Kurátor „in situ“

1. Jak byste vysvětlil/a termín kurátor?

2. Sám/sama jste kurátorem/kurátorkou (alespoň příležitostně). Jaké máte zkušenosti s touto aktivitou?

3. Jaké myslíte, že má kurátor postavení v rámci uměleckého provozu, a jaká je vaše představa, že by měl mít? Je mezi tím, co je, a tím, co není, veliký rozpor?

4. Jaké mohou být podle vás společenské ambice kurátora (u nás a v zahraničí)?

5. Koho byste uvedli za svůj kurátorský vzor? Máte nějaký?

Lada Hubatová-Vacková (1969), Praha

1. Kurátor připraví sám nebo ve spolupráci s týmem koncepci výstavy a v přípravném procesu o výstavu pečuje tak, aby byl koncept doveden k realizaci. Někdy proces ukáže, že je třeba původní plán změkčit, modifikovat, ale zásadní myšlenkový úběžník by kurátor ztratit neměl. Svůj přístup by si měl uhájit a náležitě slovně objasnit.

2. Zkušenosti z řízení velkého projektu nemám. Buď se jednalo o odbornou spolupráci (výstava Vincenc Kramář – Od starých mistrů k Picassovi), nebo o spoluúčast na koncepci a podobě stálé expozice Moravské galerie v Brně. Krátký čas jsem se organizačně podílela na výstavách Francouzského institutu, teď společně se studenty oboru Dějiny a teorie designu a nových médií připravujeme výstavu Husákovo 3 + 1: bytová kultura 70. let v přízemní Galerii VŠUP.

3. Kurátor si u nás začíná budovat své postavení, vystupuje z anonymity, stává se často spoluautorem výstavy. Pokud je vlivný, zásadně spoluovlivňuje přijetí či nepřijetí určité umělecké postavy do správného okruhu, klanu, „stáje“. Vyvolení umělci mají štěstí, ostatní mají smůlu, že kurátorem hájeni nejsou. Takový katapult k pomyslné slávě díky kurátorovi je někdy dílem skutečné kvality, někdy vzniká šťastnou náhodou. Výsledkem tohoto trochu divného režimu, v němž vládne vlivný kurátor, je, že zalíbit se mu se stává často umělcovou strategií. A to různými formami: nečekanou přízní, mimetizováním trendu a někdy i nepřirozeně přehnaným vzděláváním. Jeden malíř mi sarkasticky řekl: „Abych uspěl, musím si prohlížet staré knihy a číst to, co oni. Oni pak budou vědět, co psát, čeho se chytit...“ Myslím, že tuhle křeč by schopnější kurátor měl vycítit, měl by chránit autentický projev.

4. Kurátor by neměl být loutkou (trhu, módy, „diskursu“), ale měl by být o své volbě přesvědčen. A společenské ambice? Ty budou vyplývat přirozeně z toho, jakou identitu si kurátor postupně vytvoří, obecný recept není. Někomu vyhovují výstavy v komorních prostorech, alternativních barech, jiný rád připravuje výstavy pro Rudolfinum, další pro MoMA, jiný galerii nazývá obyčejněji „experimentálním zázemím“ a jako v laboratoři pozoruje, co se vyvine; velké pompézní cíle při prezentaci současného umění si neklade.

5. Nadchla mě dokonale připravená mezioborová výstava v Musée d´Orsay K pramenům abstrakce 1800–1914 asi z roku 2003, a to jak mezioborovou instalací, tak skvěle připraveným katalogem. Na koncepci se podílel tým, hlavně myslím Pascal Rousseau. Těch vzorů je pochopitelně víc, ale pařížská výstava mě při otázce napadla okamžitě a první.

