Jonáš Hájek
Suť
Fra 2007, 51 s.
Mladý autor hledá skrze své verše rovnocenného partnera do dialogu. Reálný svět bývá krutý, a tak básník nahazuje udičku pomyslného mostu mezi svým vypravěčem a vnímavým čtenářem, který je schopen sdělované dekódovat a přitom nezůstat němý a netečný k podané skutečnosti. Hájkovy básně, místy oživené a často i živené dialogem, vyrůstají z všednodennosti, někdy bujaré a jindy s přídechem trpkého vystřízlivění. Dominuje téma času a metamorfóz, kterými člověk prochází. Některé z básní jsou reakcemi na fotomontáže Jana Šplíchala. Jde o vyfabulované příběhy s pohádkovým nádechem, což kontrastně působí oproti celku sbírky, která staví na konkrétních motivech konkrétní situace, postavy či místa. Básníkův jazyk osciluje podle podmínek od neutrální polohy až k jemným poetismům („plevelnatá zima, panonské svítání“), ale posléze převlékne kabát a vysměje se nám prostřednictvím slovních hříček a legrácek („znavený genitiv schne opodál/ vestojes to měl nějak radši“). Vypravěč v každém případě zůstává za tvorbou dobře čitelný. Vzhledem k tomu, že místopisem většiny básní je periferie (hory, chalupa, jezírko, moře), můžeme si ho představit jako bedlivého pozorovatele okolního dění, vykukujícího zpoza dubu. Sbírka by mohla zaujmout i proto, že je upřímným záznamem, prostým básnických rafinovaností.
Monika Krajčovičová
Vernon Sullivan aneb Boris Vian
Zabte ošklivé
Přeložil Vladimír Landa
Jota 2007, 144 s.
Ve znovu vydané sullivanovce se hrdina do samého centra zločinecké organizace důsledně prosouloží. To, čeho se klasičtí tvůrci detektivky a thrilleru jen zlehka dotýkali a čeho stále ještě poněkud romanticky využívá James Bond, je v perzifláži Zabte ošklivé povýšeno na způsob infiltrace. Nemůže tomu být jinak, je-li třeba proniknout do lidského hřebčince a zastavit lékaře, který pod maskou strýčka Jedličky přirychluje esteticky vycizelovaná embrya. Z příběhu nám však žádné porno či obscenita nekyne, radovat se můžeme pouze z perverzity tvůrce. Vernon Sullivan zcela naplní a zcela zklame veškerá očekávání čtenáře akčního žánru v grandiózním stylu: Bav se tím, jaké jsi hovado! K smrti se ovšem neubavíme... Happy end vyústí v jakousi květinovou swingers party, jež svou chaotičností upomíná spíše na americké mcdonaldovské obžerství než na francouzské sadovské vytváření systémů, mohli bychom proto knihu odložit ukojeni. Pro Viana typický moment návratu k bodu nula nám však potěšení odejme. Deziluzivně se tu trvá na zločinu bez trestu a nudné politice bez spravedlnosti a my se cítíme být kolaboranty, xenofoby a rasisty právě proto, že jsme četli a užívali si to. Jakou podpásovkou by zaskočil Vernon Sullivan v interaktivním věku? Patrně by si za asistence Vlasty Parkanové pozval George Bushe do pořadu Vypadáš skvěle! a nezakázal by zpívat.
Hana Lundiaková
Richard Bach
Jonathan Livingston Racek
Přeložil Zdeněk Hron
Argo 2007, 80 s.
Půvabná povídka o svérázném rackovi, který je prostě jiný, a tudíž lepší, neleží na pultech českých knihkupectví zdaleka poprvé. Dokonce je nám známa i její (zdařilá) filmová podoba, zejména prostřednictvím programů filmových klubů. A tak se naskýtá otázka, zdali je tento útlý Bachův text natolik nosný, aby opakovaný návrat ustál. Na jedné straně leží hledisko obchodně-ekonomické, na druhé pak kvalitativní. Bez znalosti přesných čísel můžeme na první část otázky odpovědět jen stěží, ale je možné předpokládat, že drobná obměna tohoto dosud posledního vydání – tentokrát totiž vychází v bilingvním šatu – může případnou škálu zájemců rozšířit. A že jde o škálu již tak širokou, je nabíledni. Komorní příběh o volání po osobitosti, oslava neutuchající snahy dokázat i něco víc než jen to nejnutnější, co potřebujeme k holému přežití, a v neposlední řadě souhrn srozumitelných symbolů, mapujících složitost vlastní cesty a oprávněnost vlastního názoru, to jsou devízy, které mohou oslovit poměrně dost čtenářů. Stačí si totiž za slovo „racek“ dosadit „člověk“ anebo ještě osobnější „já“, a rázem se z příběhu o jednom odvážném ptáku stává návod, jak najít sebe sama: Hned na začátku si musíme uvědomit, že člověk je ničím neomezená myšlenka svobody, podoba Velkého člověka a celé vaše tělo, od hlavy až k patě, není nic jiného než vlastní myšlenka.
