Kolem nové hry Václava Havla vznikl humbuk vlastně už ve chvíli, kdy ji autor ještě ani neměl dopsanou – médii proběhlo sdělení, že na ní pracuje. Celý tanec kolem obsazení hlavních dvou rolí, autorových požadavků a odmítnutí Národního divadla je prostě jenom další trapnost (ponechávám stranou svůj dojem, že se naše první scéna zřejmě připravila o velmi dobrý, vtipný, propracovaný a aktuální text). Ohavné je, že všechna jednání prošla tiskem a vzniklá hysterie tak či onak uvedení či neuvedení hry poškodí, protože leckdo už má předem vytvořený názor (aniž by Havlovo drama znal). Propírání zákulisního prádla je o to nevhodnější, že podobné dohady a nedohady, autorská přání a režijní a ředitelské vrtochy nejsou v divadle nic neobvyklého, zejména domluvy o hostujících umělcích představují často problém. Místo toho, aby všechna jednání proběhla diskrétně a došlo se k řešení uspokojivému pro kapličku i dramatika, se okamžitě do věci začali míchat novináři – a ne všichni zúčastnění jsou v jednání s médii bohužel zběhlí. ND je sice placeno z našich daní, ale odpovědnost za svá umělecká rozhodnutí si nese samo.
Marta Ljubková
Videoart má důležité místo na výstavách současného umění (v Praze v galerii NoD či v kině Světozor) a dílo Michala Pěchoučka patří k jeho nejzdařilejším projevům. Avšak jeho video „Zrzavý film“, doprovázející retrospektivní výstavu Jana Zrzavého (do 16. 9. ve Valdštejnské jízdárně), mě popudilo. V devítiminutovém „životopisném filmu“ sledujeme dobové záběry malíře na procházce Prahou za zvuku francouzských šansonů a neostré pohledy na jeho díla. Pak se objeví mladík podobající se Zrzavému zamlada. Jde dnešní Prahou; ve zvuku zaslechneme jeho rozhovor s „knihovnicí“. Imprese, ale čeho? Intimní portrét, z něhož se nedozvíme nic. Interpretace? Zrzavého nekonvenční dílo zintimňovalo krajiny, předměty i těla, ale k jeho poetice má „film“ daleko. Kdyby rozvíjel byť jeden obraz či aspekt Zrzavého poetiky, mohl obohatit vnímání jeho tvorby. Pěchoučkův „art“ se do výstavního prostoru nehodí, vyčuhuje a ve výsledku poskytuje jen jednu individuální impresi, možná inspirovanou Zrzavého tvorbou. Vzpomenu-li na zdařilou interpretaci Boudníkova díla ve filmu Tomáše Hejtmánka Jedna setina (1993), promítaném v rámci výstavy o Vladimíru Boudníkovi, nebo na dokument Sbohem slunce (2002) Martina Řezníčka na výstavě děl Aléna Diviše v Galerii Rudolfinum, nerada konstatuji, že se Pěchoučkův artefakt nepovedl. Má-li být reakcí na podobné „pandány“ k výstavě, ve srovnání s nimi se jeví trapně.
Kamila Boháčková
Moderní učebnice češtiny pro cizince prošly dramatickým porevolučním vývojem: místo nekonečně nudných článků o kvalifikovaných dělnících z Vietnamu se objevila konverzační cvičení a hlavně množství obrázků. Zejména „modely“ z poloviny devadesátých let se ovšem neobejdou bez pedagogického dovysvětlování. Například identifikace substantiv často přináší situace nechtěně komické: Kdo je to? táži se. Studující se zahloubá a s ruměncem zkusí: prostitutka? Poprvé mě to zaskočilo, pak už jsem věděla, o co kráčí: žena v širokém stoji rozkročném, v minisukni, prohnutá v pase, vyzývavě se opírá o stehna. Well, to není nevěstka, ale zkrátka „žena“. Co se týče adjektiv, tak ta divná paní s natáčkami a ztrhaným výrazem je prosím „ošklivá“, zatímco ta vedle – ne, to není Pamela Andersonová, to znamená „hezká“. Šok nad ilustracemi prožily bez výjimky všechny národnosti, muži i ženy – taková genderová neomalenost v zahraničí prokazatelně dávno není zvykem. Z druhého vydání je evidentní, že se vydavatel poučil a česká kritéria se značně posunula. Teď už všichni vypadají jenom jako „divná“.
Markéta Pilná
Že krakovská prezentace polského překladu knihy Václava Havla Prosím stručně vzbudí takový rozruch, asi nikdo nečekal. Jedna věta, donekonečna parafrázovaná a citovaná v polských a českých komentářích, jež vyzývala k přítomnosti mezinárodních pozorovatelů během voleb do Sejmu, spustila lavinu uražených reakcí. Prezident Lech Kaczyński neopomněl označit Adama Michnika a Bronisława Geremka za Havlovy našeptávače, polští novináři se ohrazovali proti srovnání s Kubou nebo Běloruskem, bývalý český prezident vysvětloval a vysvětloval. Mediální vrtění Havlem by v nás mohlo vzbudit spíše pobavený úsměv nad schopností novinářů nafouknout každý výrok jako pouťový balónek, kdyby neotvíralo dlouhodobější a bolestivější otázky. Polská dvojčata byla zvolena v regulérních volbách, a ačkoli jejich rétorika, hon na čarodějnice nebo koalice s populisty a nacionalisty Evropu znepokojují, nezbývá jí než respektovat přání většiny. I tak vypadá demokracie. Teď už snad ani Václav Havel nevěří, že pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí. Ale byla to hezká pohádka.
Lucie Kněžourková