Edith Jeřábková (1970), Klatovy/ Klenová

1. Tvoření hesel mě vzrušuje jen v obrozeneckém slovníku, ale budiž: kurátorství je přinejmenším dvojí, jsou kurátoři sbírek v jednotlivých uměleckých institucích, kteří se o sbírky starají, zpracovávají je a připravují k prezentaci a pak jsou  „samostatní“ kurátoři, kterým je asi anketa věnována. Těmi jsou ti, kdo prostřednictvím výstav nebo i jiných uměleckých prezentací vytvářejí jednotlivým uměleckým dílům, názorům a činům kontext, ať už se jedná o definici či naopak rozostření určité problematiky. Kurátor by měl umění vyhledávat, dávat do souvislostí (či z nesmyslných souvislostí vytrhovat), prezentovat, částečně i reprezentovat a vědecky zpracovávat, ale i popularizovat, což našim uším příliš nelibozvučí.

2. Ty nejlepší, velice mě to baví, i když si člověk někdy připadá, že dobrovolnosti by se měly meze klást. Ovšem fakt, že i umělci si vše musí dělat sami onen aktivistický akcent stírá. Ale setkala jsem se i s opačným extrémem u našich německých přátel v kunstvereinu, kde byli nad existencí kurátora skoro udiveni. Takže mě pak symbolické honoráře za kurátorství nijak neponíží. Vím také ale, že některé kurátorské podniky jsou slušně odměněny i za ne příliš slušnou práci. Ale to jsou ruby všech profesí či poloprofesí (nemyslím si, až na výjimky, že u nás lze být nezávislým kurátorem na plný úvazek). Někteří šikovní kurátoři dokonce cíleně vytvářejí takový „kontext“ dílům, který směřuje k růstu jejich cen na uměleckém trhu. I to je jedna z tváří kurátorství. Na opačném konci zase stojí aktivity nezávislých kurátorů, pohybujících se na více či méně alternativní scéně, často umělců samotných, kteří vytvářejí prvotní řazení a vyhledávání autorů, které determinuje další umělecko-historické pozice a postavení na rodícím se uměleckém trhu.

3. U nás pojem kurátor není vůbec cizí. Osobně si ale myslím, že by oficiální instituce, mohly více využívat „vnějších“ kurátorů, aby i mimo velká centra mohly být představeny zajímavé a „čerstvé“ projekty. Ještě minulý rok jsem měla intenzívní pocit, že zde chybí velké kurátorské podniky, které mohou příslušet jen velkým institucím, což se letos naplnilo třeba ve Futuře (Václav Magid - Punctum, Jana a Jiří Ševčíkovi – Forma následuje...risk), v GHMP (Krištof Kintera – Hrubý domácí produkt) aj. Co chybí zoufale je propojení kurátorských aktivit a prezentace českého umění v zahraničí. To je dluh českých kurátorů českému umění a českých institucí nejen českým kurátorům.

4. Pardon, této otázce příliš nerozumím, asi jako jakéhokoli jiného jedince. Je prostředníkem mezi několika světy - světem umělců, diváků, vědy, institucí, trhu. Tedy klidně absolutní.

5. Nemám, ale v našem prostředí existuje celá řada kurátorů současného umění, jejichž práce si vážím jako například Jiří Valoch, manželé Ševčíkovi, Václav Magid, Karel Císař, David Kulhánek a Vít Havránek, Jiří Ptáček a řada dalších.

Michal Pěchouček (1973), Praha

1. Představuji si kurátora jako spolehlivou a trpělivou osobu fyzicky přítomnou na výstavě. Někoho jako kustoda nebo policajta v modré košili, který automaticky budí důvěru. To je stejná osobní automatická představa, jako například slovo úterý mi evokuje oranžovou barvu. Kurátor by měl být někdo spolehlivý, všestranný a charismatický.

2. Nepovažuji se za něj. Je dobré, když za kurátorem stojí větší instituce a on pracuje ve větším týmu profesionálů. Navíc nejsem a nikdy nebudu ten dokonalý policajt. Jsem jen takový „kulátol“. Někdo, pro koho je tato činnost příležitostným a euforickým koníčkem. Momentálně je dělání výstav i kompenzací mého svobodného nevystavování. Je to tvůrčí činnost s mými oblíbenými umělci, tak trochu si na vernisážích nárokuji autorství, a proto mám raději samostatné výstavy.

