Eliška Vlasáková
Jedním okem
Triáda 2007, 124 s.
Jedním okem, protože to druhé má od narození poškozené, se na svět dívá hlavní hrdinka, nemanželská Eliška z Kyjova. Navzdory vadě dokáže vnímat jeho detaily: vzorky na šatech, které šije její přísná maminka, rýhy na stole v kuchyni, opakující se motiv čtoucího medvídka na přebalu knihy. Vzpomínková kniha, jež zachycuje krátký úsek hrdinčina dětství, vypráví osud fascinujícím způsobem jednoduchý a přitom komplikovaný zároveň: jednoduchý svou věcností až strohostí, bez náznaku metafor, komplikovaný hlubokými rodinnými tajemstvími, traumaty a dramaty. Autorka neokázale popisuje dětské vnímání z dospělé perspektivy – prolíná ze světa do světa, rekapituluje pocity své hrdinky a místy se je snaží vysvětlit či pochopit. Síla jejího jazyka přenáší čtenáře do nejranějších Eliščiných zážitků, v nichž se spolu s ní učí číst nebo plavat, a zároveň – a to vlastně především – začleňovat se do společenských struktur a opatrně poznávat svět dospělých. Kniha čítá něco málo přes sto stran, nemá pointu a nikam nevede, přervaný konec dává naději, že by tato silně autobiografická črta mohla někdy pokračovat – její nevypointovanost navíc intenzifikuje čtenářský pocit, že život je vlastně něco úplně obyčejného, co obvykle nemá žádné okouzlující vyústění.
Marta Ljubková
Ali Smithová
Hotel Svět
Přeložila Petra Kůsová
Argo 2007, 156 s.
Hotel Svět je symbolickým obrazem světa. Děj je situován do hotelu Global a odehrává se během jedné noci. Pět postav představuje sociální rozdělení lidského pokolení. Duch mladé pracovnice, která zemřela, když se napěchovala do jídelního výtahu, bezdomovkyně Elsa, hotelová recepční, která nabídne žebračce volný pokoj, bohatá novinářka Penny, jejíž jediný zájem je popsat přepych hotelu, a nakonec sestra mrtvé pracovnice. Autorčin osobitý styl se vyznačuje výstižností a stručností. Pozice vypravěče je proměnlivá závisle na postavách. Od nich se odvíjí i slovní styl. V každé ze šesti částí čtenář vplouvá do jiného světa jazyka a je fascinující, s jakou přesností a autentičností autorka vystihla myšlení jedince. Román Hotel Svět tvoří mozaiku, kterou si čtenář skládá ve své fantazii sám a je pouze na něm, jakýma očima bude nahlížet na zobrazení světa. Kniha je plná lyrických prvků, které ozvláštňují popis obyčejných situací. Nechybějí originální výrazy; výtečně vybroušený jazyk a trefně popsaná atmosféra jsou pilíři tohoto románu. Milovníci strhujících příběhů plných napětí si nejspíše nepřijdou na své. Ale čtenáře, kteří se rádi pohybují v prostoru, v němž si mohou knihu sami interpretovat, a kteří se chtějí zastavit a vidět věci z více stran, dílo nepochybně nadchne.
Alžběta Bublanová
Fernando Pessoa
Kniha neklidu
Překlad Pavla Lidmilová
Argo 2007, 292 s.
Některá životní ztroskotání přinášejí nečekané výsledky. Jedinečným záznamem jednoho ztroskotání je Kniha neklidu Fernanda Pessoy, připsaná jedné z jeho identit-heteronym, Bernardu Soaresovi. Abychom pochopili Pessoovo nutkání ke zmnožování identit, k tvorbě stále nových fiktivních osobností (kterých vytvořil přes sedmdesát), stačí si uvědomit několik klíčových událostí z jeho reálného života. V raném dětství přišel o otce i o mladšího bratra, celý život ho neopouštěl pocit nezařaditelnosti a výlučnosti, daný jeho dvojjazyčnou výchovou. Rozpor anglického básníka a portugalského spisovatele. Různorodost, proměnlivost, fragmentárnost, to vše se stalo součástí jeho autorského rukopisu. Utkvělá touha nebýt jedním, ale mnohým: „Závidím všem lidem, že nejsou já. Jelikož ze všech nemožností mi tahle vždycky připadala největší, právě ona podmínila mou každodenní touhu, mou beznaděj všech smutných chvil.“A taková je i Kniha neklidu. Je to kniha smutku, bezmoci a opuštěnosti. „Život mě studí. Všechno v mé existenci jsou vlhká sklepení a temné katakomby. Jsem velkou porážkou posledního vojska, jež hájilo poslední říši.“ Moderní anatomie melancholie. Protokol života bez událostí, „životopis někoho, kdo život nikdy neměl“. Dílo snění a skutečné poezie, které vypovídá o rozpadu 20. století, jeho současníků a hodnot mnohem výmluvněji než cokoliv jiného.
