Společenské a ekonomické efekty umění jsou docela snadno prokazatelné. Zisk hovoří vždy pádnými argumenty. Hůř se však vyčísluje a vyjadřuje to podstatné, umělecký prožitek a inspirace. Požádali jsme několik umělců o připomenutí díla, jež na ně výrazně až osudově zapůsobilo.
Anna Zonová (1962), spisovatelka
Ovlivnil mě obraz Lubomíra Dostála s názvem Autoportrét na klatovské výstavě Portrét roku 2000. Dostál v autoportrétu řidiče zobrazuje pohled z hlavy (se zdůrazněním periferního vidění detailů obličeje – obočí, nosu, vousů pod nosem, lícních kostí – a těla) do prostoru auta a do krajiny. Vynikla tak zvláštní perspektiva. Figura řidiče parafrázuje klasické pojetí, tj. je namalována nahatá. Perspektiva obrazu a divnost pohledů zvýrazňuje existenciální pocit zastavené chvíle. Obraz se mi spojil s promýšlenou knihou. Řidiče jsem později nazvala Albínem a vyslala jsem ho na fiktivní cestu autem do práce a veřejnými dopravními prostředky zpět domů. Vše se odehrává během oné zastavené chvíle.
Prokop Voskovec (1942), básník
Někdy v roce 1955 mě rodiče vzali do divadla ABC na Caesara s Werichem, Horníčkem a orchestrem Karla Vlacha. Došlo k mohutnému očarování a z uličníka a sportovce jsem se stal učedníkem předválečné avantgardy, jazzovým fandou a hřiště vyměnil za vinárny.
A pak Zámek od Kafky; se spolužákem Nerandžičem jsem v roce 1959 vyměnil mopeda za Borového vydání Zámku s obálkou od Toyen.
Marko Ivanović (1976), skladatel
Pokud ve mně umělecké dílo vyvolá dojem nové reality, do které jsem vtažen, samozřejmě to značně ovlivní můj budoucí pohled na svět. A to ať už se jedná o literaturu (Dostojevskij, Fuks, Houellebecq), film (Tarkovskij, Greenaway, Forman) nebo jiný druh umění. Mám-li však být konkrétní, tak velkým zážitkem pro mě byla inscenace Sestra úzkost J. A. Pitínského, kterou jsem před deseti lety viděl v Divadle v Dlouhé. Změnila můj vztah k poezii, seznámila mě s metaforickým chápáním divadla a otevřela obzory v oblasti scénické hudby a jejího užití.
Martin Vadas (1953), dokumentarista
Dodnes si pamatuji představení divadelní hry Jean-Paula Sartra Špinavé ruce, které jsem viděl ještě jako větší kluk koncem šedesátých let v některém z pražských divadel. Úplně jsem se tehdy zalkl. Hned mi bylo jasné, že nikdy nebudu členem žádné politické strany. Podobně na mě zapůsobila lehkost vyprávění ve filmu Jean-Luca Godarda U konce s dechem s nepřekonatelně přirozeným hereckým projevem všech aktérů i mistrovským vedením kamery Raoula Coutarda. To byl film, na který jsem nepřestal myslet, když jsme se s kolegou Petrem Nýdrlem chystali na FAMU natáčet náš celovečerní absolventský hraný film Evžen mezi námi (1978–1981), který jsme nakonec točili tři roky ve dvou lidech, úplně na koleni bez nutných prostředků, s Janem Krausem v hlavní roli a s jeho mimořádným scenáristickým i hereckým vkladem.
Nevím, zda útlou knížku Oty Rambouska Jenom ne strach o odbojové činnosti skupiny bratří Mašínů lze nazvat uměleckým dílem, jde-li z větší části o rozhovor, ale nikdy jsem nečetl tak strhující příběh, který je navíc věrnou historickou skutečností.