3. Docela se mi líbí dnešní situace, kdy kurátoruje kdekdo. Hlavně umělci. Nejenom proto, že umělci mají bezprostřední zkušenost a bližší pohled, ale konečně berou věci do svých rukou a nečekají jen na nabídky. Sami pomáhají druhým. Ukazuje se také, že být umělec, kurátor, teoretik, galerista a zároveň ještě i sběratel se najednou nevylučuje. Je to docela přirozená existence s mnoha využitými funkcemi, které bych od sebe neodděloval. Také se ukazuje, jak jsou mnozí umělci i ti takzvaní opravdoví kurátoři líní.

4. Nevím. Asi nejhorší, co se může kurátorovi stát, je autoritativně demonstrovat vlastní moc velkými a skoro zbytečnými výstavami, jaké jsou třeba poslední pražská bienále. To je takový ukázkově ošklivý výsledek těch naplněných společenských ambicí.

5. Mým největším vzorem je Jiří Valoch pro svoji vytrvalost, nenápadnost a obětavost. Michal Koleček pro schopnost věci profesionálně dotáhnout do konce. Kluci z Displaye a Jakub Hošek, protože byli jedni z prvních kvalitních nezávislých a fungují doteď. Ze zahraničních kurátorů mám rád Burkharda Brunna a Johnatana Watkinse, protože to jsou mí oblíbení fanoušci.

Martin Mikolášek (1973), Ostrava

1. V ideálním případě je to člověk, který dělá výstavy určitým autorům proto, aby na díle těchto umělců vysledoval, evokoval a následně i formuloval svou vizi o základních tendencích současného umění.

2. Žádné vyšší cíle si nekladu, takže pokud můžu, označení kurátor se rád vyhýbám vzhledem k předchozí odpovědi. Dělám výstavy, protože mě baví v uměleckém provozu fungovat i jinak než pouze pasivně. Těší mne, když můžu intervenovat do uzavřených kroužků „těch, co spolu chodí“ a dávat prostor autorům, jejichž dílo mi osobně připadne zajímavé a nosné.

3. Postavení kurátora se proměnilo v posledních letech dost zásadně. Dnes už často nejde o teoretika, který konkretizuje obecné ideje, ani o gurua, kolem něhož se utvářejí vyznavačské kroužky. Fenoménem dneška je umělec-kurátor. Můžeme dlouze spekulovat o tom, proč k této změně došlo, jisté ale je, že stav, který v současnosti panuje, může být stejně dobře dokladem emancipace umělců a umělecké scény obecně od příliš obecných teorií, jakož i důkazem neschopnosti jedněch porozumět druhým. Každopádně kurátor přišel o své dominantní postavení; jestli je to dobře nebo ne, ukáže čas.

4. Kurátor má v rukou moc uvádět na veřejnost nové autory, může proto fungovat jako spojnice mezi laiky a uměleckou scénou. Může zprostředkovávat informace o aktuálním dění. Může fungovat jako poradce pro potenciální kupce, tj. pokoušet se kultivovat jejich vkus, což jsou záležitosti možná manipulativní, na druhé straně ale pokusy o hierarchizaci a signování umění by se měly odehrávat stále. Právě toto označování kvalitního v nepřeberném množství různých přístupů, tendencí, směrů či pohledů je kurátorovou „společenskou odpovědností“.

5. Se vzory je to obecně těžké – není doba nekritického přijímání. Určitě by se ale našla řada lidí, jejichž názory a styl jsou mi blízké. Skláním se ale především před těmi, kteří mimo centra dokážou přežít, i když se nepodbízejí.