Magdalena Wagnerová
Chodec cestami poezie – Drahomír Šajtar Osmdesátpět
Editoři Květa Šajtarová a Libor Pavera
Společnost Leopolda Vrly 2007, 120 s.
Svérázná postava české literární historie a kritiky, Drahomír Šajtar, letos slaví pětaosmdesáté narozeniny a jeho přátelé, kolegové a žáci mu připravili festšrift. Jeho editory jsou Šajtarova manželka Květa a jeden z jeho žáků Libor Pavera. Do sborníku přispěli zejména badatelé „šajtarovsko-paverovského“ okruhu, lidé jako František Všetička nebo Ivo Pospíšil, dále několik polských tvůrců, např. Wladyslaw Sikora nebo Pawel Majerski, a připojena je i řada zdravic známých básníků, napsaných leckdy již před desetiletími: nechybějí jména jako Jan Skácel, Ivan Slavík, Jan Vladislav nebo Vilém Závada. Příspěvky mají ráz přehledové zprávy o oslavencově činnosti, studie a eseje na témata autorovi blízká (zejména literatura slezského regionu a dílo Petra Bezruče), nebo osobní vzpomínky, pozdravy a básně jubilantovi věnované či přímo o něm napsané. Místy se v podobných sbornících objeví pozoruhodný text, kvůli němuž se pak k němu vrací ještě další generace čtenářů, častěji však učiní radost jen jubilantov, zatímco člověku nezasvěcenému je leckdy i nepochopitelný: kdo přispěl a kdo ne a proč, k čemu že se vztahují ty tajemné narážky na jakousi causu a tak dále. Ale to neznamená, že by taková kniha neměla smysl, neboť i takto úzce vymezený kruh čtenářů může být leckdy větší, než jaký má kdejaká sbírka soudobé poezie či novela o odcizenosti velkoměsta a vyprázdněnosti mezilidských vztahů.
Vojtěch Varyš
Mike Carey, Scott Hampton, Chris Weston, Warren Pleece
Lucifer – Ďábel vchází do dveří
Přeložil Štěpán Kopřiva
Netopejr, Crew 2007, 160 s.
V příběhu Údobí mlh z komiksové série Sandman Neila Gaimana uzavřel Lucifer peklo a otevřel si bar Lux v Los Angeles (kde jinde). A právě toto období zachycuje scenárista Mike Carey ve své sérii. První ze tří příběhů obsažených v této knize vycházel ještě pod hlavičkou Sandman presents, série se ale natolik uchytila, že se z Lucifera stala samostatná řada. Zatímco u Gaimana je příběh na prvním místě, u Careyho to je spíše humor. Lucifer v jeho podání je egoista, kterému nesejde na lidských životech a se svou blonďatou kšticí vypadá tak trochu árijsky. V prvním příběhu se Lucifer stává služebníkem Nebe, to když se lidem začnou plnit všechny jejich tužby, v druhém musí zkrotit tarotové karty a ve třetím pomoci dívce, která chce pomstít smrt své kamarádky. Ve všech případech však „dělá“ hlavně sám na sebe. Kniha se posledním příběhem uceluje a čtenář zůstává v napětí, jak bude Luciferova pouť pokračovat. Tak jako v Sandmanovi, i tady má kresbu na starosti hned několik výtvarníků, výsledek je však o něco horší než u prvně jmenovaného, přičemž nejlépe vypadá ledabyle zkratkovitá kresba Warrena Pleece v posledním příběhu. Překlad Štěpána Kopřivy je slušný a čtenář nikde nezadrhává. Lucifer určitě není Sandman, stejně jako Carey není Gaiman, svou sérii si však jistě zaslouží a na Careyho scénářích je už v první knize vidět, že se postupně vyvíjejí. A to čtenáře čeká ještě dalších deset svazků.
