Důvěra neslýchaného tajemství

Je překvapivé, že vlivné dílo osobitého francouzského katolického myslitele Léona Bloye, které mocně zasáhlo (především prostřednictvím jeho hlavního českého nakladatele a překladatele Josefa Floriana, viz A2 č. 30/2007) i do našeho kulturního prostředí, zůstává bezmála dvacet let po listopadovém převratu stále na okraji zájmu našich nakladatelů. A to přesto, že je z podstatné části přeložené. Jazyk Florianových překladů (vedle něj Bloye do češtiny překládal především Otto Albert Tichý) může znít mnohým dnešním uším dosti nezvykle, osobně se však domnívám, že vhodně tlumočí zemitou syrovost Bloyova stylu (podobným případem Florianova kongeniálního překladu je například jeho převod románu Očarovaná Julese Barbeye d’Aurevilly, skvěle reprodukující fantasknost příběhu, umocněnou archaicky vystavěnou větnou skladbou). V posledních letech stále častější relativizování Florianových (vedle něj ovšem také Reynkových) překladů jako zbytečně archaizujících je nespravedlivé a většinou zcela neopodstatněné (tj. nezakládající se na kritické komparaci překladu a originálu).

Tísnivé nakladatelské ticho kolem Bloye narušily v minulých letech jen dva reeditované svazky: V temnotách (1993, překlad Bohuslav Reynek) a Chudá žena (2005, překlad Josef Heyduk). Třetí knižní publikaci, a to dosud v Česku nevydanou, přinesl až letošní rok. Pražské nakladatelství Triáda vydalo mimořádně zasvěcený výbor z Bloyova životního díla, který připravila na přelomu čtyřicátých a padesátých let Raïssa Maritainová, jeho kmotřenka a žačka. Stránky z díla doprovodil Raïssin manžel, významný francouzský filosof Jacques Maritain, čtivou a poučnou předmluvou, zamýšlející se nad Bloyovou osobností a skicující ubíhavými tahy Mistrův proměnlivý portrét.

Kazatel

Raïssa Maritainová přítomnou knihu pečlivě sestavila z drobných citací i delších ukázek z Bloyových děl a nastínila nejzásadnější témata tohoto pozoruhodného spisovatele. Čtenářům se tak pozvolna otevírá Bloyovo bohaté dílo, přitahující svou opravdovostí a prožitostí. Jeho četbu provází nutnost neustálé konfrontace s předkládanými myšlenkami. Naléhavost Bloyova poselství, násobená jeho radikálním stylem, slévajícím prvky vysoké i nízké, míří přímo k lidskému nitru, probouzí otázky, nastavuje zrcadla a zneklidňuje. Asi nikdo se nedokáže beze zbytku ztotožnit s celým autorovým světonázorem, se všemi jeho výroky, ale stejně tak se soustředěný čtenář neubrání početným otázkám, evokovaným jednotlivými sentencemi a vizemi.

„Bída tohoto světa je zřejmá, jedině když se přežene,“ napsal Bloy a tato slova mohou být jedním z klíčů k jeho vyjadřování, drsnému a plamennému, ale zároveň i emfatickému a kontemplativnímu. Expresivní jazyk, nejednou čerpající slovní zásobu z těch nejnižších pater, zmnožoval naléhavost autorova poselství. Vulgarita nebyla samoúčelná, jak dokládá ve své předmluvě Jacques Maritain: „‘Skatologie‘, jež u něho pohoršuje, byla jen jeho osobitý způsob, jak napadat pompéznost, v níž si libujeme, a držet se stranou od světa.“ Bloyův styl byl silně adresný. Dokonce i v projevech neobsahujících žádné jazykové signály (oslovení apod.) se zdá, jako by neustále promlouval ke konkrétním adresátům. I jeho deník, který postupně vydával, je sycen onou adresností. Tato osobitá rétorika přibližuje Bloyovo dílo k homiletice: pisatel se mění v kazatele, oslovujícího z hlubin své samoty davy mlčenlivé i tázající se, které postávají před jeho sklepními okny nebo je míjejí.