Denisa Kera (1974), Praha

1. Dohazovač. Prostě ten, kdo umí propojit zajímavé lidi, témata a instituce, aby vznikl nový projekt. Někdy i kouzelník, který musí umět z mála udělat hodně nebo nadchnout či dokonce hypnotizovat ostatní, aby se pustili do nějakého adrenalinového či jinak podivného dobrodružství.

2. Nezávislý kurátor v ČR nemá lehký život, protože si sám obstarává fundraising, produkci a jiné věci a samozřejmě nemůže být dobrý ve všem. Po každém projektu si říkám, že to už byl můj poslední, ale pak neodolám a znovu se do něčeho vrhnu. Oblast, která mě zajímá, je navíc tak trochu „hraniční“. Dotýká se vztahu umění, vědy a technologií, a tak musím všechny strany vždy znovu přesvědčovat, proč podobné projekty mají smysl, nebo vždy znovu řešit, co je vlastně umění v současnosti, jak se liší od popularizace vědy nebo od marketingu.

3. Stále více si myslím, že se umění má odehrávat mimo muzea, galerie nebo další instituce, s kterými to spojujeme a kde funguje nějaká podoba „uměleckého provozu“. Nelíbí se mi ovšem fráze, která je tak nadužívaná v našem prostředí, totiž „umění ve veřejném prostoru“; nutně implikuje něco politického a aktivistického, co se za uměním skrývá a dává mu smysl. Myslím si, že hlavní je spíš hledání a také umísťování umění tam, kde jsme to ještě nevyzkoušeli, kde je také nějaké nové publikum a kde fungují jiná pravidla a provoz. Z toho pak vyplývá, že je třeba experimentovat a svou funkci chápat spíš jako project management než tradiční kurátorování. Největší problém u nás je ovšem v tom, že zatím chybějí schopní profesionálové v oblasti fundraisingu, což je asi dané tím, že firmy nemají důvod něco podporovat a všichni jsou pak závislí na grantech, které všechno standardizují.

4. Upozornit na zajímavý problém, otevřít diskusi na nějaké (ne nutně politické) téma, ale také trochu pobavit, překvapit a z chaosu různých podnětů vybrat to, co může být hodnotné.

5. Bude jich víc, ale teď mě napadá Christiane Paulová, snad ještě působí ve Whitney Museum of American Art v New Yorku, mezi prvními kurátorovala umění „nových médií“, net art, ale také ryze softwarové projekty.

Pavel Sedlák (1977), Praha

1. Ten, kdo se v nejširším slova smyslu stará: o koncepci a realizaci výstavy, o umělce.

2. Skvělé. Je to čistý adrenalin. Nikdy nevíte, jak to dopadne. Obzvlášť, když vznikají nová díla. Všeobecně je to dost namáhává činnost, protože času a peněz je vždy méně než představ.

3. To je zcela individuální. Moje osobní zkušenost mě přivedla k novým lidem a nápadům. Iniciování výstavních projektů může být velice užitečná věc. Výstavy jsou většinou tím užitečnější, čím nečekanější spojení nabízejí, čím neotřelejší pohledy na svět otevírají.

4. Nepodporovat umění, které (se) opakuje. Naopak podporovat tvořivost, která rezonuje s aktuálními a snad i budoucími otázkami.

5. Ne.

Marie Rakušanová (1978), Praha

1. Má vlastní zkušenost, vázaná na přípravu výstav klasické moderny, mě poučila, že pro kurátorování musí člověk být odborníkem na vyplňování grantových formulářů při shánění peněz na projekt, vynikajícím diplomatem při dojednávání zápůjček, výborným manažerem při plánování jejich shromáždění, interiérovým designérem při jejich rozvěšování a nejlépe majitelem cateringové společnosti při organizování vernisáže. Historikem umění je pak už jen za odměnu v rámci zbývajícího času.

2. Dobré. Ve zběsilém tempu, do kterého se člověk dostane, není nouze o adrenalin a endorfiny. Přesto už mě párkrát napadlo, že kdo nic nedělá, nic nepokazí, a že každý „dobrý skutek“ bývá po zásluze potrestán.

