Srpnová chilská verze měsíčníku Le Monde diplomatique přináší obsáhlou reportáž o aktivitách National Endowment for Democracy (NED) v Latinské Americe. Tato „nevládní“ organizace byla založena v roce 1983 americkým prezidentem Reaganem s cílem „přispět ke globální kampani za demokracii“. Program organizace měl být „samozřejmě koherentní s našimi národními zájmy“. První prezident této nadace, historik Allen Weinstein, se vyjádřil jasněji: „Mnoho z toho, co teď děláme, prováděla už před 25 lety skrytou formou CIA.“ Ačkoli jde o soukromou nadaci, její rozpočet schvaluje Kongres a je součástí výdajů amerického ministerstva zahraničí. Bývalý zaměstnanec ministerstva William Blum k tomu řekl, že „ono nevládní je součástí mýtu (…), pomáhá to udržet ve světě jistý stupeň důvěryhodnosti, již by agentura vlády USA nemohla mít“. V osmdesátých letech se NED zapojila do „osvobozování Střední Ameriky od komunistů“ především formou podpory bývalých somozistů a oddílů contras. Samozřejmě úzce spolupracovala s Národní kubánsko-americkou nadací (FNCA). Velké částky od ní obdržel pro svou kampaň Marc Bazin, bývalý pracovník Světové banky, který v roce 1990 kandidoval na haitského prezidenta. Byl však poražen Bertrandem Aristidem. Aristide byl ale v září 1991 svržen po kampani spolufinancované NED, pak znovu dosazen americkou invazí v roce 1994 a před pár lety opět sesazen. Mezi lety 2001 a 2006 dala NED v kooperaci s USAID přes 20 milionů dolarů opozici ve Venezuele. V dubnu 2002, týden po neúspěšném převratu proti Hugo Chávezovi, zveřejnily New York Times, že pár měsíců předtím Kongres zečtyřnásobil rozpočet NED určený pro Venezuelu. NED však dodává peníze i jiným zahraničním nevládním organizacím, třeba Reportérům bez hranic (RSF), což pod tlakem amerických novinářů přiznal generální tajemník RSF Robert Menard. Současně dodal, že 92 330 eur dostala RSF také od Center for a Free Cuba. V této organizaci se angažují bývalí pracovníci amerického ministerstva zahraničních věcí, kteří jsou spojeni s aktivitami Reaganových vlád proti sandinistům (Otto Reich), nebo přímo lidé, kteří mají vazby na anticastrovký terorismus (Frank Calzón). Jak připomíná chilský Le Monde diplomatique, právě RSF nejvíce kritizovala neobnovení licence opoziční televizní stanici ve Venezuele, která předtím v době, kdy pučistická vláda v Caracasu střílela do lidí (což Hugo Chávez opravdu nedělá), zrušila zpravodajství a vysílala kreslené filmy.
Bolivijský tisk každodenně velmi obsáhle referuje o stále napjatější a nepřehlednější politické situaci v zemi. Vydání deníku La Razón ze 4. září informuje o neexistenci shody mezi zástupci vlády Evo Moralese a regionální reprezentací z Chuquisaky, v jejímž hlavním městě Sucre by mělo pracovat Ústavodárné shromáždění. To se však již několik týdnů neschází (ačkoli po roce zasedání již mělo zemi dát novou ústavu), neboť vládní většina odmítla na jeho půdě projednávat zcela nový požadavek, vznesený zástupci hostitelského regionu, totiž přenesení hlavního města z La Pazu zpět do Sucre, jež bylo metropolí do konce 19. století. Spor tak přilil oleje do ohně konfliktu mezi hornatým západem země (altiplano), obývaným hlavně indiánským obyvatelstvem a východními provinciemi (tzv. půlměsíček), v čele s mestickou Santa Cruz. Sucre získalo pro svůj nárok podporu od zbylých regionů v podobě stávek doprovázených násilím a explicitním rasismem. Prezident Morales je veřejně označován za lamu, jsou páleny kečujsko-ajmarské vlajky a předsedkyně Ústavodárného shromáždění Silvia Lazarteová je označována za „hloupou indiánku“ (Silvia Lazarte, la chola ignorante!). V odpovědi na tyto útoky viceprezident Alvaro García Linera do Sucre povolal na 10. září 100 000 indiánů, kteří by měli vyjádřit podporu vládě. Opozice ho již dopředu učinila zodpovědným za to, co mohou tyto demonstrace přinést. Poněkud paradoxní je přitom fakt, že sám García byl radikálnějšími členy Moralesova tábora ještě nedávno označován za typického reprezentanta bílé menšiny v zemi. Vláda současně zvažuje přenesení shromáždění buď do Cochabamby či Orura, aby vůbec mohlo pokračovat v činnosti.
Španělský El País se 29. srpna věnoval několik týdnů se vlekoucí vnitřní debatě v opoziční Lidové straně (PP), která poněkud komplikuje zahájení kampaně před volbami v březnu příštího roku. Spory odstartoval nápad populárního starosty Madridu Alberta Ruiz-Gallardóna, jenž by rád kandidoval v hlavním městě do španělského parlamentu. Gallardón je všeobecně respektován pro své výrazně liberální postoje, jimiž se liší od většiny stranického vedení, které během druhé Aznarovy vlády prosazovalo výrazně konzervativní postoje (například v otázce práv homosexuálů či imigrantů). Protože však svou možnou kandidaturu s nikým nekonzultoval, dostal Gallardón do nepříjemné situace předsedu strany Mariana Rajoye. Rajoyeho vedení je přitom již delší dobu kritizováno, hlavně pro neschopnost těžit z řady problémů, s nimiž zápolí socialistická vláda. Rajoy, který podle všech průzkumů jasně prohrál v mediálně velmi sledované debatě „o stavu národa“ s premiérem Zapaterem, tak nyní vypadá jako někdo, kdo není schopen ani udržet základní stranickou disciplínu. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že mnohem větší šance by PP měla, kdyby v jejím čele stál právě mladistvě vypadající liberál Gallardón nebo bývalý ministr financí Rodrigo Rato. Rato před nedávnem opustil vedení MMF a ve Španělsku je označován za tvůrce „ekonomického zázraku“. Španělsko totiž zažívá nejrychlejší ekonomický růst v bývalé patnáctce EU a rychlý stavební boom. Rato se zatím do domácí politiky vrátit nehodlá a Galladrón tvrdí, že zvažovaná kandidatura nemá co dělat s debatou o možné změně na čele strany, ačkoli zakladatel PP a španělský „důchodce z Vysočiny“ Manuel Fraga jeho možný nástup do vedení podpořil.
Ze španělskojazyčného tisku vybíral Radek Buben.