Miloš Doležal (1970), básník
Osudových setkání – zvlášť v určitém věku, kdy se ustavuje zření i škála hodnot – bylo vícero. Z těch raných, pubertálních literárních zážitků poezie Halasova, Sovova a Jeseninova. Následně dílo Jakuba Demla, ve kterém se tak vášnivě zápasí o světlo ve tmě tmoucí; kriminální poezie Jana Zahradníčka, oproštěná a přitom ponořená do dění za zdí vězení (i za zdí světa), a eseje a některé povídky Jana Čepa, který plaše, jemně a přesně píše o prostupování předmětného a zásvětního světa. Z divadla to bylo představení Dialogy karmelitek v režii Heleny Glancové. Text vypjatý, a přece na jevišti v sevřeném celku, kde se za slova ručí životem. A také existencialismus a dialogický personalismus v díle Bubera, Guardiniho, Schelera a Karla Vrány. Texty, které inspirovaly: přestal jsem být sám, začal intenzivněji pronikat do vrstev domova a rodu, pozorněji si všímal tváří a chvění světla na protější zdi.
Jiří Ornest (1946), herec
S přibývajícím věkem mě každé podařené umělecké dílo ovlivňuje naprosto zásadně, totiž pomáhá mi překonat pochybnosti o smyslu mé vlastní práce. Ale pozor, nemyslím dílo úspěšné či uznávané. Myslím podařené.
Helena Třeštíková (1949), dokumentaristka
Byla jsem v životě mnohokrát inspirována uměleckými díly, zasažena, ovlivněna a pravděpodobně změněna. Mám-li uvést jeden příklad, tak je to film Holubice Františka Vláčila. Ten film jsem viděla jako dítě a poprvé jsem pocítila cosi jako dotek umění. Ten pocit byl zásadní a zcela určující pro můj další život.
Kateřina Rudčenková (1976), básnířka a prozaička
Pokud jde o změnu myšlení, tu u mě nikdy nedocílilo umělecké dílo. Zásadní prozření mi přivodila dozajista studie Druhé pohlaví Simone de Beauvoir. Umělecká díla mě ovlivňují hlavně umělecky a je pro mě rozhodující nikoliv to, jak mě dílo myšlenkově ovlivní, ale jak mě citově zasáhne. A taková zasažení jsem zažila v literatuře (z mnoha třeba Goethovo Utrpení mladého Werthera, Hesseho Stepní vlk, Sartrova Nevolnost, z básníků Paul Celan a Giuseppe Ungaretti), ve filmu (Truffautův Jules a Jim, Viscontiho Smrt v Benátkách, Michalkovovo Unaveni sluncem), v divadle (vše od Tennesseeho Williamse, z konkrétních představení Kohoutův Ubohý vrah v Divadle na Vinohradech v podání Viktora Preisse, Bernhardovo Ritter, Dene, Voss v Divadle Na zábradlí s Jiřím Ornestem nebo švédský Cirkus Cirkör). Po určitou, někdy i několikaletou dobu mi ta díla byla součástí života. Ale bylo jich mnohem víc. Pro mě je umění světem paralelním k životu, světem mnohem intenzivnějším, dokonalejším, krystaličtějším a řekla bych, že mě celkově ovlivňuje tak moc, že mám asi závislost na jeho konzumaci. Hledám v něm smysl, jako ho jiní hledají v náboženství.
Vladimír Václavek, muzikant (1959)
Nebudu popisovat nějaké určité umělecké dílo, ani díla která na mě působí, řekněme ne dobře. Pro mě je zásadní, že setkání s uměleckým dílem, lhostejno v jaké formě, nese sílu. Energii, která mě zasáhne, a která je transformující. To zná každý, že po takovém zážitku z toho může ještě dlouho žít. Dotkne se to přímo mého člověka a určitým způsobem to přeuspořádá jeho strukturu, stačí i jemně. To je to, co se dá nazvat krása, nebo že to má ducha. Mě osobně je pro to nejbližší výraz síla. A ta síla nese něco, co je abstraktní, ale vyjádří se to v naprosto konkrétní formě. A tady jsem teď komplikovaným způsobem popsal něco, o čem můžu jednoduše říct, že mě to zastaví a vezme mi to dech. To je ta proměna. Nemůže nepřijít.
Jiří Heřman, šéf opery ND (1975)
Umění českého choreografa Jiřího Kyliána. V jeho díle se pojí všechny složky umění. Kyliánovy choreografie jsou pro mne múzickou výpovědí našeho vnitřního bytí.
Připravil Filip Horáček.