Ondřej Kavalír
Kateřina Charvátová
Václav II., král český
Vyšehrad 2007, 343 s.
Kniha medievistky Kateřiny Charvátové je v nejlepším slova smyslu příběhem. Nastoluje některá nová interpretační východiska a zároveň shrnuje dosavadní bádání o opomíjeném Přemyslovci, za jehož vlády došlo k rozkvětu českého státu po hospodářské i kulturní stránce. Kniha ovšem není historickou biografií politika evropského formátu, ale jeho příběh je vsazen do širokých evropských souvislostí na pozadí bojů o říšskou korunu. Naštěstí pro historiky „paměť dějin není spravedlivá“, takže je stále co objevovat. Předností knihy je, že autorka překročila, jak dosud u nás není zcela zvykem, úzké meze národní historie. Ukazuje na spleti dynastických příbuzenství určující mocenské síly tehdejší politiky. V boji o středoevropskou hegemonii se ve světle výkladů Kateřiny Charvátové jeví být Václav II. opravdu relevantní postavou evropské historie. Po knihách Josefa Šusty Poslední Přemyslovci a jejich dědictví a Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví a po novějším výkladu Vratislava Vaníčka v rámci Velkých dějin zemí Koruny české je Václav II. třetím nejvýznamnějším českým historiografickým příspěvkem k dějinám dovršení přemyslovské moci ve střední Evropě. Kromě mincovní reformy či vydání významné právní památky Ius regale montanorum je v knize hodně místa věnováno územním ziskům i snahám o dynastické zakotvení Přemyslovců v Polsku a Uhersku.
Michal Janata
Ferry Fediuk
Hovory s kamením
Mladá fronta 2007, 392 s.
Populárně naučná literatura v češtině dnes jednotlivé vědní obory pokrývá značně neproporcionálně. Je proto sympatické, když v moři knih o kosmologii a superstrunách zkusí vydavatel přijít s titulem, jehož čtenářský ohlas (a prodejnost) těžko odhadnout. Hovory s kamením jsou jedním z takových pokusů. Profesor geologie Ferry Fediuk předkládá čtenáři kvantum informací ze svého oboru. Výklad je propracovaný, nešetří třeba ani chemickými rovnicemi. Zajímavostí je tu nepřeberně a pro zvídavého laika jde navíc o novinky, na které v jiných knihách nenarazí (protože populárních knih o geologii u nás mnoho nevychází, nehrozí, že budou všechny víceméně stejné). Kdo z nás věděl, že metan uvězněný ve věčně zmrzlé půdě by mohl v budoucnu sloužit jako zdroj energie? Že v uhelných slojích dochází ke vzniku zemních požárů, jejichž výsledkem může být přírodní porcelán? Dojde třeba také na kamenické dílny z období neolitu, menhiry či všemožné etymologie, autor se nicméně drží při zemi (z tohoto hlediska se jedná o jiný typ literatury než třeba známé knihy o krajině geologa Václava Cílka). Určitá potíž textu je bohužel v tom, že zajímavost obsahu je doprovázena stylem, který není pro populárně vědeckou literaturu právě typický. Postup výkladu je poněkud chaotický, s četnými odbočkami. Snad mohla redakce být v tomto ohledu trochu přísnější, třeba i za cenu krácení, které by přispělo větší sevřenosti textu.
Pavel Houser
Jacques Le Goff
Paměť a dějiny
Přeložila Irena Kozelská
Argo 2007, 264 s.
