svého přítele Gruzinského: „Ze všech sil se teď snažím nikam nevycházet, není-li to nezbytně nutné. A rozhodně ne ze strachu, že bych mohl dostat přes hubu – prostě z hrůzy, jaké dnes v ulicích vidím tváře.“

Bolševická „osvěta“ lidu Bunina vysoce znechucovala: „Ryšavec v kabátě se stojacím perziánovým límečkem, ryšavé kučeravé obočí. S čerstvě vyholenou, napudrovanou tváří a s ústy plnými zlatých korunek, jednotvárně, jako by to předčítal, mluví o nespravedlivosti starého režimu. Vztekle mu oponuje pán s nosem pršáčkem a s vykulenýma očima. Do toho všeho se horlivě a většinou nevhod pletou ženské, přerušující spor (...). Jedna dáma si překotně stěžuje, že teď doma není co do úst… Naivním hláskem ji přerušila jakási zmalovaná čubička a začala vykládat, že Němci tu budou každou chvíli a že všichni draze zaplatí za to, co tu provedli. ‚Než přijdou Němci, tak vás všechny podřežeme,‘ poznamenal chladně dělník a šel pryč.“ Bunin se pro emigraci rozhodl záhy po bolševickém převratu. Z Moskvy odjel již v roce 1918.

Proklaté dny jsou opravdu těžkou knihou. I proto je škoda, že v českém překladu vychází odděleně od ostatních deníkových zápisků, protože Buninovy deníky z emigrace nejsou o nic méně poutavější. Tento monolog také v pozdějším období doplňují deníky jeho ženy Věry a mladé básnířky Galiny, která s manžely Buninovými žila v jejich francouzské vile až do roku 1942. Nicméně Proklaté dny tvoří především svou sevřeností a tragikou jeden soudržný celek. Chtěla bych také ocenit překlad Libora Dvořáka – Buninův jazyk je velmi literární, současně však živý a mrštný, což je pro překladatele nelehký úkol. Velmi cenné je rozhodnutí zachovat v textu gramatickou formu reflektující autora ve třetí osobě. Díky této zcizující vazbě vzniká v deníku zvláštní atmosféra, která spolu s emocionálním napětím zápisků tvoří mezní póly vnímání sebe sama.

Autorka je rusistka.