„Sám, jen s Bohem“

Svazek otevírá oddíl Nevděčný žebrák, zdařilý pokus o Bloyův (auto)portrét, tvořený montáží jeho deníkových záznamů, ukázek z korespondence (především z krásných dopisů adresovaných v letech 1889–1890 jeho snoubence Jeanne) a drobnějších úryvků z dalších děl. Následující oddíly pak monograficky představují například Bloyův kritický postoj k soudobým katolíkům a k ideji katolicismu (Novodobí křesťané), jeho lásku k Panně Marii a mariánskému kultu (Ta, která pláče), jeho moudré stanovisko k židovské problematice a antisemitismu (Tajemství Izraele) nebo brilantní interpretaci měšťáctví (Moudrost měšťáka). Mezi jednotlivými klíčovými tématy je přitom řada vazeb. Glosy a komentáře se doplňují a vedle specifického autorského stylu je také stmeluje silný emotivní vklad a často zdůrazňované odkazy k spisovatelově biografii.

Přestože Raïssa Maritainová ponechala vybrané ukázky bez komentáře a specifikovala je jen datacemi, neubránila se na několika ojedinělých místech stručným poznámkám, osvětlujícím okolnosti některých textů. Tím je vlastně potvrzena potřebnost druhého, doplňujícího hlasu, který nejenže by odkázal k dílu, z něhož je ta která ukázka vyňata, ale zároveň by ozřejmil důležité historické, biografické a literární souvislosti. Škoda, že právě tento druhý hlas v knize chybí – část kontextu lze odkrýt, ale něco stále zůstává zastřeno. Obzvláště pak pro běžného čtenáře, který se nemůže opřít o Bloyovy sebrané spisy, memoárové práce Bloyových přátel a současníků, natož pak o bohatou zahraniční bloyovskou literaturu, již u nás suplují většinou jen kratší překlady otiskované v dnes obtížně dostupných předúnorových periodikách a nevelká monografie Jacquese Loreilha, vydaná roku 1930 Ladislavem Kuncířem a v devadesátých letech reeditovaná Votobií.

Bloyovo dílo je velkou vizionářskou obžalobou moderní materialistické společnosti. Autor na současný svět pohlíží s odporem a zděšením, pronikavě jej analyzuje a znovu sestavuje, neopomíjeje nejrůznější vztahy. Nekomentuje přitom výhradně současné události; reakce na tyto podněty jsou frekventovanější v denících. Jeho postoj zpevňuje soustředěná, bohatá reflexe historie (významná je například jeho zdůrazňovaná afinita ke středověku, kterou pociťovali někteří soudobí i starší umělci, například Bloyem oslavený básník Paul Verlaine, pronesší slavný výrok „Jsem katolík, ale středověký katolík.“) a zevrubná znalost Písma. Bloyovy texty tak nabývají nadčasovosti a jsou stálým varováním a podnětem k sebereflexi a vlastní proměně. A jeho bystré postřehy jako by zrcadlily dnešní společnost.

České vydání bylo doplněno cenným bibliografickým soupisem díla Léona Bloye a českých knižních překladů, zpracovaným Robertem Krumphanzlem. Podrobný seznam obsahuje vedle Bloyových knih také výběr ze sekundární literatury, z posmrtně vydaných prací a edic korespondence. Výjimečná kniha opět vychází kvalitně zredigována a skvěle graficky zpracována, jak jsme již u Triády zvyklí. Věřím, že tato publikace u nás oživí nakladatelský zájem o Bloyovo dílo a časem se budeme moci začíst do českého překladu alespoň některého korespondenčního souboru, když už se projekt souborného vydání Bloyových spisů zdá být nenaplnitelným snem. Obzvláště přínosné by bylo vydání jeho korespondence s Josefem Florianem, která již na samém počátku devadesátých let vyšla knižně ve Francii.

Autor je postgraduální student v Ústavu české literatury a literární vědy FF UK.