Snové hry pohádkového dědečka

Klíčem k nové básnické sbírce Pavla Řezníčka Mizející ve voliéře může být její věnování vnučce Tereze. Hrdý dědeček v ní vnouče trpělivě zasvěcuje do zdánlivě obskurních pravidel světa každodennosti; ten je zde poznovu středem pozornosti, magnetickým polem obraznosti, inspirací i látkou hodnou přetvoření. Básník učí, jak rozumět obrazům poskytovaným všedností, jak jimi prohlížet i jak vidět sebe sama jejich prostřednictvím, a stvrzuje tak pravdivost nespoutané dětské fantazie, poučkami většiny dospělých sveřepě znevažované.

Svět je takový, jaký jej vidíš

Jedinou pravou zákonitostí tohoto světa je totiž hra, při níž se vše zvrací v nic, jak fatalisticky napovídá například báseň Lidi, a kterákoliv pravda může být zároveň svým vlastním opakem. Hybnou silou, oživující a směšující figury a předměty, jevy a prostory, jsou jejich skryté souvztažnosti, odkrývané v Řezníčkových básních snáze či hůře proniknutelnými asociacemi, jejichž nezřídkavá hermetičnost spojuje světotvornou energii s jedinečným lidským viděním (pochopitelně povzbuzeným snovou zkušeností). Jejich jazyková komika současně exponuje neméně silný tvůrcovský zdroj v jazyku samém. Svět je takový, jaký jej vidíš, a jeho osud je ve slovech, jimiž jej vyložíš, ve verších, do nichž bude zaklet – a ty s ním. V nekonečném chaosu tak asociace smršťují různě příbuzné fenomény k sobě, aby vzniklé asambláže následně invertovaly a jako své rozkolísané negativy se dále rozprskly, přitahovány jinými příbuznostmi.

Řezníčkova poezie rovněž varuje vnučku před vševědy tohoto světa, kteří mají o všem jasno a ono jasno šíří dál coby hygienu ducha. Přílišným osvitem mažou tvary ozřejměné individuálním zřením, nahrazujíce je monochromní, uhlazenou plochou pravd bezbolestných, obecně přijatelných. Spolu s klérem, neustále připomínaným v již poněkud otřele znějících šprýmech či bludných pokusech o ně, je v knize reprezentují především přízraky státu, například v groteskně formulované obžalobě justice, kdy poukaz k blížící se promlčitelnosti „vraždy Karla Šebka“ zaznívá jako další absurdní obraz či teze v řadě („Břitva na pepř/ Všechno koření se servalo/ Olizovat kopytem obrovi jazyk// (…)// Břitva na pepř/ Nikdy na shledanou/ V dubnu 2015 bude vražda Šebka promlčena/ Vraždy se u nás promlčují po dvaceti letech…// Břitva na pepř i na Šebka“).

Atlas slepený deštěm

Oč otevřenější, významově propustnější jsou Řezníčkovy sporadicky troušené básnické gnómy („Rozlité mléko již do plnicího pera nevrátíš!“), historické výklady a zeměpisné poznatky, které se v básních mísí s pravdami obecně přijímanými (byť nejednou od těch „nových“ nerozeznatelnými) a s přeludnými událostmi, jejichž hrdinou je právě tento pohádkový dědeček, Passepartout, který se soustavně vzdaluje i navrací, který je zároveň všude a nikde. Jeho vlastí je celý svět, jejž si současně přivlastňuje a odvrací se od něj, do jehož špíny se flanérsky noří, aby se jím neposkvrněný vynořil s úlovky přízračných obrazů. Je to stav věčného pozorovatelství, naprostého neklidu, „splývání s davem“, jak ho nazval Charles Baudelaire, když psal o Constantinovi Guysovi: „Být pryč z domova, a přesto se všude cítit doma, vidět svět, být ve středu světa a zůstat světu skryt, to je několik z těch nejmenších rozkoší oněch nezávislých, vášnivých, nepředpojatých duchů, jež jazyk dovede jen těžkopádně definovat.“ Tajemství prostupnosti světů, známé jen nemnohým, je zde vyhlašováno otevřeně a má podobu deštěm slepeného atlasu, jehož mapky se postupně spojují v jednu jedinou.

A takto děda vychovává i vnučku. Učí ji umění smíchu, hry a anarchičnosti, toho, jak se stát věčnou Zazi… Ovšem je tomu vskutku tak? Když v samém finále narážím na verše „A máte příjemný pocit jako když zjistíte/ Že pekaři dnes omylem vložili do svých pecí/ Místo briošek croissantů muffinů a koblih/ Své děti/ Kterých už je stejně dost/ Budou na podpal“, musím se ptát, zda básník nevěnoval svou sbírku své vnučce spíše proto, aby ji nemusel hlídat… I to je v jeho hemživém světě možné.

Autor je bohemista.