Jacques Le Goff je dnes na českém knižním trhu, především díky nakladatelstvím Argo a Vyšehrad, bezkonkurenčně nejpřekládanějším historikem. Jestliže některé z předchozích knih byly psány pro nejširší čtenářskou obec (jedna měla přímo v názvu určení „pro děti“), nejnovější titul je naopak zřejmě ze všech dosud česky vydaných nejodbornější a čtenářsky nejnáročnější, zvláště poslední kapitola věnovaná autorovým úvahám o historii. Dalším jeho tématem je paměť, kterou pojímá široce, od etnické paměti až k podobám paměti v době digitalizace (v tom se liší od J. Assmanna, který se zaměřuje na starší období, novodobým formám se věnuje jeho žena Aleida). Le Goff se suverénně pohybuje po rozsáhlém materiálu z nejrůznějších geografických oblastí a vědních oborů, hojně přitom čerpá z klasického díla F. Yatesové. Bohatý materiál přináší i jeho úvahy o proměnlivém prožívání vztahu přítomnosti a minulosti (včetně nejrůznějších pokusů o návrat do minulosti nebo naopak chiliastické pokusy o konečný přechod do budoucího věku) i stránky věnované relativním a už od starověku používaným pojmům staré/moderní. Le Goffův pokus o postižení obecnějších tendencí lidského vztahování se k času, historii a paměti je nesmírně cenný a podnětný, zvláště když zásadní díla P. Nory nebo M. Halbwachse zatím česky nevyšla (druhý jmenovaný je v edičním plánu nakladatelství SLON na příští rok).
Jan Lukavec
Alberto Manguel
Dějiny čtení
Přeložila Olga Trávníčková
Host 2007, 480 s.
Když bylo Albertu Manguelovi šestnáct let, přišel jednou do knihkupectví v Buenos Aires, kde pracoval, skoro slepý spisovatel Jorge Luis Borges a požádal ho, aby mu přišel předčítat knihy. Manguel pak k Borgesovi docházel čtyři roky. I o tom se dočteme v jeho pozoruhodných Dějinách čtení. Manguel sám o sobě příznačně říká, že není spisovatelem, ale čtenářem. Pochází z Argentiny, žil v Kanadě, dnes žije ve Francii, kde má svou knihovnu, čítající přes třicet tisíc svazků. Píše anglicky. Jeho kniha se pohybuje mezi historickou studií, esejem, autobiografií a vášnivým osobním vyznáním. Je to kniha nejen o dějinách čtení, o různých druzích četby, o tom, co se v kterém období četlo, ale především kniha o lásce ke čtení a ke knihám, zaujatá obhajoba četby a potřeby čtení. Bohatství informací dává tušit, že autor je nesmírně sečtělý. Pohybuje se od starověku přes středověk až po současnost, přináší příběhy ze života slavných autorů i ze svého vlastního objevování nekonečného světa literatury. Knihy v Manguelově podání jsou nesmrtelné, nemůže je zničit žádné nové médium, a jak se píše v závěru knihy, „Dějiny čtení naštěstí nemají konec“. Každý čtenář má svůj osobní příbeh čtení; a takový má i Manguel. Určitě si můžeme představit „jiné“ dějiny čtení, i sám autor to ví a v knize o tom píše. Ale to je právě na čtení to pozoruhodné.
Milan Valden
Carl Schmitt
Pojem politična
Přeložil Otakar Vochoč
Oikoymenh 2007, 128 s.
Výraz „politika“ patří k nejfrekventovanějším, ale i k nejzamlženějším pojmům. Bohatý materiál nyní přináší brožurka od „korunního právníka třetí říše“. Nad mnohými – dokonce výchozími – postuláty lze kroutit hlavou (za východisko politična považuje dichotomii „přítel-nepřítel“ a za kritérium političnosti kauzy odhodlání za ni obětovat život). Nicméně žádný politik ani žurnalista by neměl litovat času alespoň na prolistování knihy. Dnes rozlišujeme čtyři významy slova politika. První je institucionální a pokrývá státní zřízení, jeho součásti, jakož i pravidla jejich formování i chodu. Druhý význam je zaměřen funkcionálně. Zahrnuje zjišťování, zajišťování zájmů konstituentů, rozhodování a zpracování řešení. Probíhá v konfliktech, jako slaďování různých zájmů. Třetí (nejméně zpochybňovaný) je orientován instrumentálně. Jde vlastně o programy zaměřené na určitou sféru či téma (personální, vzdělávací, bezpečnostní). Konečně slovo politika označuje formální i neformální zajišťování hladkého provozu. U nás pronikl do „politury“ či například do „pulírování“ klik. Jsem si jist, že běžný mluvčí si někdy neuvědomuje, který ze čtyř uvedených významů má na mysli. Jako v každém druhu lidské činnosti i v politice dochází k podvodům. Pokud se v politice vyskytuje „humus“, mluví se o špinavé politice oprávněně. To ale nesmí vést k paušálním znevažujícím odsudkům celé sféry lidské samosprávné aktivity.
Miloš Štěpánek