Jiří G. Růžička
Jakub Čapek
Jednání a situace
Oikoymenh 2007, 215 s.
Tuto knihu lze asi s klidným svědomím považovat vedle Nietzscheho od Pavla Kouby za milník filosofické literatury psané v češtině. V první části se autor zabývá vztahem jednání a události na pozadí fenomenologie úmyslu s exkursem k dichotomii rozumění a vysvětlování, duchovních a přírodních věd. Druhou Čapek věnuje jednání na pozadí Aristotelova pojmu praxis, respektive na pozadí dichotomie praxis a poésis, jak ji Aristotelés vymezuje v Etice Nikomachově. Jednání se v různých interpretačních podobách rozvíjí u Heideggera, Ricoeura, Gadamera a Arendtové, s nimiž autor vede rovnocenný dialog. Třetí část o situaci jednání vyúsťuje v položení otázky smyslu, jenž se nevyčerpává účelností. Smysl, který implicitně podkládá tuto brilantní knihu, se explicitně stává předmětem úvah až v závěru knihy. Je však otázka, zda vztah smyslu a jednání je dostatečně rozvinut natolik, abychom mohli říci, že završuje tuto jinak promyšlenou trojčlennou filosofickou kompozici. Jestliže smysl neutváří jen naše vlastní jednání, pak by bylo třeba navázat tím, v jakém smyslu je jednání výrazem příležitosti, „díky níž se můžeme ke smyslu vztahovat, a zároveň výrazem nemožnosti jej určovat“. Co je to příležitost, v čem je odlišná od situace? Přesto nelze tuto nevykázanost smyslu považovat za slabinu knihy. Smysl stál od samého začátku skutečně v pozadí těchto skvělých úvah.
Michal Janata
Umberto Eco
Umění a krása ve středověké estetice
Přeložil Zdeněk Frýbort
Argo 2007, 230 s.
Kniha, která vyšla v roce 1987 a jejíž první verze se objevila už o třicet let dříve, představuje syntézu Ecova celoživotního zájmu o středověkou filosofii a estetiku. Český čtenář tak má možnost seznámit se s původní oblastí intelektuálního zájmu, z níž tento autor, dnes zřejmě známější jako romanopisec a literární teoretik, vychází. Na jedné straně tak můžeme nahlédnout, jak důkladná medievalistická erudice stojí za Ecovými postmoderně hravými knihami Jméno růže a Baudolino, a zároveň se nám tu ve srozumitelné a přehledné podobě nabízí exkurze do oblasti středověkého myšlení a senzibility. Kniha je v tomto ohledu inspirující. Nejzajímavějšími kapitolami jsou ty věnované obecnějším rysům středověku, středověkým alegoriím a symbolice (tady už můžeme cítit náznaky budoucího Ecova sémiotického zaměření), a především pozdně středověkému přechodu k renesanci a novodobému pojetí krásy i umění. Ecovou devízou je schopnost podávat středověkou látku v širších perspektivách, buď ve vztahu k antice nebo k době následující: „Jestliže romantismus ocenil středověk tak vysoko, že kvůli tomu dokonce zfalšoval historickou perspektivu, pak jedině z toho důvodu, že v něm objevil jakýsi zárodek citové estetiky a že právě v této epoše spatřil utváření nového pocitu neukojené vášně, který přivádí poezii k tomu, že se stává výrazem nevýslovného.“
Ondřej Kavalír
Miloslav Petrusek
Společnosti pozdní doby
Sociologické nakladatelství (SLON) 2006, 459 s.
