V zářijovém vydání měsíčníku Le Monde diplomatique je otištěna dvoustránková reportáž Maročané vracející se do vlasti na palubě Marrakech Express (A bord du Marrakech Express les Marocains rentrent au pays). Autorem textu je Pierre Daum, autorem ilustrací komiksový kreslíř Aurel. Výsledek připomíná skicovitou námořní road--movie mezi přístavy Sète a Tanger. Loď Marrakech Express je podle autora schopna pojmout 830 cestujících a lodní lístky na plavbu 4. července z Francie do Maroka byly vyprodány už v únoru. Na prázdniny a dovolené se v tuto dobu totiž vrací většina z více než dvoumilionové diaspory Maročanů ze zemí západní Evropy. Plavba začíná na parkovišti v přístavu jihofrancouzského města Sète, které se během odpoledne zaplní vozidly s poznávacími značkami z celé Francie, Belgie, Nizozemí, Německa a Itálie, naloženými k prasknutí a většinou ještě s nákladem připevněným na streše. Inkriminované státy totiž, spolu se Španělskem, hostí velký počet marockých přistěhovalců. Autor cituje řadu názorů cestujících: „Pro nás, Maročany z Maroka, je záležitostí prestiže mít příbuzného, který pracuje v Evropě. Když přijede s naloženým autem do vsi a zaparkuje před domem, jsme na něj před sousedy hrdí.“ „My máme v rodině všichni dobré vzdělání. Všechny nás nemůžete odsoudit podle jednoho mustru jako delikventy, dealery a paliče aut.“ „Můj problém je, že na mě rodiče nikdy nemluvili arabsky. Když přijedeme na prázdniny k příbuzným do Maroka, je to pro mě utrpení.“ „Nejsem rasistka, ale raději chodím s Araby. Už jsem chodila i s Francouzi, ale to je něco úplně jiného. Francouz navíc nic nechápe. A pořád se ptá, proč je třeba se schovávat.“ „Když jsem dorazil do Francie, v továrnách jako Simca nebo Citroën byly ještě parní stroje. Cákal z nich vařicí olej na všechny strany. A kdo na nich pracoval? Výlučně cizinci. Konstrukce mostů a dálnic, to je to samé. A dnes, když je všechno modernizované a my jsme dali Francii víc než dvacet let života, už nás nechtějí. Říkají, že jsme přišli ujídat jejich chleba.“
Při příležitosti mistrovství světa v rugby, které Francie v září pořádala spolu se Skotskem a Walesem, vydalo ministerstvo zahraničních a evropských věcí trojjazyčný slovníček a konverzaci (Oui, je parle rugby, Kit de survie en français, French survival kit, Guía de supervivencia en francés). Brožura, obsahující terminologii rugby i každodenního života, má sloužit k propagaci francouzského jazyka mezi fanoušky tohoto sportu. Netřeba připomínat, že jako většina učebnicových konverzací je i tato v první řadě zdrojem pobavení. Ztracena v překladu zůstane například otázka o tom, co se dá večer podniknout. Francouzští autoři přeložili své „Qu’est-ce qu’on peut faire le soir?“ zvědavým „What can you do at night?“. Nespavý fanoušek All Blacks, který si frázi přečte jako povzdych („Co můžete dělat v noci?“) na svou existenciální otázku odpověď pravděpodobně nedostane. Nanejvýš mu recepční řekne, že nedaleko hotelu je diskotéka. Knížečku, která už volbou jazyků ukazuje snahu postavit se hegemonní pozici angličtiny nejen v rugby, doplňuje řada karikatur s tematikou tohoto sportu, kompletní rozpisy zápasů a stručné popisy měst, kde se hrají. Tak se například anglicky dozvíme, že v severofrancouzském Lens je Bollaert Stadium, který „je schopen pojmout 41 275 návštěvníků, což na město o 35 000 obyvatelích není špatné!“. Francouzsky a španělsky už hodnocení mizí. Nápadná je tu privilegovaná pozice francouzštiny vůči ostatním dvěma jazykům. Obzvlášť v titulcích kapitol je vidět tučnou rozmáchlost těch francouzských, v porovnání s nimiž si angličtina a španělština musejí připadat jako popelky. Jde přece o propagaci frankofonie a knížka je pro zájemce zdarma ke stáhnutí na adrese diplomatie.gouv.fr/rugby2007, či v tištěné podobě po dobu konání šampionátu v turistických informačních střediscích.
Čtvrtletník Multitudes přinesl v podzimním vydání dvě základní témata – Domorodé sítě a odezva antropologie a Smích materialistů. První část je věnována problému emancipace skupin, jež jsou stále ignorovány ze strany médií, veřejné správy a humanitárních institucí. Jde o domorodé obyvatelstvo Austrálie a obou Amerik, potomky obyvatel kolonií, kteří houfně opouštějí své země, obyvatele chudých předměstí a další. Rozpory s vědeckým nebo mediálním úhlem pohledu často poukazují na nevyřešenou otázku, jak se lidé mohou dožadovat práva na odlišnost a zároveň nesklouznout k sebeprezentaci založené na rasovém nebo společenském žebříčku. Dnešní rasová diskriminace používá masku sociálního vyloučení, legitimizující nové formy apartheidu. V tematickém bloku najdeme článek o artikulaci práva Polynésanů na jinou historii než na mýtus andělského divocha (Chantal T. Spitzová), analýzu lokálních a globálních příčin revolty původního obyvatelstva v australském Palm Island (Barbara Glowczewská), hněv tuaregského básníka (Hélène Claudot-Hawadová) nebo popis identitární strategie původního obyvatelstva Sibiře (Érémeï D. Aïpine). Všechny přímo či nepřímo kritizují politiku moderního státu, přivlastňujícího si právo na ukořistěnou zemi, a zároveň strategie globální ekonomiky, vystupující, často ve shodě s politikou státu, v neprospěch marginalizovaného obyvatelstva.
Editorem druhého tematického oddílu je Charles T. Wolfe. Ten v úvodníku připomíná, že materialismus byl dlouhou dobu považován za „čistý mechanismus“ či „spacialismus“, který nerozeznával roli času. Texty zde otištěné mají s gargantuovským, mocným, destabilizujícím smíchem odhalit „dno materialistického břicha“. Materialistický smích je představen sérií článků týkajících se umělecké tvorby (divadla a tance), politiky a dějin idejí. Jedním z filosofů, jehož ironizující smích je podroben v Multitudes analýze, je Machiavelli (Thomas Berns). Ten podle autora využíval rouhačským a zesměšňujícím způsobem řadu filosofických a teologických pravd. Pascal Houba v názvu své úvahy o únosnosti smíchu na veřejnosti (K etice smíchu v době jeho průmyslové reprodukce) parafrázuje slavný text Waltera Benjamina.
Z francouzského tisku vybíral Felix Xaver.