3. V českém uměleckém provozu je postavení kurátora se stále se zvětšující intenzitou znevažováno. Zaměstnancům řady českých institucí velmi často není dovoleno realizovat výstavy, jejichž přípravě se dlouhodobě věnovali, dokonale poznali zkoumaný materiál, invenčně dané téma uchopili, navázali adekvátní kontakty s majiteli děl a třeba se i stali světově proslulými odborníky na danou uměleckou problematiku. Naopak jsou nahodile pověřováni přípravou projektů, které jsou sice přínosné pro rozpočet instituce, uměleckohistorické bádání však nikam neposunou, protože seriózní přípravě není dán prostor. „Poctivost“ kurátorského a uměleckohistorického „řemesla“ je tak fatálně zesměšňována. O to hřejivější je vědomí, že je stále několik osvícených míst, kde tomu tak není. Zatím...

4. Navážu na předchozí odpověď: je-li dán společností (či institucemi za tím účelem společností zřízenými) dostatečný prostor, může se kurátor stát respektovaným odborníkem, jehož hlas by měl mít v té části věcí veřejných, ke které má co říct, stejně nezpochybnitelnou váhu, jako je tomu u jeho kolegů z exaktních oborů.

5. Jeden konkrétní určitě ne. Byl by to obsáhlejší seznam. Nevím ale, jestli se jedná přímo o vzory. Jednou z největší předností dobrého kurátora je podle mého názoru osobitost uvažování a tu pochopitelně nejde napodobit.

Jakub Hošek (1979), Praha

1. Vychází to z latinského slova curo, starat se o něco. V tomhle případě je kurátor osoba, která realizuje nějaký výstavní projekt. Dává třeba umění do kontextu s něčím jiným, nebo ho nechá prostě samo sebou… Možností může být víc, podle přístupu.

2. Vděčnou i nevděčnou. Většinou smysluplnou. Někdy inspirativní a dokonce i kreativní.

3. Je i není. Postavení má čím dál tím významnější, zvlášť teď, když frčí ego kurátorství… tak jako přijímá umělec roli kurátora, tak kurátor přijímá roli umělce… věčný koloběh. Kurátor je třeba od toho, aby s umělci pracoval a pomohl formovat ty, kteří mají problém, kudy kam. Rozpor je i není. Nevím. To je na delší rozebrání.

4. Velmi vysoké. Ale zůstaňme nohama na zemi. Tam, kde je kultura chtěná a vyhledávaná, je postavení kurátora společensky velmi atraktivní. Kurátorovy ambice českou společnost moc nezajímají.

5. U nás je situace velmi špatná. Možná až alarmující. Máme v tomto oboru žalostně málo charismatických osobností. Není tajemstvím, že si cením Karla Císaře za jeho velmi nadvěcný a kosmopolitní přistup ke všem formám umění. Talentovaný je i kurátor-umělec Michal Pěchouček. Respekt mám i ke kurátorům galerií regionálního charakteru, kteří nemají vůbec snadnou práci prosadit kvalitu, jmenovitě například Martin Fišr z Galerie Šternberk. Možná by se daly spočítat na prstech rukou. Postrádám především hravý přístup. Velmi podnětný byl kurátorský projekt amerického umělce Mika Kellyho, který připravil pro Tate Liverpool výstavu The Uncanny – uskutečnit událost tohoto formátu v Česku zatím není možné a obávám se, že ani nebude. Co mě však jako umělce pracujícího s malbou velmi mrzí, je, že u nás chybí kurátor, který by prezentoval současnou malbu v širším kontextu s přesahem a nenahlížel by na toto médium jako na nějaký romantický starosvětský kumšt. Tento pohled totiž malbu zabíjí…

Pokračování ankety na tydenikA2.cz

Připravil Petr Vaňous.