Již druhé vydání této knihy svědčí o její čtenářské úspěšnosti, o tom, že je psána čtivě, srozumitelně a zasvěceně. V drobných miniesejích autor ukazuje, jakými prostředky se dnes západní společnost snaží pojmenovat sebe samu (od aktivní společnosti k zrychlující se společnosti): dává přitom slovo nejen sociologům, ale všem autorům, kteří podle něj mají k tématu co říci, nebojí se přitom ani těch, kterými dnes mnozí v českém akademickém prostředí pohrdají (T. Halík). Ač měl autor při psaní k dispozici rozsáhlou knihovnu v německé Kostnici, neváhá jmenovat tituly, které se k tématu vztahují, ale k nimž se nedostal, a nevyhýbá se ani moralistnímu tónu či „politicky nekorektním úvahám“: „Jakým právem prosazujeme lidská práva, jestliže není něco univerzálního? A jestliže opravdu je, který civilizační okruh poprvé zformuloval ideu univerzálních lidských práv?“ V úvodu Petrusek připouští, že název knihy je poněkud únikový – chtěl se vyhnout pojmu postmoderní společnost, právě toto heslo je ovšem v knize nejrozsáhlejší a představuje v češtině asi nejpřehlednější text o různých pojetích postmoderny a o jejích kriticích. Kniha může být užitečná nejen pro sociology, ale pro každého, kdo se zabývá tématy jako sekularismus, cynismus, karnevalovost, heroismus a mnoha dalšími.
Jan Lukavec
Jan Grombíř, Jakub Grombíř
Průvodce sklepními uličkami jižní Moravy
Nadace Partnerství 2007, 252 s.
Pokud se řádně zalijete vínem na cestách jižní Moravou, jistě začnete uvažovat o pěstování vinné révy na tamějších vinicích. Průvodce tvrdí, že vinnou révu počali na Moravě pěstovat římští vojáci ve 2. století př. Kr. Dovolte, abych se zasmál! Když Vídeň-Wien-Vindobonum – Město vína je, co by kamenem dohodil a zbytek došel, najisto s pěstováním hrozna začali moravští Keltové, kteří se znali se starými Řeky a balkánskými Ilyry – a to byli nějací pěstitelé vína! Že však je zvyklostí všechno přičítat Římanům, tak se omílá „římské víno“ donekonečna. Chlastalo se tenkrát děsně – anebo snad ne? Kdoví. Potřeby cyrilometodějské misie též mají svůj významný podíl na rozvoji vinic jihomoravských, jako v Čechách pozdější zakládání vinic knížetem Václavem. Průvodce sklepními uličkami jižní Moravy byl sestaven jako cyklistický itinerář, což má kouzlo nechtěného, představíme-li si vínem nalité cyklisty šněrující cyklostezkami a valem klesající do příkopů. Ale což, každá doba má své priority, a kdo se chce jet ožrat na kole, ať si jede – ale jak chcete řídit velocipéd a ještě přitom pít ze sklenice? Nejlíp se chlastá pěšmo, člověk potom nepadá z takové výšky. Autoři knihu vybavili medailony jednotlivých vinařských obcí s legendami a pamětihodnostmi, které si před výletem tímto můžete nalít do hlavy.
Vít Kremlička
Harald Martenstein
Heimweg
Bertelsmann 2007, 224 s.
„Heimweg“ (Cesta domů) je autorovou prvotinou. Hlavními postavami románu jsou Joseph a Katharina. On se vrací z ruského válečného zajetí a najde svou ženu s francouzským vojákem. Situace, která by byla jinde začátkem dramatické scény, zde rychle pozbývá napětí a je pouhým, ač ne právě radostným nástupem do všedního poválečného života. Katharina dále pracuje v baru své sestry a věnuje se mužům, kteří lokál vyhledávají. Joseph si najde místo jako poslíček v bance a splní si tak sen o zaměstnaní v obleku. Už v prvních větách vyniká autorův styl – lehký tón s přiměřenou dávkou ironického odstupu, který tragické věci dokáže zlehčit, aniž by je bagatelizoval. A není jich málo. Joseph byl ve válce přidělen ke komandu, které střílelo na ruské frontě nepohodlné zajatce. „Prostě tak to bylo,“ říká Joseph. Tak jak jde čas, skutečný život začíná ustupovat do pozadí a stává se skoro neskutečným, na síle ale získají duchové minulosti. U Kathariny je to psychicky nemocný otec, který záhadně zemřel krátce před válkou, Joseph nemůže ze své paměti vypudit ruského komisaře, kterého zastřelil. Oba se, každý sám, uzavírají do sebe. Příběhem, který vypráví nenarozený vnuk Josepha a Kathariny, se jako červená nit táhne válečné utrpení. Po atmosféře německého hospodářského zázraku 50. a 60. let není ani stopy. Kniha patří mezi nominované na Německou knižní cenu.
Eva Vondálová